Trumpovo vítězství vyjasnilo boj za klimatickou spravedlnost

Po zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem by se hnutí za klimatickou spravedlnost mělo místo lobbování v OSN více zaměřit na přímé akce.

Až do zvolení Donalda Trumpa prezidentem jsme mohli doufat, že svět konečně začíná brát klimatickou spravedlnost vážně. Po dlouhé řadě pádů a proher se zdálo, že naše přímé akce mají skutečné výsledky. Veškeré nezpochybnitelné úspěchy – od blokád těžebních infrastruktur po hnutí za divestování – nahrávaly nezastavitelnému růstu obnovitelné energetiky. Na klimatické konferenci COP 21 v Paříži v roce 2015 se nezopakoval kodaňský scénář. Klimatické hnutí tak mohlo vstoupit do nové etapy svého působení – s jasnější strategií a s perspektivou silných a širokých koalic mezi různorodými aktéry. Konference COP21 ovšem nezměnila terén environmentální politiky jenom z perspektivy klimatického hnutí. Měla dopady také na mezinárodní institucionální prostředí. I když sama o sobě Pařížská dohoda nedokáže zabezpečit, aby světoví lídři rázně zakročili vůči klimatické změně, můžeme díky ní po politicích alespoň požadovat konkrétní kroky a činit je plně zodpovědnými za jejich rozhodnutí. Naše požadavky jsou teď silnější než kdykoliv předtím a už se netýkají jen klimatu, ale i samotné demokracie.

Nepodléhejte panice

Tento pozitivní vývoj sice přinesl do environmentálního hnutí nové pochybnosti, otázky a témata, ale přesto jsme po letošní úspěšné akci Ende Gelände – v rámci níž skandovalo tisíc lidí heslo „Jsme nezastavitelní, jiný svět je možný!“ a myslelo to opravdu vážně – cítili, že se misky vah začínají naklánět na naši stranu.

Ve světě, kde se do patrně nejvlivnější politické funkce dostane člověk, který považuje klimatickou změnu za hoax „upečený Číňany“, nestačí jednoduše apelovat na vědu, pravdu a rozum.

Teď, po amerických prezidentských volbách, je proto snadné propadnout beznaději a považovat Trumpovo vítězství za velký krok dozadu. Tak tomu bude, ale jen tehdy, když tomu sami budeme přitakávat. Z jiné perspektivy je jeho zvolení paradoxním vyjasněním celé situace – kalkulace toho, co je nutno udělat pro zastavení klimatické změny, se nám totiž náramně zjednodušuje. Jestliže se Trump chystá skutečně udělat vše, co slíbil (tj. vrtat, kopat a těžit), za jednu volební noc v USA klesl uhlíkový rozpočet zbytku lidstva přesně na nulu. To nám ale nemusí brát klidný spánek. Ve skutečnosti nám takováto aritmetika dává jasné instrukce. Pokud proces klimatických vyjednávání (táhnoucí se od konference v Riu de Janeiro roku 1992) nezastaví globální změnu klimatu a pokud se skutečně ukáže, že USA jsou nyní v rukách šílence, pak má klimatické hnutí jedinou možnou volbu – zastavit klimatickou změnu na vlastní pěst a dotlačit zbytek světa k tomu, aby kráčel co nejrychleji k úplné nezávislosti na fosilních palivech ve všech oblastech. Solidarita s komunitami, jež budou v USA stát v první linii boje proti klimatické změně, nabývá zcela jasných kontur – být solidárním bude kdekoliv na světě znamenat zavřít infrastruktury fosilního průmyslu.

Aby bylo jasno: ve světě, kde se do patrně nejvlivnější politické funkce dostane člověk, který považuje klimatickou změnu za hoax „upečený Číňany“, nestačí jednoduše apelovat na vědu, pravdu a rozum jako hlavní průvodce v úsilí ukončit naši závislost na fosilním průmyslu. Trumpův úspěch byl totiž z nemalé míry vystavěn i na tom, že se všem zavedeným pravdám smál do tváře a navrhoval absurdní opatření jako stavění pohraničních zdí, které pak „přinutí zaplatit Mexiko“ – a jeho podporovatelům to bylo srdečně jedno.

Více konat, méně mluvit

Jestliže je Trumpovo vítězství úspěchem politiky v době postpravdy, co z toho plyne pro politiku klimatické spravedlnosti? Musíme se do jisté míry zbavit intelektuálně pohodlné jistoty vědeckých výzkumů a nezpochybnitelné aritmetiky uhlíkových rozpočtů. Ano, věda hrála u zrodu našeho hnutí zásadní roli a není nejmenšího důvodu se jí zbavovat. Jenomže zákony fyziky politika nezajímá. A ve světě „po Trumpovi“ snad můžeme dodat, že zákony politiky zase nezajímá fyzika, protože koncept „pravdy“, tak jak ho známe, přestává hrát určující roli.

Trump zvítězil, protože jeho politický styl rezonoval v mnoha lidech na afektivní úrovni – dával jim pocit, že věcem konečně rozumí a mají moc ve svých rukou. V liberálně levicové tradici se přitom politika příliš často chápe jen jako věc zájmů a faktů (pak se divíme, když lidé „volí proti svým zájmům“, čímž se snažíme arogantně naznačit, že tito lidé byli podvedeni hegemonní ideologií). Jenže slovy filosofa Barucha Spinozy, jsou lidé „vedeni spíše vášní než rozumem, a tak se může mnohost lidských osob přirozeně spojit a jednomyslně řídit ne z pobídky rozumu, ale na základě společného afektu“.

Proto musí klimatická politika opustit vznešené výšiny vědy. A zvláště to platí v časech, kdy neoliberální a centristické elity využívají zdánlivě nezpochybnitelnou pravdu o neexistenci alternativ jako beranidlo bořící historické úspěchy dělnického hnutí, a kdy sociální média vytváří uzavřené sociální bubliny v pluralitním univerzu pravd. Environmentální hnutí se potřebuje restaurovat na půdorysech politiky, která nezačíná u abstrakce uhlíkových rozpočtů, ale která dává lidem moc. Která začíná u konkrétních bojů komunit, jež budou klimatickou změnou nejvíc zasaženy – a která tudíž, jednoduše řečeno, zve lidi, aby se přidali k boji vůči rasistickému a sexistickému kolosu, který v současnosti požírá globální Sever.

Ve zkratce: potřebujeme méně COP 23 a více Ende Gelände; méně dopředu prohraných pokusů o zavedení uhlíkové daně v Kongresu a více efektivních, inkluzivních akcí, jako jsou ty proti ropovodům Keystone XL a Dakota Access. Musíme se ujmout těchto jednotlivých bojů a postavit na jejich podkladu jednotné hnutí. To znamená mimo jiné i více organizační práce, více nenásilného občanského odporu a méně času stráveného v chodbách OSN. Ne proto, že by snad tyhle věci byly špatné nebo nutně neefektivní (i když tomu tak bohužel mnohokrát je). Ale proto, že ve světě, kde je prezidentem Spojených států Donald Trump, bude klimatická politika ohánějící se pravdou, rozumem a elitními večírky odsouzena k neúspěchu. Vítězství nám přinese jenom taková politika klimatické spravedlnosti, která svou afektivní přitažlivostí předběhne druhou stranu sporu. Takovou politiku už dnes dělají ti, co stojí v první linii boje proti klimatické změně.

Autoři jsou aktivisté hnutí za klimatickou spravedlnost.

Z anglického originálu Election of Trump clarifies the struggle for climate justice přeložil Lukáš Likavčan. Redakčně kráceno.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image