„Kronika nedokončené cikánské otázky,“ napsal kdosi na první stranu návštěvní knihy památníku romského holokaustu v Letech u Písku. Přiznám se, že jsem při své první návštěvě Let nebyla z takto otevřeného anticiganistického vyznání moc překvapená. Proč taky, když o pár kilometrů za městem stojí památník romského holokaustu v přímém sousedství prasečáku, který při každém poryvu větru zavalí celou oblast nesnesitelným smradem, a tam, kde by mělo být pietní místo, se člověk propadá hanbou při každém prasečím zakvičení.
U Romů se snese cokoli
Kdyby se v naší novodobé historii hledala nějaká opravdu výjimečná ostuda, ocitl by se písecký prasečák na jednom z předních míst. Za léta své existence se stal dokonale přesným symbolem vztahu Čechů k Romům, památníkem, který o českém anticiganismu říkal víc, než jsme si sami uměli připustit. Tam, kde za strašných podmínek umíraly stovky Romů a Romek včetně dětí, vyrostla v sedmdesátých letech minulého století výkrmna vepřů a ani přes výtky ze strany OSN se po celá léta nenašla vůle ji vykoupit a zbourat. Že bychom se podobně dehonestujícího přístupu dopouštěli například ve vztahu k Židům, je nepředstavitelné. U Romů se ale snese cokoli. „My máme úctu k mrtvým, nedovolili bychom, aby se chovala prasata na místě, kde umírali lidé. Jacíkoli,“ řekl mi kdysi jeden můj romský přítel a mimoděk vystihl podstatu celého problému. Za lidi tu totiž Romy řada Čechů ani nepovažuje.
Odstraněním prasečáku se reálného zrovnoprávnění Romů sice nedočkáme, byl by to ale bezesporu podstatný akt směřující k umenšení nenávisti namířené proti nim.
Samotný tábor, stejně jako celý romský holokaust, se v našich dějinách stal součástí zapomenuté historie. Není to jenom prasečák a naše neschopnost s ním za ta léta cokoli udělat, co zostuzuje památku Porajmos v období protektorátu. „Ukazuje se, že to s tím táborem je složitější. Že to byl původně pracovní tábor pro ty, kteří odmítali pracovat. Zdaleka ne jen romský. Není to opravdu koncentrační tábor v tom slova smyslu, jak každý z nás podvědomě rozumí slovu koncentrační tábor a vidí Osvětim, Buchenwald a tyto věci,“ pronesl v roce 2005 na adresu Let tehdejší prezident Václav Klaus. „Kdo nepracoval, šup a byl tam,“ připomněl pro změnu místopředseda vlády Andrej Babiš na jedné ze svých letošních předvolebních cest a verzi, že Lety byly jen jakýmsi táborem pro netáhla, zopakoval.
Liknavost a neochota našich předních politiků s tristním stavem památníku v Letech cokoli dělat je ale možná u konce. Včera mluvčí české vlády na Twitteru oznámil, že vláda schválila návrh na ukončení provozu prasečáku na místě, kde se i čeští protektorátní četníci podíleli na mučení a zabíjení Romů. Pokud vláda svůj slib splní a skutečně se v budoucnu dočkáme zbourání farmy, bude to jeden z těch opravdu důležitých momentů naší novodobé historie a možná nejdůležitější čin Sobotkovy vlády vůbec. Odstraněním prasečáku se reálného zrovnoprávnění Romů sice nedočkáme, byl by to ale bezesporu podstatný akt směřující k umenšení nenávisti namířené proti nim. Nedávný, mainstreamovými médii ignorovaný žatecký incident, při němž zemřel mladý Rom, ukazuje, že taková gesta česká společnost potřebuje.
I proto je na místě vyzdvihnout práci několika lidí, třeba Miroslava Brože a sdružení Konexe, kteří za odstranění prasečáku a důstojné uctění památky romského holokaustu už roky bojují. I díky nim se snad už brzy budu moct svým romským přátelům a známým podívat zpříma do tváře a říct, že aspoň něco je na dobré cestě. Pozdě, ale přece.
Autorka je redaktorka A2larmu.