Než se začne plakat nad rozlitým Trumpem, bylo by dobré připomenout si několik věcí. Třeba to, že většinou žádné volební drama nám s odstupem nikdy nepřipadá až tak žhavé, jako se jevilo ve chvíli, kdy bylo aktuální. Se zvolením Donalda Trumpa americkým prezidentem se, možná trochu nepatřičně, dostáváme do sféry, která by před deseti lety víc než do reality patřila do South Parku. Neznamená to ale ještě, že se dějiny nutně začnou dělit na dobu před Trumpem a léta Trumpova. Velmi dobře chápu důvody, proč jdou na mnohé ze zvolení misogynního miliardáře mrákoty. Trump v Bílém domě ale nemusí nutně znamenat příchod okamžité Apokalypsy, jak by se dalo očekávat podle nejšílenějších výroků jeho předvolebního repertoáru.
Beznaděj
Za prvé: tak dlouho se chodí s Trumpem pro vodu, až se ucho utrhne. Nebo také neutrhne. V americké politice přece platí, a všichni na to čas od času nadáváme, že rozdíly mezi demokraty a republikány jsou v podstatě jen kosmetické. Bývá to dokonce klasický příklad neradostné depolitizace soudobé politiky: dvě střídavě vládnoucí strany jsou si tak blízké, že neexistuje lepší záruka, jak systém zabetonovat proti jakýmkoli reálným změnám, než jejich vášnivé soupeření. Jak praví známé lidové moudro, „kdyby volby něco mohly změnit, dávno by je zakázali“. Nebo ve variaci, která se mně osobně zamlouvá víc, protože je přesnější (byť i pochmurnější): „kdyby volby mohly něco změnit, dávno by to změnily.“
Není velmi pravděpodobné, aby jeden politik, i když v úřadu prezidenta, dokázal zatlačit celou zemi do nějakého jím prosazovaného extrému.
Vzpomeňme si, jak byl Barack Obama zvolen jako symbol naděje na dramatickou změnu americké vnitřní i zahraniční politiky, na novou éru v novém století. Její nástup sotva mohl zosobnit někdo lépe než afroamerický kandidát, o němž jeho protivníci prohlašovali, že je nepříliš dobře zakukleným marxistou. Nicméně po dvou Obamových obdobích by asi málokdo označil jeho vládu za období skotačících duhových (či dokonce rudých) jednorožců, během kterého se plnily nejtajnější levičácké sny. Obama s vypětím všech sil realizoval reformu zdravotního systému, podal si ruku s Raúlem Castrem a osvítil bílý dům queer duhou, nechvalně proslulou mučírnu na Guantánamu navzdory předvolebním slibům nezrušil, v syrském konfliktu z počátku bezradně lavíroval, což mohlo přispět k eskalaci konfliktu, a policejní násilí na Afroameričanech jako by se během jeho vlády úplně vymklo kontrole.
Tak jako nebyl Obama americkým mesiášem, nebude nejspíš ani Trump americkou branou k fašismu. Může ovšem snadno dosáhnout kvalit a výkonů třeba Bushe mladšího, což, uznávám, není právě dvakrát uklidňující, ale nevybočuje to z tradic americké politické kultury.
Americký status quo
Za druhé: žádný Trump se nejí tak horký, jak se uvaří. Už dávno si američtí političtí vědci a sociologové všimli, že v Americe nevládnou jen ti, kdo zrovna úřadují v Bílém domě nebo mají většinu v Kongresu. Stejně tak záleží i na velkém množství různých nátlakových skupin, od vermontských výrobců sýra po afroamerické duchovní, kteří se různými způsoby snaží lobbovat za své zájmy. Právě vzájemně se překrývající, podporující, ale stejně tak konfliktní síť spolu soupeřících zájmů by v ideálním případě měla zabránit posunu americké politiky k příliš vyhrocenému obratu. A víceméně k něčemu takovému skutečně dochází. V zásadě totiž platí, že není velmi pravděpodobné, aby jeden politik, i když v úřadu prezidenta, dokázal zatlačit celou zemi do nějakého jím prosazovaného extrému. Tedy v případě, že není symptomem touhy po výrazné společenské změně.
Pokud takovým symptomem Donald Trump je, nezbývá než začít se vyrovnávat s touhou amerického lidu vyměnit multikulturní demokracii za misogynní zupáctví. Trump jako symptom je určitě podstatné téma, je ale důležité se zamyslet nad tím, čeho všeho je symptomem. Že po dvou prezidentských obdobích demokratického kandidáta vyhraje republikán, není nic až tak pozoruhodného. Postavit do souboje o Bílý dům zkrachovalého podnikatele, milovníka soutěží krásy a imigranta v třetí generaci bojujícího proti přistěhovalcům vypovídá možná víc o poměrech v Republikánské straně než o čemkoli jiném.
„Politická“ minulost mistra konspiračních teorií
Je také důležité brát zřetel na to, že jak se do Trumpa volá, tak se z Trumpa ozývá. Když se podíváme na jeho „politickou“ minulost, pochopíme, proč se web The Huffington Post rozhodl během jeho kampaně zařazovat zprávy o něm nikoli do politické rubriky, ale do rubriky zábava. V osmdesátých letech byl Trump podporovatelem Reagana a republikán. V roce 1999 přešel na tři roky k Reformní straně. V roce 2001 se stal demokratem a vydrželo mu to do roku 2008. Tehdy podpořil prezidentskou kandidaturu Johna McCaina a v roce 2009 se už opět registroval jako republikán. V roce 2011 si sice na pět měsíců odskočil a stal se nezávislým, ale poté se vrátil a u republikánů už zůstal.
Trump sice uvažoval o kandidatuře na různé posty (prezident, viceprezident, guvernér státu New York) posledních třicet let, až doposud z toho ale nic nebylo. Na politické scéně byl nejviditelnější vždy jako nadšený propagátor různých konspiračních teorií a nepodložených obvinění. Takových politických šílenců bylo v Americe zvlášť na pravici vždycky dost a někdy bývají i vcelku populární. V zásadě ale toto angažmá lze sotva překlopit do působení v Oválné pracovně. Jeho politická angažovanost zkrátka nečrtá moc čitelnou linku pro úvahy o jeho prezidentské budoucnosti. Bude tedy velmi záležet na tom, jakými spolupracovníky, členy vlády a poradci se obklopí. Aniž bych chtěl Donalda Prvního podceňovat, velmi pochybuji, že bude schopen sestavit svůj tým ze samých umpa-trumpů. Politika příští americké administrativy tak nebude výhradně trumpovská, ač ji s ním všichni budeme zcela samozřejmě po příští roky spojovat.
Vítězné tažení depolitizace
Otázka, co znamená Trumpovo vítězství z hlediska těch, kteří ho volili, a úvahy o Trumpovi jako symptomu změny politických horizontů dneška už přesahují hranice trumpologie. Přiznejme si ale, že přinejmenším na levici je už dlouho natolik populární mluvit o vítězném tažení depolitizace dnešním světem, že by skutečnost, že tato vlna vynesla do Bílého domu Donalda Trumpa, neměla být přinejmenším takovým překvapením. Nemějme ale předem přehnaná očekávání od reálných změn, které to přinese. Trumpologie bude po příští čtyři roky nejspíš oblíbenou disciplínou, není ale zdaleka jisté, jestli její objevy budou převratné. Trump možná postavil svou kampaň na excesivním buranství, xenofobii a misogynii, ale že by tom samém mohl postavit i celé své prezidentství, a vymknout se tak zcela politické kultuře Spojených států, je nepravděpodobné.
Autor je publicista a redaktor čtrnáctideníku A2.