Bydlíme ve velkém domě na okraji Cambridge v americkém státě Massachusetts. Dům má společné prostory – klubovou místnost, prádelnu a hernu pro děti, kde se potkáváme s dalšími obyvateli. Osazenstvo je velmi mezinárodní, takže když si jdete pohrát s dětmi do herny, můžete třeba situaci v Sýrii nebo otázku americko-čínských nebo americko-ruských vztahů probrat s příslušnicemi a příslušníky daných národů.
Píseň v srdci, jídlo v žaludku a láska v rodině
Tuhle si děti postavily v herně autobus ze židliček, řídila ho malá Syřanka, a já jsem se její maminky Amiry zeptala, jak poznali moment, kdy opustit zemi. Odešli v roce 2012, rodina zrovna zrekonstruovala byt. Už se do něj ani nenastěhovali a místo toho odletěli za oceán. Začaly se hroutit instituce a její manžel přestal dostávat plat. A samozřejmě se báli o svou bezpečnost. Rozhodování v jejich případě bylo jednoduché, protože ona má kromě syrského také americké občanství. Odjížděli s tím, že až se za pár měsíců situace uklidní, vrátí se. Nejstaršímu chlapci je teď devět a Sýrii si pamatuje jen matně, pro dvě mladší děti je Sýrie neznámou zemí.
Množí se útoky na lidi s jinou než bílou barvou pleti, s jiným než křesťanským náboženstvím, s jiným než americkým občanstvím.
Po odchodu ze Sýrie žili nejdřív na Floridě. „Ale já jsem tam nemohla vydržet,“ řekla mi Amira. Pak žili ještě ve vnitrozemí, ani tam se podle Amiry nedalo žít. Zakotvili až v jednom z nejliberálnějších míst USA. Proč to nešlo jinde? Kvůli jejímu šátku. Lidé se na ni i na její děti dívali s podezřením, až nenávistí. Nakonec se začala bát podobně jako v Sýrii. Žili v Damašku, bombardování nezažili, ale obávali se, že někdo přijde k nim domů a zbije je. Nebo zabije.
Naše děti chodí do stejné školy. Nedávno jsme se dojímaly při jejich sborovém zpěvu na mírovém koncertu. „All I really need is a song in my heart, food in my belly and love in my family…“ zpívaly pětileté děti a my jsme potlačovaly slzy s jejich mladšími sourozenci na klíně. Asi nemusím vysvětlovat, proč nás to hudební mírové klišé tak dojímalo. Ruský otec s vazbami na Francii nedávno v herně spekuloval, co nastane, až nastoupí do úřadu Trump, a že nejlepší by asi bylo odstěhovat se do Austrálie.
Půjde Hillary do koše?
Volby a Trumpovo zvolení se promítly do dětských životů. Slyšela jsem šestiletého Američana, jak se po volbách rozhořčeně ptá své matky: „Co s ní teď bude? Hillary teď půjde do koše?“ Odkud vzal tu představu, že politický protivník, který není zvolen, jde „do koše“? Byl zmatený, protože Trump dělá to, co se dělat nemá – zesměšňuje, vyhrožuje, nadává. Jak to, že on bude prezidentem? Buď neplatí principy slušnosti a spravedlnosti, které děti chápou, i když je samy z různých důvodů občas poruší, nebo se stalo něco hrozného. „Mami, tak půjde do koše, nebo co se stane?“
Jiné pětileté dítě se rozplakalo v klubové místnosti u televizního zpravodajství. Oponenti Clintonové tam zuřivě vysvětlovali, že kdyby vyhrála, rozpoutá třetí světovou válku, zatímco Trump zachrání mír. Holčičku zachvátil zmatek: vždyť její rodiče fandili Hillary, znamená to, že chtěli válku?
Ze školy nám už na téma povolebních nálad přišlo několik emailů. Máme ujistit děti, že jsou v bezpečí a že jsme komunita a musíme držet při sobě. K dispozici jsou psychologické poradenské služby pro ty, kdo potřebují o situaci s někým mluvit. Z českého pohledu je to trochu přehnaná reakce. Byl sice zvolen kandidát, kterého nadpoloviční většina Američanů nemá ráda, ale přece jen to není přírodní ani humanitární katastrofa (alespoň zatím ne).
Jenže se množí útoky na lidi s jinou než bílou barvou pleti, s jiným než křesťanským náboženstvím, s jiným než americkým občanstvím. Na zdech veřejných míst se objevují nenávistné nápisy a svastiky. Amira utekla ze Sýrie před válkou a odstěhovala se z Floridy kvůli antiislámským náladám. Žije teď v jednom z nejliberálnějších míst Ameriky, v centru vzdělanosti v blízkosti nejslavnějších univerzit. V minulém týdnu našli hákové kříže i na záchodcích (chlapeckých i dívčích) několika cambridgeských škol. Dost možná je tam namalovalo nějaké dítě, které ani neví, co znamenají. Třeba si jen chtělo vybít zlost, protože se mu ve škole něco nepovedlo a ví, že tohle dospělé rozhodně naštve. Jiné děti ale vědí celkem dobře, že tenhle nejasný vztek by se poměrně snadno mohl obrátit proti nim.
Autorka je stipendistka Fulbrightova programu na University of Massachusetts.