Do českých kin byl uveden dokumentární film Fuocoammare (Požár na moři) od italského režiséra Gianfranca Rosiho, portrét ostrova Lampedusa ve Středozemním moři. Snímek získal letošního Zlatého medvěda na Berlínském filmovém festivalu a Italové jej vyslali soutěžit na příští Oscary v kategorii Nejlepší cizojazyčný film. Když skončilo jeho promítání v sále kina Dukla na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, nic jsem si nepřála víc, než aby se tento film dostal do co nejvíce kin a do všech evropských televizních kanálů – a to co nejdříve. Moje pohnutí plynulo nejen z tragických osudů řady mužů a žen, kteří se sem s nadějí na lepší život plaví po moři a přicházejí u toho o život. Zasáhl mě také lidský přístup a humanismus lampeduských pracovníků a pracovnic – od vojáků přes policisty až po zdravotníky. Jejich ohleduplnost a soucit při rutinních prohlídkách, pohovorech a registracích příchozích totiž v ničem nepřipomíná současnou praxi řady evropských zemí včetně České republiky. O pozadí vzniku filmu promluvil po skončení jihlavského promítání autor střihu Jacopo Quadri.
Dlouhé pozorování
Gianfranco Rosi dostal v roce 2014 nabídku natočit o ostrově, který je díky své poloze mezi Sicílií a Tuniskem odnepaměti záchytným bodem lidí prchajících před různými životními útrapami do Evropy, krátký desetiminutový film. Když na tento rybářský ostrov o rozloze 20 kilometrů čtverečních přijel, zjistil, že realita se od mediální prezentace zaměřené především na expozici uprchlické otázky značně liší. Ocitl se na místě, kde probíhá klidný a skromný život místních obyvatel, kteří se s prchajícími vůbec nedostávají do styku, a kde se zároveň odehrávají tragédie, jejichž obrazy se nikdo neodvažuje přímo zveřejnit. Jako by existovaly dva paralelní světy, jež se jen stěží protnou. Rozhodnutí natočit o tomto místě celovečerní film se mu po nějaké době jevilo jako morální povinnost. Rozhodujícím momentem bylo setkání s jediným lékařem na ostrově Pietrem Bartolem, který je přítomen u všech vylodění uprchlíků, kde poskytuje základní pomoc a diagnostikuje choroby. Jeho vyprávění a fotografická dokumentace třiceti let tragických událostí na moři okolo ostrova Rosiho šokovaly.
Jako by existovaly dva paralelní světy, jež se jen stěží protnou.
Zdánlivá neslučitelnost dvou světů se stala hlavním vyjadřovacím prostředkem filmu. Režisér se zde seznámil s devítiletým chlapcem Samuelem, jehož odpolední dobrodružství i drobné životní problémy a překážky tvoří jakési uzemnění celého příběhu. V kontextu natáčení na vojenské záchranné lodi, v ošetřovnách a v detenčním centru – tedy situací vymknutých z normálu – je život Samuela připomínkou toho, po čem většina prchajících lidí celého světa touží nejvíce a čeho se jim zřejmě ještě dlouho nedostane. Režiséra poutalo s chlapcem zřejmě upřímné přátelství, mohl se tedy stát svědkem jeho dobrodružných výprav po ostrově, výroby praku nebo rodinných večeří. Rosi strávil na ostrově rok a film natáčel sám bez štábu. Jeho kamera jako by získala svoje místo v rodinách a domácnostech, kde si jí během každodenních činností již nikdo nevšímal a nijak na ni nereagoval.
Podobným způsobem jsou snímány úkony vojáků a policistů na záchranné lodi, která v případě zachycení zoufalých signálů spěchá na pomoc daleko na moře. Stejně jako na ostrově, i zde věnoval režisér hodně času navázání vztahů s posádkou a kapitánem lodi. Filmový jazyk je založen na trpělivém pozorování situací a scén a přináší působivé obrazy – bez přímých rozhovorů, konfrontací nebo přiznaných zásahů ze strany autora. Kamera je pouhým svědkem. Nesoudí ani neovlivňuje, pouze stoicky zachycuje okolní dění i v případě dramatických událostí. Díky tomu přináší film neznámá fakta a detaily, které se do klipovitých zpravodajských reportáží nedostanou.
Lodě bez posádky
Uprchlické lodě se vyznačují tím, že nemají obsluhu – prchající se sami v kritických momentech dostávají k vysílačce a sami také doplňují palivo v podpalubí lodi. Jejich zoufalé prosby o záchranu a pláč ve filmu kontrastují s klidným hlasem vojáka na dispečinku žádajícího neúnavně o udání polohy lodi. Často se již tato informace nestihne dostat do éteru a potápějící se loď je ve spěchu vyhledávána pomocí helikoptéry a radarů.
Rosi se během měsíčního pobytu na záchranné lodi stal svědkem dvou tragických událostí. Zachytil promyšlený postup italské policie a armády krok po kroku a scény, které se ve filmu objevují, zanechávají v divácích stopy. Když záchranné čluny poprvé přistanou u kýlu ohrožené lodi, panuje zde přes množství lidí čekajících na záchranu zarážející ticho. Plavidla bývají přeplněná, muži často plují uzavřeni v podpalubním prostoru, ženy a děti nahoře na palubě. Rodiny o sobě vzájemně neví, ženy netuší, co se děje s muži pod nimi. Jejich oblečení je často nasáklé palivem, dochází k chemickým popáleninám, dehydrataci, nedostatku vzduchu. Opravdový stav podpalubí se vyjeví až po evakuaci všech živých.
Jacopo Quadri na jihlavském festivalu vyprávěl, že v jednom podobném okamžiku prý Rosi dostal od kapitána lodi rozkaz, aby s kamerou plul k evakuované lodi a natočil to, co tam zbylo. Je naší povinností tyto obrazy zveřejňovat. Filmař rozkaz uposlechl, i když tušil, že zachycené výjevy jej možná budou pronásledovat do konce života.
Nevím přesně, v čem je vnitřní imperativ záchranářů na ostrově Lampedusa jiný než morálka např. české nebo maďarské policie. Neustále se mi ale při pohledu na tyto výjevy připomínalo volání po křesťanských hodnotách, kterými se dnes zaklíná kde kdo. Současná vypjatá situace totiž odhaluje, jak na tom s morálkou jsme. A přes oprávněné výhrady k dogmatismu církví je nutné si přiznat, že za současné všeobecné vnitřní rozplizlosti v otázce pomoci trpícím u nás křesťanský soucit zatraceně chybí. Běžte se na film Požár na moři podívat a dovolte, aby drsná realita současného světa ovlivnila vaše životy.
Autorka je historička umění a kurátorka.