Miloš Zeman během svého prezidentství svou arogancí a urážkami podnítil autentický odpor vůči své osobě a stylu vládnutí. Tento odpor letos přerostl až k paralelní oslavě založení republiky na Staroměstském náměstí, která byla především manifestací znechucení Zemanem, a přišlo tam na české poměry nebývalé množství lidí. Událost byla další ukázkou estetického pohoršení a morálního rozhořčení s troškou antikomunistické nostalgie.
„Jako by se v Česku zase jednou projevil instinkt svobodomyslnosti,“ komentoval akci nadšený komentátor Hospodářských novin Petr Honzejk. Komunisti a zemanovci v demonstraci zase neviděli nic menšího než pokus o „český Majdan“ odehrávající se podle předem připraveného scénáře „pražské kavárny“ a americké ambasády. Třetí poměrně rozšířenou názorovou pozicí bylo odmítnutí obou stran, většinou z důvodů špatné taktiky pražských kavárníků, kteří svými činy prý jen nahánějí lidi do Zemanovy náruče. Tábory „proti Zemanovi“ a „pro Zemana“ si přitom navzájem nevěří ani svou motivaci a vzájemně se obviňují z manipulace a lhaní. Máme tu tedy rozdělenou společnost. Jenže okolo čeho je společnost rozdělená? Český prezident nemá typ pravomocí, u jejichž výkonu by se nějak vyjednávalo, může vlastně jen ovlivňovat společenskou atmosféru. Přesto se česká politika ocitla v zajetí pseudoprezidentského systému. Prezident sice nemá velké pravomoci a neřídí vládu, ale společnost se chová jako by tomu tak bylo. Možnost teatrální politiky plné gest, je otevřená.
Souboj nostalgiků
Bojuje se sice o „směřování a charakter naší země“, ale nic to neznamená. Oč je celá debata zásadnější a používají se vzletnější slova, tím míň má společného s vývojem společnosti. Odpůrci Zemana se bojí vlivu Číny, jeho příznivci zase zmiňují diktát z Bruselu a poklonkování Američanům. Místo diskuse o daních, sociálních dávkách, životním prostředí, exekucích, bydlení, nízkých mzdách, horšícímu se školství i zdravotnictví se demonstruje kvůli vyznamenání nebo různým výrokům. Politická debata připomíná spory dvořanů o vychování krále spíš než diskusi občanů o správě státu. Vadí Zemanův styl, vyjadřování, sprosťárny, zpoždění a faux-pas. Prakticky nic z toho ale nemá skutečný vliv na život v této zemi. K paradoxům takového vývoje patří, že k „Týdnu neklidu“ vyzývá prezident karlovarského festivalu, který se stal oblíbeným místem schůzek špiček českého byznysu a politiky. Což je přesně ten styl politických vztahů, proti kterému Zemana deklarativně stojí, a který nesnášejí lidé v této zemi tím víc, čím je jejich životní situace těžší. Sám Zeman sice s napojením na podnikatelské elity nemá problém, too je ale jedno, protože to není předmětem kritiky, ta zůstává bezpečně estetická a antikomunistická.
Politická debata připomíná spory dvořanů o vychování krále spíš než diskusi občanů o správě státu.
Když zástupci kulturní obce s úsměvy na tvářích naklusali do původně neodvysílané Show Jana Krause, chvíli to vypadalo, že si budou akorát navzájem tleskat a nebudou nic říkat. Mluvit ale nakonec začali. Jan Ruml rovnou řekl, že je Zeman psychicky nekompetentní, a proto by ho měli odvolat. Jinými slovy, že není potřeba se s ním politicky utkávat. Takový pitomec, a „přitom podívejte se na nás“. V obklopení narychlo svolanou kulturní „elitou“, která „má co říct“, byl takový výrok bývalého politika logický. Rétorika slušnosti se totiž tváří, jako by stála mimo běžné politické konflikty. „Slušnost“ je součástí jednoho politického tábora, který ji používá jako jeden z hlavních argumentů proti svým politickým soupeřům. Přímá volba prezidenta dala lidem, kteří o „slušnost“ v České republice pečují, ideální hřiště. V tomto pojetí prezidentství nejde o nic jiného než o čirou slušnost. Jenže v chumlech ctihodných jsou bývalí i současní pravicoví politici a setkání na Staroměstském náměstí moderoval kandidát na prezidenta.
Jakou má váhu vystoupení rektorů, kteří mluví ve jménu ideálů demokracie, když se na pódiu střídají s pravicovými politiky? Chtějí nám rektoři tvrdit, že když budeme volit Gazdíka a Němcovou, bude naše země oázou slušnosti a demokracie? Účastníci pátečních oslav „v podhradí“ se prý cítili jako při sametové revoluci. Bojují ale za něco, co od listopadu 1989 mají a co jim nikdo nebere. Normalizaci jim sice může připomínat Zemanův styl, ale to je tak všechno. Zeman má pravomoci jmenovat soudce ústavního soudu nebo členy bankovní rady, o to ale ve sporu o Zemana vůbec nejde. Zeman může být pro mnoho lidí nepřijatelný benevolencí k bývalým komunistickým strukturám, ale to ještě neznamená, že obnovuje normalizaci. Účastníci demonstrace, kteří na Staroměstském náměstí sledovali stream samotné akce (protože neviděli na pódium), vtipkovali, že DVTV, která akci přenášela, zítra zakážou. O hrozící cenzuře mluvil například i Milan Šteindler. Jenže způsobem podobným jako za normalizace nikdo nikoho cenzurovat nebude.
Co rozděluje společnost
Miloš Zeman v prezidentských volbách zvítězil a svoje prezidentství zahájil politicky, nešlo o styl a o tlačenku. Vyhrál proti Nečasově vládě, kterou vzápětí nahradil svojí vládou s premiérem Jiřím Rusnokem. Zatímco kampaň Karla Schwarzenberga se strategicky snažila odpoutat pozornost od politického působení tehdejšího ministra neoblíbené vlády, Zeman na tuto strunu hrál. Onu rozdělenou společnost ale Zeman jako prezident spíš zdědil a využil k vlastním potřebám. Účinně předstírá zájem o lidi, co vydělávají čtrnáct tisíc, a tvrdí, že za jejich nízké mzdy můžou příjemci sociálních dávek. Sám s tím nemůže jako prezident nic dělat, a tak si může říkat, co chce. Chudobu ani mzdy ostatně neučinil tématem svého prezidentství. Místo toho dělá gesta. Jenže pokud nechceme žít v rozdělené společnosti, musí se napřed zlepšit situace lidí s platy okolo čtrnácti tisíc korun hrubého. Pro ně ale neudělal nic ani Zeman a nic lákavého jim zatím nenabízejí ani jeho političtí odpůrci. Vkus, slušnost ani příslib „nerozdělování“ společnosti zde stačit nebude. Společnost totiž rozdělená je.