Socialismus nepatří do minulosti


V češtině vyšla nová kniha esejů od maďarského filosofa a disidenta Gáspára M. Tamáse. Proč je důležitá?

Když v roce 2000 vyšel Boston Review esej O postfašismu byl jeho autor, tehdy dvaapadesátiletý maďarský filosof Gáspár Miklós Tamás, v Česku prakticky neznámý a největší nebezpečí pro Evropu představoval rakouský populista Jörg Haider. Od té doby se situace výrazně změnila. Tamás získal mezinárodní věhlas jako vynikající levicový myslitel, přestože jeho myšlenkový vývoj nebyl vůbec přímočarý a u marxismu tento někdejší liberál zakotvil poměrně pozdě. A Evropa dnes čelí hrozbám, které právě Tamás ve své eseji před šestnácti lety tak předvídavě pojmenoval. Český čtenář má štěstí, protože se dočkal reprezentativního výboru z Tamásovy esejistiky. Nese jednoduchý, ale výstižný název K filosofii socialismu. Oba pojmy – filosofie a socialismus – jsou pro Tamásovo myšlení klíčové, a proto se na ně podíváme zblízka.

Radikální filosofie

Filosofie bývá často vnímána jako neužitečná činnost. Jaké praktické využití můžou mít spekulace? Jaký význam má metafyzika pro naše každodenní starosti? Karel Marx takový pohled překonal tím, že obrátil filosofii „z hlavy na nohy“, jak sám říká, a přetvořil ji v praktickou disciplínu, která se zabývá jevy, jako je kapitalistická výroba, struktura společnosti, kritika ideologie a podobně, tedy konkrétním hmotným světem. Marxovi nejde jen o to svět vyložit, nýbrž – jak zní slavný výrok – jej změnit. Filosofování u Marxe proto má (nebo má mít) důsledky zcela praktické.

„Socialismus neselhal,“ píše Tamás, „protože se o něj nikdy nikdo nepokusil.“

Tamás na Marxovo pojetí filosofie navazuje. Hovoří o radikální filosofii, která není nutně pěstována v akademickém prostředí (ostatně sám Marx byl nucen z univerzity odejít a na univerzitě nepůsobili ani myslitelé Walter Benjamin nebo Guy Debord). Co je však na Marxově psaní pro Tamáse tak přitažlivé a inspirativní? Tamás označuje marxismus za „radikální historismus“. To je výstižné označení, neboť Marx všechny kategorie, jevy, struktury a stavy důsledně historizuje – to znamená, že je chápe jako výsledek složitého dějinného pohybu. I naše současnost je pouze přechodná: liberální demokracií a kapitalismem dějiny rozhodně neřekly své poslední slovo.

Vzpomínám si, jak se v letech 2008 a 2009 – v souvislosti s finanční a hospodářskou krizí – začalo stále častěji objevovat slovo „kapitalismus“; do té doby bylo nahrazováno neškodnými výrazy jako „postindustriální společnost“, „postmateriální hodnoty“ a podobně. Bylo to překvapivé. Slovo, které se ještě včera zdálo beznadějně zastaralé a ideologicky zatížené, náhle znovu prokázalo svoji užitečnost. Pomohlo nám totiž historizovat přítomnost, kterou jsem tehdy i já považoval za danou a ve své podstatě neměnnou. Moji tehdejší zkušenost nelze pojmenovat jinak než „prožitek dějin“. Říkal jsem si, že konec dějin právě skončil. Dějiny můžou naši představu o budoucnosti rozbořit či převrátit naruby.

Socialismus andělský a ďábelský

V eseji Pravda a třída, kterou považuji za vrcholnou ukázku současného marxistického uvažování, rozlišuje Tamás dvě podoby socialismu: „andělskou“, jejímž duchovním otcem je Jean-Jacques Rousseau, a „dábelskou“, marxistickou. Rousseauovský socialismus spočívá, zjednodušeně řečeno, v idealizaci lidu. Jeho hlavním žánrem je morální kritika: kapitalismus je „zlý systém“, proti němuž stojí vykořisťovaný „dobrý“ lid. Výhodou „andělského“ socialismu je jeho schopnost mobilizovat utlačované na základě spravedlivého rozhořčení. Ovšem jeho cílem je – jak zdůrazňuje Tamás – nahrazení hierarchizované a rozrůzněné společnosti rovnostářským, stejnorodým lidem.

Marxův „ďábelský“ socialismus postupuje jinak a sleduje jiný cíl. Morální kritiku nahrazuje střízlivá analýza ekonomických a společenských pořádků. Kapitalismus není odhalován jako nemravné „zlo“, nýbrž jako historicky se vyvinuvší systém, v němž má absolutní nadvládu kapitál (to znamená struktura, nikoli jedinec nebo jedinci) a který má své hluboké rozpory – rozvinutím svých vlastních tendencí sám sebe podkopává. „Ďábelský“ socialismus neuvažuje o nahrazení jedné nadvlády nadvládou jinou (lidovou), nýbrž o završení kapitalismu a zrušení vládnoucí třídy.

Marx má pro kapitalismus kupodivu i věty respektu, ba obdivu. Nemoralizuje a nepsychologizuje, když určuje jeden z hlavních znaků kapitalismu. Tím je skutečnost, že dělník není vlastníkem výrobních prostředků (strojů, továrních budov a podobně), které však nutně potřebuje k výrobě zboží, za niž dostává mzdu. Výrobní prostředky vlastní kapitalista, který má tudíž nad dělníkem neustálou převahu. Právě dělník pociťuje nadvládu kapitálu nejbrutálněji, protože je na výrobní prostředky odkázán, aniž by na ně měl vlastnické právo (odlišuje se tak od rolníka vlastnícího aspoň malý kousek půdy, jež mu poskytuje obživu). Dělník je nucen svou práci prodávat na trhu, vydávat se všanc (k této situaci se váže slovní spojení „trh práce“, které dnes vyslovujeme automaticky bez uzardění).

Východoevropská zkušenost

Moment odloučení výrobců a výrobních prostředků má velký význam pro Tamásovu analýzu východoevropských společností sovětského typu. Bylo to, co jsme žili před rokem 1989, opravdu socialismem? A pokud ano, neznamená to, že socialismus je dávno mrtvou, uzavřenou kapitolou minulosti? Prozraďme rovnou, že Tamásova odpověď je v obou případech záporná.

Tamás patří k těm myslitelům, kteří „socialismus“ sovětského typu chápou jako státní kapitalismus. „Socialismus“ před rokem 1989 zůstal v jádru kapitalismem, protože nevyřešil problém odloučení výrobců od výrobních prostředků. Je sice pravda, že ústavně byl vlastníkem všeho lid, jenže realita byla odlišná: výrobci funkci vlastníka vykonávat nemohli. Řízení podniků bylo hierarchizováno a stranická byrokracie převzala roli vládnoucí třídy. Nicméně Tamás tím neříká, že by „socialismus“ před rokem 1989 byl jen kapitalismem v rukou byrokratizovaného státu. Přiznává rovnostářskému „socialismu“ i pozitivní úlohu v modernizaci východoevropských, převážně zemědělských společností, které spíše než třídní byly kastovní – mezi jednotlivými vrstvami obyvatelstva existovaly hluboké rozdíly, a to nejen strukturní (jako v případě třídy), nýbrž i životní.

Na adresu vývoje našeho regionu po roce 1989 pronáší Tamás lakonickou větu: „Ve východní Evropě byl kapitalismus bez buržoazie nahrazen dalším kapitalismem bez buržoazie.“ Je to ovšem především ironický bonmot, protože pokud byl „socialismus“ před rokem 1989 de facto kapitalismem, v němž role buržoazie byla nahrazena stranickým aparátem, nemůže být naopak novodobý („postkomunistický“) kapitalismus, v němž buržoazie chybí prostě proto, že tu žádná historicky není, také „socialismem“? Tamás na toto prolínání upozorňuje historickým paradoxem: kapitalismus po roce 1989 budují ve východní Evropě bývalí reprezentanti zhrouceného „socialismu“.

Budoucnost socialismu

Jestliže ale to, co existovalo ve východní Evropě před rokem 1989, nebylo socialismem, pak nelze tvrdit, že socialismus je věcí minulosti. „Socialismus neselhal,“ píše Tamás, „protože se o něj nikdy nikdo nepokusil.“ Socialismus není jen nedokončeným projektem, ale svým způsobem i projektem „zrazeným“ (řečeno s Trockým). Nyní jde o to se k němu znovu vrátit, interpretovat socialismus jako apel budoucnosti.

V přelomovém roce 1989 uvažoval český filosof Ladislav Hejdánek – polemicky vůči Václavu Havlovi – o socialismu. Definuje jej jako takovou koncepci společnosti, pro niž je „důležité, v jakém vztahu jsou lidé, kteří tuto společnost vytvářejí“. A uzavírá: „Nechce-li někdo už dál mluvit a slýchat o socialismu, musí zůstat v podezření, že chce vytěsnit přátelství a bratrství mezi lidmi z politiky. A to je problém filosofický.“

Myslím, že v otázce socialismu nejde jen o vztahy mezi lidmi z politiky – ledaže bychom pojem politiky promysleli znovu a jinak. To je možná nakonec to nejdůležitější. Jako nepolitické chápeme věci, s nimiž jsme se vnitřně smířili, anebo třeba nesmířili, ale přijali jsme myšlenku, že to nejsou věci k řešení, že se řídí jakýmsi samopohybem, na nějž nemůžeme mít vliv. Myslet politicky znamená opak: chápat věci jako výzvu k hledání řešení, změny, zlepšení. Zasadit politiku tam, odkud byla vytržena. Mluvit politicky o práci, třídě, osvobození. Je-li tohle socialismus, hlasuji pro.

Autor je literární historik.

 

A2LARM