Anketa: Hudba 2016


Co patří k největším hudebním zážitkům uplynulého roku? Nechte se inspirovat naší anketou.

Jakub Adamec (I LOVE 69 POPGEJU)

Jednou z letošních nejdůležitějších hudebních událostí pro mě bylo bližší seznámení se s elektronickou scénou ve Varšavě. Dál tam pokračuje obliba různých mutací techna, ale dobře se daří i divné elektronice. Z party cyklů určitě musím zmínit Światło, W Brzask, DUNNO nebo z nejnovějších What The Hell Is This Sound?, nezapomenutelná pro mě letos byla varšavská vystoupení těchto hudebníků: Vladimir Ivkovic, Lutto Lento, Filip Lech, Mazut, RSS Boys, Bartek Kujawski nebo Wilhelm Brass. Velkou zásluhu na budování zmíněné scény má několik malých labelů vytvářejících podhoubí scény (např. DUNNO, Brutaż, BDTA, Monotype Records, Jasień, Pointless Geometry) a je celkem samozřejmé, že vydavatelé jsou často také organizátoři nejrůznějších akcí a parties.

Jan Bělíček (redaktor A2larmu, Lightning Glove)

Měl jsem za to, že konceptu alb už pomalu dochází dech a fanoušci v roce 2016 vyzobávají jenom nejzajímavější hity. I já jsem si letos oblíbil spíš jednotlivé tracky. Třeba psychedelická trap-popová hymna Black Beatles od atlantských Rae Sremmurd, k nimž se připojil Gucci Mane – po dlouhé době konečně na svobodě. Nebo fashion gangsta hitovka Bad And Boujee, na které se spojili rappeři MigosLil Uzi Vert. Hodně jsem si užil i několik tracků z nových desek rapperů Lil Durka, Travise Scotta nebo YGho, pro které mám prostě slabost. V jednotlivých skladbách bych mohl pokračovat, nicméně jeden intenzivní prožitek z poslechu kompletního alba přeci jen mám. Nikdy jsem nebyl fanouškem Franka Oceana, a to i přes to, že kolektiv Odd Future jsem sledoval od samého začátku. Jeho předchozí desky mnou v podstatě bez větší odezvy prošuměly. S letošní nahrávkou Blonde je to ale jinak. Už dlouho se mi nestalo, že bych měl potřebu se nějakou muzikou složitě prokousávat a dostávat se tzv. pod povrch jejího soundu. R’n’B queer superstar Frank Ocean mi to ale letos umožnil. Po čtyřleté pauze od veleúspěšného debutu Channel Orange přišel s kompaktním, uzavřeným celkem a minimalistickou produkcí, v níž málokdy uslyšíte něco jiného než klávesy, sampl a hlas. Skladby mají ale poměrně komplikovanou kompozici, k níž se musíte proposlouchat. Určitě to udělejte, desce se vyplatí dát víc času než obvykle.

Ondřej Bělíček (Dizzcock)

Letošní rok v hudbě pro mě nejvíc symbolizuje deska BBF od Babyfathera aka Deana Blunta. Nové album pokračuje v duchu předchozího projektu, představeného před dvěma lety například i na festivalu animovaného festivalu PAF v Olomouci. Rozdíl mezi oběma polohami se nejlépe projevil při jeho vystoupení na letošním Creepy Teepee. Na místo konfrontace mezi vystupujícím, jemuž kryje záda černošský sekuriťák, a publikem, které je ponořeno do naprosté tmy, začal projekt Babyfather s konfrontací až v polovině vystoupení. Do té doby si publikum s chutí užívalo uvolněnou atmosféru dancehallem a grimem ovlivněných skladeb a málokdo z křepčících posluchačů postřehl chladně deklamující promluvy Deana Blunta, pojednávající o pouličním životě v černošském ghettu na předměstí britského velkoměsta. Cynicky pojatou show doplňovaly poletující balónky s vlajkou Spojeného království. Bylo to jen několik týdnů poté, co si Británie odhlasovala vystoupení z Evropské unie. Příjemnou pohodičku ovšem vystřídal nepříjemně vysoko položený noiseový šum, který vyhnal velkou část do té doby vesele poskakujících lidí daleko od pódia.

Mary C (Radio Wave)

Na hudební scénu se vždy dívám nejen jako na sérii vydaných alb, ale také jako na určitý organismus, podmínky, životní příběhy i naději, a proto pro mě letošní rok charakterizovalo oscilování mezi euforií a zoufalstvím. Viděla jsem úspěch hudebníků od Clipping přes Young Fathers, Zebra Katze, Gaiku, Saula Williamse, Suzi Analogue, Princess Nokia až po kolektiv NON, kteří jsou do hudby ponořeni bez ohledu na to, zda mají kladnou odezvu od svého okolí. Zároveň vhled do jejich životů je často dost smutný a dokazuje, že trpící umělec není minulostí ani v době, kdy se zdá, že západní společnost nabízí všechen komfort světa. Nenabízí ho pro všechny. Když vystoupím z privilegované kulturní bubliny, vidím, jak je rap často vysmíván a marginalizován. Něco podobného se velmi často děje na hudební scéně i ženám. Mezi většinovou realitou a představami hudebníků, které sleduji, je pořád obrovský rozdíl. A pocítila jsem to i při setkání s organizátory festivalu CTM nebo na berlínské konferenci Loop softwareové firmy Ableton, která působila jako ostrov utopie, kde se potkalo mnoho otevřených hudebních tvůrců, mnoho žánrů, mnoho přístupů k hudební tvorbě i mnoho menšin a různých pohledů na život i na hudbu, všichni byli stejně důležití a fungovalo to skvěle.

Judita Císařová (Radio Wave, Hluch Crew)

Letošek byl opět bohatý na silné desky, ve mně jich zarezonovalo hned několik. Na samotné špici se u mě určitě umístila druhá řadová deska londýnského dua Raime. Pod názvem Tooth vyšla na labelu zaměřujícím se na temnou elektroniku Blackest Ever Black, kterému se letos podařil skvělý zářez se sólovkou australské písničkářky Carly Dal Forno. Síla Tooth spočívá především v kombinování taneční hudby s klasickými odkazy anglického postpunku – dubové vlivy, basové repetice, proud muziky, která znepokojivě plyne odnikud nikam, městská odcizenost čišící z každého tónu. Právě tady nacházím jádro katarze, kterou mi deska přináší, a i díky tomu se řadí mezi nejvýraznější nahrávky, které mám spojené s „tím špatný rokem“ 2016.

Jakub Hošek (A.M. 180)

Letos mě mega potěšily aktivity odchovanců našeho dnes už spícího labelu AMDISCS. Sean Bowie aka Yves Tumor úspěšně debutoval s oceňovaným albem Serpent Music na berlínském labelu Pan Records. Horse Head (Thraxxhouse) zase společně se svou komunitou Goth Boi Clique vydali v létě kompilaci Yeah It’s True. Crew tvořená deseti osobnostmi z různejch koutů Ameriky, odchovaná Myspace a Soundcloud group chatem, tady odkrývá svůj manifest emo trapu… Kříženec revivalu devadesátkového emo a goth rapu a současných tendencí.

Miloš Hroch (Radio Wave)

Ztrácel jsem se v brutalistickém labyrintu desky Tooth od Raime, sypal si sůl do ran s The Body při poslechu No One Deserves Happiness, četl manifest kyborgů AS od Amnesia Scanner a dojímal se nad deskou Hopelessness od ANOHNI, která roztančila i rozplakala kolektivní svědomí. Házel jsem jako miliony dalších po celém světě drobný do jukeboxu a pouštěl Davida Bowieho, když zemřel. Jenom dva dny před tím, než se svět dozvěděl o Bowieho smrti, odešel ale v mnohem větší tichosti někdo jiný a také by se na něj nemělo zapomenout. Zanechal za sebou totiž hodně hlubokou stopu, přesněji 30 čísel hardcore-punkového fanzinu Hluboká orba. Filip Fuchs od roku 1993 vydával neoficiální časopis, který na svých stránkách spojoval scénu a hudbu s přímou akcí. Na začátku devadesátých let vběhl Filip Fuchs společně s dalšími do závodiště Velké pardubické, aby upozornil na to, že obávaný Taxisův příkop znamená pro koně pomalou smrt. Spolupořádal první demonstraci proti náckům v Brně, protestoval proti cirkusům, bojoval za práva zvířat a živil se léta jako právník v sociálně vyloučené komunitě. O všem psal v Hluboké orbě. O Filipu Fuchsovi se můžete dozvědět víc v posledním, posmrtně vydaném 31. čísle fanzinu.

Don Chain (OPAK DISSU LABEL)

Letošní rok proudil skrz mý repro nejvíc atlantskej vibe, kterej mi odrovnal dobrou desítku sluchátek, občas i hlavu. Tenhle rok se na světlo světa vyvalila dost silná banda americkejch youngstaz, který maj čerstvě po dvacítce a rozsévaj tape za tapem. Hned začátkem roku vypustil atlantskej král Future nabitej mixtape Purple Reign. Silně rezonuje v mý hlavě doteď a určitě ještě chvíli bude. Čistá radost z poslechu, tape bez hostů a posluchač fasuje jenom vytříbenou Futureovu flow se specifickým a našlapaným soundem, o kterej se postarali Metro BoominDJ Esco. Druhej z nich se ještě objeví na pozdějším tapeu Project E.T., což je záležitost, kterou Future jenom potvrzuje svý místo na scéně a v mý selekci. Na Projectu E.T. se ukazuje mladej šílenec Lil Uzi Vert, hyperaktivní střelec, kolem kterýho se letos strhl solidní hype. Jeho tape Lil Uzi vs. The World mě nepřestává bavit, a to už mezitím Uzi nastřílel do světa spoustu dalších bomb. Uzi je spíš taková rapová rockstar, která dělá cirkus všade, kam se podívá, a ničí beats jak na běžícím páse. Jeho flows a magorství mě baví neskutečně. Když zůstanu u těchhle mladejch gees z Ameriky, musím zmínit stejně starýho 21 Savage. Oproti Uzimu nestřílí takové dardy, ale volí spíš klidnější polohu. Spojil svý síly s producentem roku, už zmiňovaným Metrem, a uvařili společně tape Savage Mode. Velice příjemná, klidná věc, kde si tahle dvojka neuvěřitelně sedla. U tohodle svěžího tapeu si můžu dát odpočinek od raketovejch flow mladejch MCs, ke kterým se stejně pokaždý vrátím. Jinak, ve skoro prázdný pražský Roxy jsem si mohl dát naživo show miamskýho rajdra Denzela Curryho. Letos vydal svojí striktní desku Imperial, která nikomu nedodá moc pohodindy. Denzel předvedl uberkool show, při který jsem shořel, a to samý se stalo při každým z asi sto poslechů, které jsem desce věnoval. Poslední věc, při který jsem shořel snad ještě víc, je album Young Thuga JEFFERY. To je podle mě rapovej masterpiece roku 2k16. Co trek, to naprostá bomba, čistý jak Maybach, co právě přijel z myčky.

Vojtěch Jírovec (Radio Wave, Ditch Mag)

Letošní rok si zpětně nebudu pamatovat pro konkrétní nahrávku, i když by si jich to hned několik zasloužilo. Zamiloval jsem si něco jiného. Od té doby, co jsem někdy v průběhu srpna narazil na sety, které na Berlin Community Radio každou středu v noci vysílali Jack Jutson a Liam Butler (Pender Street Steppers), jsem byl chycen a nebyla šance uniknout. Nechci šermovat velkými slovy, ale těch v celkovém součtu osmnáct hodin mi ukázalo svět, o jehož existenci jsem předtím jen tušil.

Lumír Nykl (A.M. 180, Red for Colour Blind)

„Ne-klubová hudba“ nebo „dekonstruovaná klubová hudba“ – za krkolomnými názvy se skrývá hlavně globální rodinka a kolektivní tělo zmítající se na lávovém povrchu pulzujícím mezinárodní solidaritou, agresivní energií i příslibem společenské změny.

Industriální reggaeton, hybridní láska a grimeová spontaneita se potkávají v panlatinských noise riddimech od EndgameaKamixla z jiholondýnského Bala clubu, v němž mimo řady dalších působí originální vokalisti zlomeného autotune R’n’B‘ Rules a Organ Tapes. Na scénu se vrací i ekvádorský MC Blaze kidd, letos byl s konečnou platností založen i andělský kult Uliho K. Jeho EP Elusivo je tak emocionálně nabité i díky produkci Mechatoka, člena nu happy hardcore kolektivu Staycore a autora instra k Uliho společnému hitu s Yung Leanem Schemin. Uli K zakončil úspěšný rok jakýmsi bilančním trackem, který je výsledkem spolupráce se všudypřítomným Shantim aka Yvesem Tumorem, jehož potenciál byl letos konečně hromadně doceněný díky ryze osobnímu výpravnému opusu Serpent music. S Bala clubem spřízněný Lexxi, nyní produkující pod jménem 5tarb01, nese vinu za nejosudovější undegroundový banger roku – Red Eyez, který Elysia Crampton zařadila na konec svého výpravného alba, na němž sdružuje spřátelené hudebníky, aktivní v antineokoloniální síti, kde vládne sebeurčení genderové, stylové i sociální a politické. Nejhořlavější dancefloor rozpoutaly tribální rytmy periferie „prehispánského“ mexického kolektivu N.A.A.F.I.. Příslovečně nejdekonstruovanější neklubovou grimey sondu zavedl M.E.S.H.

Na takto zasíťované ne-klubové scéně nehraje geografie, natož nacionalismus žádnou roli, přesto se hodí zmínit, že hned za kopcem diverzně působí varšavšská DJská jednotka Intruder Alert s étosem v základech „kultury queerowo-freakowej“, která míchá ruchové i narušené remixy popových stars svázaných v řetězech splétaných nečitelným hlukem a až nelidskou taneční intuicí.

Ondřej Lasák (Genot Centre)

Šéf bristolského labelu Subtext Paul Jebanasam mě deskou Continuum přesvědčil, že futurismus v abstraktní hudbě ještě nezemřel. Tam, kde si ostatní velká jména power ambientu vystačí s působivou, ale často dost předvídatelnou gradací, předkládá Jebanasam čtyřicet dva minut navrstveného zvukového chaosu, nepředvídatelných zlomů a brutální digitální komprese. Ani na jedné ze tří skladeb přitom nesklouzává k odosobněnému exhibování se zvukovým designem a extrémní hlasitostí. Vrcholná závěrečná skladba s půvabným názvem „search another 3Hφ˙ = lose you i, place i=0 doubt I V (φ) am ∝ exp (√ 16π to meet you again pm² P φ“ přitom opravdu zní, jako kdyby prošla tokamakem JET z obalu alba. Z arytmických hlukových erupcí se mu zde daří vykouzlit drtivý drive, který v závěru spláchne melancholickým oldschool ambientem jak od Briana Ena. Čistá láska, slzičky zaručeny.

Jonatán Pastirčak (Pjoni, Isama Zing)

Tento rok sa udialo toho naozaj veľa zaujímavého, minimálne na scéne dekonstruované klubové hudby, ktorú najviac sledujem. Vyšlo kopec dobrých releasov a je zaujímavé sledovať, ako sa postupne rozrastá do všetkých kútov sveta a prestáva ísť o žáner vychádzajúci z jedného mesta, ako to bývalo predtým. A keďže by som ani nevedel vyselektovať najlepšie EPečko alebo album, vybral som si radšej festival z lokálnych končín: Lunchmeat. Bol som nadšený z line-upu i z kvality organizácie po všetkých stránkach. Vidieť v jeden večer pokope Amnesia Scanner, Kablam, showcase Her Records, Roly Porter, Ziúr a samozrejme veľmi veľa ďalších producentov či DJov, a zároveň si to všetko užívať v absolútnom komforte s dobrým zvukom, je naozaj výnimočný úkaz. Zo všetkých účinkujúcich ma najviac prekvapila Ziúr, asi aj preto, že som ju moc predtým nepoznal. Rozsekala publikum prekvapivou a veľmi štavnatou kombináciou agresívnych industriálnych beatov s útržkami metalu, rapu aj r’n’b.

Veronika Ruppert (Radio Wave)

Z řady věcí, které mě zaujaly, bych vypíchla klubovou novinku, která pro mě patří k letošním nejtanečnějším záležitostem. Jde o hudbu katalánské hudebnice Bad Gyal, která reformuluje a feminizuje dancehall a reggaeton. Podobně jako další skvělá chilská umělkyně Tomasa Del Real proměňuje hudbu, která byla dříve často spojovaná s testosteronovými texty. Míchá katalánštinu s anglismy, přičemž styling a atmosféra jejích videí připomíná spontánní party v sousedství. Bohužel se toho o ní zatím moc nenapsalo, ale doufám, že se to brzy změní.

Lucia Udvardyová (Baba Vanga, Easterndaze)

Je 6. prosince, pozdní odpoledne, zhruba 30 stupňů. Nad mrakodrapy v centru Ria de Janeiro je vidět dým. Ve městě právě probíhá demonstrace proti škrtům v platech státních zaměstnanců. Čtyři měsíce po olympiádě brazilská metropole zápasí s korupcí, chaosem a násilím. Rezistence a aktivismus probíhají také na mikropolitické úrovni. Třeba v Casa Nem. Prostor okrášlený graffiti uvnitř i venku je ukryt ve tmavé uličce ve středobodu nočního života Lapě. Před vchodem jsou desítky lidí popíjejících caipirinhu, kterou pouliční prodavač prodává zhruba za 70 korun. Vypadá to tu, jako by herci z filmu Party Monster zavítali na squat Milada. Všichni jsou přátelští a krásní. Právě probíhá akce Frozen, soundtrack se pohybuje od baile funku, future breaku, ragga, raveu, witchwaveu až po “hyperpopu”. DJka s výzorem Diamandy Galás právě hraje nádherně dystopickou bass music. Casa Nem však není jen o hédonismu, ale je to také aktivistický prostor, který původně začal jako studijní program pro transvestity a transsexuály. Nyní pomáhá lidem ze sociálně slabších vrstev a bojuje proti transfobii. Funguje na bázi DIY, financován je z příspěvků a darů a nabízí třeba i jógu nebo kurzy focení.

Adéla Sobotková (New Magic Media, Radio Wave, A2)

Pro mě je jednoznačně letošní deskou roku Elysia Crampton presents: Demon City, kterou Crampton vytvořila společně s Lexxim, Rabitem, Why Be’m a Chino Amobim. Máloco mě zasáhlo víc, než tato demostrace přátelstvi a kolektivní tvorby. A ve znamení kolektivů byl i celý 2k16: londýnský Bala ClubUNITI, stockholmský Staycore, mexičtí N.A.A.F.I., berlínský PanJanus nebo varšavský Intruder Alert… “labely” fungují spíše jako kolektivy nebo rozšířené rodiny, které sdílejí podobné náhledy na svět (a politiku), estetiku a mnohdy dlouholeté osobní vztahy. A co je hlavní – nekonkurují si. Spolupracují a vzájemně svým členům vydávají tracky a desky.

Již od loňska bylo kontinuálně vyvráceno plošné přesvědčení, že klub a klubová kultura nemají nic společného se společenskou situací nebo současným uměním a slouží jen k odreagování po náročném týdnu v korporátu a jsou jen dobrou zábavou prokládanou co nejvyšším počtem lajn co nejdražšího koksu. To vše samozřejmě za neustálého ochmatávání holek na baru a posměšného titulování “shemale” kohokoliv, kdo není jasně cisgender. Naopak: v současnosti neexistuje místo, které by bylo subverzivnější, názorotvornější a toleranci a otevřenost více vyžadující, než undergroundový (taneční) klub. Klub a klubová kultura jako taková vzešla z LGBTQIA+ komunit a černé queer hudby. Naši současníci si to znova silně uvědomují, svoji tvorbu ideově zasazují do tohoto “no limits” backgroundu a vědomě se distancují od mainstreamového a muži ovládaného vyběleného techna a houseu. S tím, jak začínají do širšího povědomí prosakovat labely jako šanghajský Genome 6.66 Mbp či vídeňský AMEN a společně s nimi objevy elektronické kompozice Swan Meat, Coucou Chloé, Rui Ho nebo Yoshitaka Hikawa, začíná i post-klubová hudba ještě více rozpíjet své obrysy a posunuje představy o tom, do jak moc abstraktních rovin se dá taneční party posunout.

Při psaní článku o Elysii Crampton mě napadlo jednoduché heslo, které dle mého rezonuje současnou klubovou scénou a kterým se hodlám řídit i do budoucna: Není rozdíl mezi klubem a demonstrací.

A2LARM