Volil by Žižek Hitlera?

Slavoj Žižek by v USA volil Donalda Trumpa. Drží se hesla „čím hůře, tím lépe“.

Světoznámý slovinský filosof a publicista Slavoj Žižek se v rozhovoru pro Channel 4 vyjádřil k prezidentským volbám v USA. Na otázku, koho by volil, kdyby byl Američanem, odpověděl jednoznačně: republikánského kandidáta Donalda Trumpa. Mediální svět vzápětí obletěly titulky s jednoduchou informací: „Žižek by volil Trumpa.“ Nejde však jen o toto jádro Žižkova vystoupení, pro leckterého čtenáře jeho článků a knih zřejmě šokující. Jde také o způsob, jakým Žižek svou volbu zdůvodňuje. Právě pohled na Žižkovu argumentaci, třebaže je v televizním přenosu přirozeně spíše chvatně improvizovaná, může odhalit, že Žižek se rozhodně nepomátl; pouze vyhrotil svůj dlouhodobý, nadmíru kritický pohled na současnou globálně kapitalistickou společnost. O to víc je jeho televizní expozé hodno zamyšlení.

Žižkova zoufalá naděje

Žižek říká, že je Trumpem sice šokován, ale že Clintonová představuje opravdové nebezpečí. Nebezpečnost Clintonové spočívá podle Žižka v tom, že demokratická kandidátka pouze zakonzervuje status quo, a tím utlumí či zcela pohřbí naděje na změnu. V každé společnosti, říká Žižek, existuje síť nepsaných pravidel, jimiž se mocenské elity řídí, a Trump tato pravidla narušuje. Trumpovo případné vítězství může americké společnosti způsobit otřes, který povede k politické aktivizaci Američanů a k tomu, že obě velké strany, republikáni i demokraté, budou muset přehodnotit své dosavadní postupy a vrátit se ke svým ideovým základům. Žižek by Trumpovo vítězství pochopitelně nevítal, vkládá však do něj svou zoufalou, velmi zoufalou naději.

¨V březnu 1933 bylo Německo také demokracií a také se věřilo, že Hitler je obyčejný tlučhuba, kterého konzervativní politicko-ekonomické elity snadno zkrotí, protože je to outsider.

Pokusme se Žižkovu argumentaci přepsat do jazyka jeho oblíbeného teoretika, psychoanalytika Jacquesa Lacana. Lacan pracuje s pojmy Symbolična a Reálna: symbolický řád organizuje a zprostředkovává Reálno, ale ne v jeho úplnosti – vždy zůstávají prázdná místa neboli rozpory, které do symbolického řádu nezapadají a které jsou nějak zakrývány. V ideologických vyprávěních je svět představován jako bezrozporný, bezchybně fungující stroj. Ideologií zakrytá místa (rozpory) ovšem nelze zrušit. Reálno pak vniká do Symbolična, například v podobě války či revoluce. Nebo v podobě vítězství Donalda Trumpa. Žižek jako radikální myslitel stojí na straně Reálna – proti zdánlivě neprodyšnému ideologickému Symboličnu.

Zůstává otázka, zda Žižek sází na správnou kartu, domnívá-li se, že Trumpovo prezidentství bude znamenat traumatické setkání Symbolična s Reálnem, a dopomůže tak k tomu, aby se vyjevily rozpory současného světa jako věc, která je naléhavě k řešení – tady a teď. Historická zkušenost nám říká, že nikdy nebylo tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř.

Prezidentská volba jako sebeobětování

V jedné ze svých knih rozebírá Slavoj Žižek stalinský proces s Nikolajem Bucharinem, předtím blízkým spolupracovníkem velkého Josifa Vissarionoviče Stalina. Žižek píše o tom, že Bucharin se už ani neobhajuje; chová se jako kajícník, který je ochoten pro stranu zemřít, spáchat sebevraždu. Ale u účastníků soudu vyvolává pouze výsměch – soud je dokonalou groteskou. Bucharin jako člověk už nikoho nezajímá, jeho vnitřní bolest nestojí za řeč. Má zemřít pro potřeby strany, toť vše. Bucharin nakonec obvinění přijímá, ačkoli subjektivně ví, že se vůči straně ničeho špatného vědomě nedopustil. Proč? Protože stranickou čistku chápe jako velkou myšlenku a své přiznání jako sebeoběť, která prospěje objektivní historické události.

Zdá se mi, že v Žižkově zdůvodnění volby Trumpa se skrývá podobný mechanismus zrušení subjektivity a sebeobětování. Levicový nebo liberální volič by subjektivně mohl inklinovat k volbě demokratické kandidátky, jakkoli Hillary Clintonová ztělesňuje uzavírající se mocenskou elitu a jakkoli je liberální nátěr Demokratické strany stále oprýskanější a prosvítá jím cynický podklad takzvané reálné politiky. Žižek by však volil „objektivně“: nevolil by za sebe (s Trumpem se názorově neztotožňuje), nýbrž by svůj hlas obětoval abstraktní představě možné politické aktivizace společnosti. Vůbec se ale neptá, zda pro takovouto aktivizaci existují konkrétní předpoklady. Kdo by se aktivizoval? A v jakých formách? Nakolik detailně zná Žižek americkou realitu? Žižek dále uvádí, že volba Trumpa by nebyla osudovou katastrofou i proto, že USA nejsou diktatura, ale demokracie. To je pozoruhodné tvrzení. Jaká demokracie, když jí – jak sám varuje – vládnou uzavřené elity a napůl neviditelné mocensko-ekonomické struktury, které má ztělesňovat právě Clintonová? Zde si Žižek zkrátka protiřečí.

Čekání na výstřel z Aurory

V Žižkově argumentaci se obnažuje postoj revolucionáře-teoretika, který čeká na výstřel z Aurory, na přelomovou historickou událost. Ta se ale ne a ne dostavit. Lenin se na revoluci systematicky připravoval, vedl dlouhodobou propagandistickou kampaň a řadu politických sporů. Jak je však připravena na Trumpovo eventuální vítězství americká společnost? Jak je na ně připraven svět? A jak je připraven sám Žižek? Obávám se, že šok z Trumpova triumfu by byl tak velký, že by vedl jen k další apatii.

Neholduji povrchním dějinným analogiím. Nicméně v tomto případě se analogie s meziválečným Německem vysloveně vnucuje. V březnu 1933 bylo Německo také demokracií a také se věřilo, že Hitler je obyčejný tlučhuba, kterého konzervativní politicko-ekonomické elity snadno zkrotí, protože je to outsider. Jenže ukřičený outsider odpoutal běsy, které do několika let Německo zničily. Hitler nedal žádné opozici – žádné politické aktivizaci – sebemenší příležitost. Nemusel dokonce ani vydávat novou ústavu, po celou dobu jeho krvavé diktatury platila ta demokratická (!) z doby Výmarské republiky. Stačil mu jediný Zmocňovací zákon, který poslušně podepsal demokraticky zvolený prezident Hindenburg (jenž rozhodně nebyl nacista a Hitlerem, jak známo, pohrdal). Poté se rozpoutala legislativní smršť, která vedla k Norimberským zákonům a mnoha dalším ohavnostem.

Nejde mi tu o bulvární srovnávání Trumpa s Hitlerem (Trump přece nemá žádné SA nebo SS oddíly). Jde mi o nebezpečnost a v jistém smyslu perverznost Žižkovy argumentace, která připomíná ono staré „čím hůře, tím lépe“. Žižek sní o leninském skoku, o rozhodném uchopení historické příležitosti – ne o menševickém vyčkávání, až objektivní poměry dozrají k revolučnímu vzmachu. Ale německý rok 1933 jasně ukázal, že dějiny neznají dno. Že může nastat situace „čím hůř, tím ještě hůř“. Z toho důvodu je Žižkova „zoufalá naděje“ čirým hazardem, obětí pro něco, co zdaleka není vidět – co nemá jméno ani tvar.

Autor je literární historik.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image