Manifest otce na rodičovské dovolené


Vzít na svá bedra výchovu dětí v představách mužů často znamená popření jejich role ve společnosti.

Pravdou je, že text o tom, jaké to je být otcem na rodičovské „dovolené“, jsem vlastně vůbec psát nechtěl. Své rozhodnutí jít na „rodičák“ jsem totiž chápal jako veskrze osobní. Navíc se mi nyní, při zpětném pohledu, z perspektivy spokojeného otce na plný úvazek, toto rozhodnutí zdá zcela samozřejmé. S jistou námahou jsem si ale uvědomil, že vůbec takové nebylo. A že s různými vnitřními zábranami se mohou střetávat i další rodiče, muži i ženy. Že to, co jsem považoval za osobní, je vlastně politické. Lépe řečeno, musí se to nejdříve stát politickým, aby to mohlo být skutečně osobním. A takový bude i tento text, střídavě osobní a politický a místy obojí dohromady.

Otcovláda?

Když se dnes muž rozhodne jít na rodičák, stává se tím možná „otcem na plný úvazek“, ale také je svým způsobem protikladem tradiční figury otce, jak ji naše kultura chápe. V očích některých mužů i žen možná dokonce zpochybňuje svou mužnost. Pro jiné jde na druhou stranu o emancipační a feministický akt – součást útoku na patriarchát. Tradiční Otec, chápaný jako „hlava rodiny“, je skutečně velmi patriarchální postava. Římský pater familias byl jedinou svéprávnou osobou v rodině a tíha jeho autority spočívala nejen na ženách, ale i na všech jeho potomcích. Právě takový model otce, vládnoucího jako absolutní monarcha, byla až do 20. století ideálem a není se co divit, že vyvolávala vražedné choutky oidipovské struktury.

V mužích představa, že by se měli sami starat o malé děti, často vyvolává úzkost a nejistotu, pokud jim nepřipadá rovnou pod jejich úroveň. Proč by to ale mělo být u žen jiné?

Přesto si myslím, že když chceme mluvit o nerovnosti mezi muži a ženami je „patriarchát“ nešťastný výraz. Za prvé proto, že je svázán s institucí tradiční, silně hierarchizované rodiny, dnes do značné míry odumřelé. A také proto, že nevrhá právě přívětivé světlo na to být otcem. Mám za to, že bychom raději měli spolu s americkou feministkou bell hooks mluvit o „sexismu, sexistickém vykořisťování a útlaku“. Hooks tvrdí, že pojem patriarchát vyvolává nepřesný dojem jednosměrné nadvlády mužů nad ženami, ale skutečným problémem je ve skutečnosti sexismus jako ideologický systém hlásající mužskou nadřazenost. A ten realizují a reprodukují jak muži, tak ženy, a osvobozeni od této ideologie a jejích praktických důsledků by měli být všichni.

Tato perspektiva může vyvolat i mezi feministkami spoustu odporu a zlé krve. Rozmlžuje totiž černobílé kontury konfliktu a snaží se spíš než jednoduché antagonismy hledat komplexní vnitřní rozpory. Ovšem nepříjemný fakt, že často právě ženy reprodukují ideologii sexismu, lze jen těžko popřít. Už proto, že na ženách leží v drtivé většině případů výchova dětí v nejvíce formativním období. Kdyby si v sobě ženy samy nenesly sexismus, sotva by jej mohly předávat svým dětem. Ač není pochyb, že reprodukce sexistických nerovností, odehrávající se v celospolečenském měřítku, je dobře šlapající stroj, kterému je umění se vyhnout, většinou začíná jeho mechanismus tepat už v kruhu rodiny.

Mé úspěchy

Zásadní problém, který muži s feminismem obvykle mají (kromě přitroublého strachu z nových věcí, který je na úrovni přesvědčení, že ten jediný „opravdový“ vánoční bramborový salát se dělá právě u nás doma), je pocit ohrožení. Muži prostě mají pocit, že jim ženy chtějí sebrat něco, co bylo vždy vyhrazeno jim, a k tomu je ještě nutí vstoupit do prostoru, který vnímají jako trestnou lavičku. Právě péče o děti patří k těm povinnostem, u nichž představa, že by se na nich měli rovným způsobem podílet, mnohé muže pokořuje a děsí. Přitom je otázkou, zda není v prvé řadě zcela mylné uvažovat v této souvislosti o povinnost. Nejde-li spíš o výsadu.

Jedná se přece o zkušenost, která je doslova nenahraditelná. Člověk se sám o sobě dozví víc, než by možná chtěl. Například o tom, jak byl vychován a jak automaticky vplouvá do uplatňování těch samých metod, které vždycky považoval za naprosto zkázonosné. A taky spoustu věcí o tom, jak funguje lidská psychika, proces učení, jak pracují emoce. Ale je toho mnohem víc. Pořád mě hřejí všechna má malá vítězství, která pro mne měla ohromný význam. Když jsem poprvé zvládl sám uspat dítě, když jsem s ním poprvé strávil sám celý víkend, když jsem poprvé zvládl uspat děti obě… Ano, uspávání bylo, přinejmenším co se mě týče, jedna z největších výzev, v jejichž stínu se trochu ztrácejí všechny ty ne o tolik menší. Pády, první nemoci, oblékaní drobounkého, křehkého novorozence svýma neobratnýma, příliš velkýma rukama. Poprvé si správně navázat šátek s miminkem (to mi trvalo hodně dlouho), zvládnout sám několik hodin s hladovým kojencem, rozsoudit první náročné domácí střety o hračky.

Všechny tyto epochální úspěchy mě naplňovaly až nezdravou pýchou. Vedle ní ale stále žila nejistota z dalších úkolů, které přede mnou stály a stojí. Vždycky jsem si byl vědom vlastní nedostatečnosti – nemohl jsem kojit, postrádal jsem orgán, který jsem dlouho vnímal jako poslední instanci, k níž se matka může vždycky s úspěchem utéct. Houpání až do chvíle, kdy mi začala odcházet kolena, a konejšivé „šííí šííí“, dokud mi nevyschlo v ústech a nepřešel jsem do podstatně méně uklidňujícího sípání, zdaleka nezabíralo tak dobře.

Kdo umí a kdo neumí

Nakonec jsem ale pochopil, že většinu situací lze zvládnout i bez prsou. A naopak, že mít prsa neznamená automaticky umět si poradit v každé situaci. Dispozice k péči o děti je prostě spíš individuální než pohlavně či genderově podmíněná schopnost a samozřejmě ji lze zlepšovat praxí. Je pravda, že společenská konvence v dnešní době stále na roli rodiče připravuje lépe dívky. Ač mi chybí osobní zkušenost, dovedu si představit, že kočárek a panenka jsou v tomto směru instruktivnější než pobíhaní po parku s replikou Coltu 1911. Na druhou stranu, zrovna tahle branná sebevýchova moc nefungovala, a když jsem šel k odvodu, napjal jsem všechny síly k získání modré knížky.

V mužích představa, že by se měli sami starat o malé děti, často vyvolává úzkost a nejistotu, pokud jim nepřipadá rovnou pod jejich úroveň. Proč by to ale mělo být u žen jiné? Sice panuje přesvědčení, že jsou k tomu přirozeně disponovány a navíc ještě vedeny výchovou, realita ale bývá dost odlišná. Když pomineme trénink s panenkami, nejsou dnes příliš běžné velké rodiny, v nichž by dívky bývaly zapojovány do péče o děti. Ženy tak mohou být ve chvíli, kdy nastupují na mateřskou, vystaveny stejné nejistotě jako kterýkoli muž. A často ještě větší, kvůli mnohdy zbytečně traumatickému zážitku z porodu, kvůli nekompetenci, nezájmu nebo přepracovanosti nemocničního personálu. A pak také právě vinou samozřejmého předpokladu, že jim to s dětmi půjde samo od sebe, protože jsou ženy. Bývají tak vystaveny mnohem nelítostnějšímu tlaku a ve chvíli, kdy nevědí, co si počít, hnány k pocitu osobního selhání, které někdy může zásadně narušit vztah k vlastním dětem.

Už proto je důležité říct, že žádné geneticky dané umění, jak si poradit s dítětem, neexistuje. Ženy i muži drží novorozeně a nevědí, co si s ním počít, protože je tak maličké a křehké, že se bojí, aby jej už cestou z porodnice v autosedačce nepochroumali. Ale muži i ženy se to naučí, alespoň většina z nich. Stejně jako se ženy i muži naučí poznat, co znamená dětský pláč: jestli má miminko hlad, chce spát, nebo mu prostě vadí, že jste si odešli do kuchyně uvařit si čaj.

Přesto rodičovství a péče o děti zůstávají oblastí, v níž je „přirozenost“ stále silným (lépe řečeno často opakovaným) argumentem. Ve většině případů se přitom přirozeností nemíní nic víc, než že „to“ tak bylo vždycky. Jenže uvažovat v době, která je natolik arteficiální a zároveň kulturně různorodá, o přirozenosti jako statické kategorii, je absurdní. A není důvod, proč by v dynamice vytváření a přetváření lidské přirozenosti měly zrovna rodičovské výsady stát stranou. Vždyť i zde jde o sdílení zkušeností a příležitostí a nacházení nových cest a jejich tvořivé rozvíjení místo opakování známého.

Naše pohádky

Vnitřní konflikty, které jsem ve snaze být co nejlepším rodičem zažíval, netrpělivost, frustrace, ale také vlastní nedostatečnost, byly nenahraditelným pramenem sebepoznání. Péče o děti (a tady je možná na místě poznamenat, že jsou to dcery) byla ale také zdrojem konfrontace se strukturami reprodukujícími nerovnost. Třeba pohádky, kdy jsem se cítil čím dál nepohodlněji při čtení o princeznách, které jen tupě čekají, až je nějaký princ zachrání. Řekněme si na rovinu, taková Popelka nebo Sněhurka v sobě nesou cosi velmi prohnilého.

Právě při výchově dětí si člověk uvědomí, do jaké míry jsou takové věci jako pohádky formativní. A při debatách s dospělými o nepříliš sympatických rysech některých pohádek zase, do jaké míry jsou lidé ochotni lpět na čemsi „tradičním“ čistě jen proto, že tím sami byli formováni. Udělat z Popelky Popeláka je vnímáno jako odporné kacířství, přitom tyto v 19. století sesbírané a kodifikované výtvory staletí předcházejících byly formovány svou dobou a naše zásahy do nich (třeba spícím princem a aktivní, zachraňující princeznou) jsou jen další takovou formativní vrstvou. Snaha udržet si živé vlastní dětství by neměla vést k vzývání posvátných krav. K těm patří ostatně i pohádky, které si vyprávíme o našich rolích. Pokud považuji za hodnotné rozšiřování lidských zkušeností a perspektiv a zároveň budování skutečných vztahů se svými blízkými, sotva můžu najít lepší příležitost, než když se jako otec pustím do dobrodružství rodičáku.

K čemu směřovat

V případě péče o děti dochází často ke špatnému chápání rovnosti jak ze strany mužů, tak žen, včetně feministek. Cílem se zdá být dosáhnout pro utlačované toho, co je samozřejmé pro utlačovatele, tedy zbavit se břímě jednostranné starosti o děti, moci se věnovat kariéře atd. Jedná se o strategii resentimentu utlačovaných – pro většinu emancipačních hnutí nevyhnutelnou, přesto ale poněkud neradostnou fázi. Dialekticky jde o pouhou negaci: dosažení úspěchu v této etapě je z hlediska emancipace nutné, ale zároveň to nemění samotnou strukturálně špatnou situaci. Skutečným úspěchem je až fáze další, kdy je překonána struktura nerovnosti. Vezmeme-li příklad boje proti feudalismu, vláda aristokracie musela být smetena vládou buržoazie, ale ideálním výsledkem nakonec bylo, že pro kvalifikaci na držení moci nezáleželo na tom, jestli je někdo aristokrat nebo buržoa. Počítalo se samozřejmě s tím, že jsou vyloučeny nižší třídy, ženy, cizinci a mnozí jiní, ale to bylo předmětem dalších bojů.

V případě rodičáku by cílem měl být stav, kdy by rozhodování, kdo na něj nastoupí, nestálo na tom, jestli jde o otce nebo matku. Šlo by o čistě individuální, a přitom společné rozhodnutím obou rodičů. Ideálem by pochopitelně bylo, aby se na péči o děti mohli podílet oba takovou měrou, jaká jim bude vyhovovat, a nebyli omezováni nejen kulturními a institucionálními, ale ani ekonomickými faktory. Aby tudíž mohli radosti i starosti ze svých dětí sdílet bez ohledu na konvence rozdělené podle osy žena/muž.

Co mi rodičák dal

Stále platí, že muž, který cestuje po městě s dítětem v šátku, kočárku nebo nosičce, u mnohých vyvolává udivené pohledy, i když mám pocit, že se to postupem času trochu mění a lidé si pomalu zvykají. Možná jsem si ale jen zvykl já sám na překvapené pohledy. Nakonec, na rodičák odchází stále devadesát osm procent žen a muž s dítětem je tak ve veřejném prostoru exotika.

Samozřejmě se na této situaci zásadně podílejí ekonomické faktory. Je proto naprosto nutné, aby platová nerovnost mužů a žen zmizela v propadlišti dějin. Teprve potom můžeme doufat, že rozhodnutí, který z rodičů bude s dětmi, přestane být nutně rovnicí o jedné neznámé, vždycky rodu ženského. Do té doby sotva zmizí představa rodičovství jako trestné lavičky pro ekonomicky méně zdatného rodiče. Fakt, že rodičovská je „dovolenou“ ve velmi specifickém smyslu, který ve skutečnosti znamená zápřah na tři plné úvazky bez adekvátní odměny, už jen dovršuje neblahost současného stavu. Mám ale podezření, že i kdyby se změnila neradostná situace, která v tomto směru v České republice panuje, pro mnoho mužů by stále nepadly psychologické bariéry, které jim brání o rodičáku byť jen uvažovat. Jak už jsem říkal, sám vím, jaké vnitřní zábrany jsem musel překonávat. I když mi z dnešního pohledu mé rozhodnutí přijde sebesamozřejmější a sebesprávnější, vůbec snadné nebylo. To je možná skutečný důvod vzniku tohoto textu. Pomoct třeba jen jedinému muži rozhodnout se být rodičem.

Když o tom tak přemýšlím, je jen málo příležitostí, jak uskutečnit tolik skvělých věcí naráz. Odhodlat se porozumět víc sám sobě a být konfrontován s vlastnostmi, o nichž se snažím moc nevědět a zjistit, kde se ve mně vlastně vzaly. Skutečně zapracovat na konkrétní podobě osvobozování od sexismu, protože ač má rovnost mnohé aspekty, právě péče o děti je pro ni zásadní. A hlavně trávit čas s dětmi v jejich nejdynamičtějším věku, vidět všechny ty první úsměvy, krůčky a pády… Za nic bych to nevyměnil.

Autor je redaktor A2.

 

Alarm otevírá důležitá témata, o kterých se jinde nedočtete. Podpořte nás.

Dar:





V dalším kroku upřesníte platební metodu a osobní údaje. Službu poskytuje darujme.cz

A2LARM