Hon na čarodějnice, které rodí doma


Způsob, jakým česká média opakovaně informují o domácích porodech, svědčí o neznalosti základních informací o problematice.

Poslední středu letošního roku zveřejnil zpravodajský server Novinky.cz další z řady rádoby skandálních zpráv o převozu matky po domácím porodu do nemocnice. Tentokrát se článek zaměřil na záchrannou službou deklarovanou neochotu matky odjet do nemocnice s dítětem, interpretovanou jako důkaz nevídané necitelnosti novopečené matky a snad i absence jejích mateřských citů. Démonizace domácích porodů a lidí, kteří své děti přivádějí na svět v klidu a bezpečí domácího prostředí, tak již dosáhla stupně, který lze přirovnat třeba k honu na čarodějnice, jenom v kontextu 21. století.

Samotný článek je jen další ukázkou nekvalitní práce českého zpravodajství, kdy se možnost vyjádřit se k problematice poskytuje pouze jedné ze zúčastněných stran, v tomto případě mluvčímu plzeňské záchranky Martinovi Brejchovi. V kratičkém článku se jeho jméno spolu s přímými citacemi objevuje celkem šestkrát, v každém z celkem šesti odstavců. Naopak vyjádření porodní asistentky nebo rodičů narozeného dítěte se v článku neobjevuje ani jednou. Názory Martina Brejchy jsou navíc v článku citovány bez jakékoliv kritické reflexe či doplnění jiného pohledu na věc. Což je další novinářský faul.

Vyvarovat se problémů

Článek budí dojem účelové snahy očernit jak právě porodivší matku, tak domácí porody jako takové. Bulvární formou, jejíž cílovou skupinou má být zřejmě senzacechtivý neinformovaný čtenář, je zde matka vykreslována jako necitelná bytost, která dítě raději nechá v péči otce, než aby ho vzala s sebou do nemocnice, kde ho údajně může kojit. Na to, jak by ale mohla dítě kojit během případného lékařského zákroku či zda čerstvému novorozenci není lépe v domácí péči milujícího otce, se už však článek neptá.

Je zajímavé, že neúměrný počet zbytečných císařských řezů, které rutinně provádějí porodníci ve většině českých porodnic a které zdravotní pojišťovny zatěžují nepoměrně více než ojedinělý převoz ženy s neodloučenou placentou, českou společnost nijak nepobuřuje.

Text nepřímo poukazuje na zásadní problém české porodní a poporodní péče. V České republice se rodiče stále častěji rozhodují přivádět své děti na svět mimo nemocniční zařízení, a to nejen kvůli oprávněným obavám z porodního násilí, kterému jsou rodičky v českých porodnicích často vystavovány, ale také proto, aby své děti ušetřili rutinní praxe vykonávané na odděleních šestinedělí. V mnohých českých nemocnicích dodnes je zvykem, že je dítě po porodu matce odebráno a následně vystaveno péči, která mu nemusí prospívat nebo pro něj dokonce může být škodlivá. Od zbytečné separace, ozařování v inkubátoru, podávání různých léků a nevyžádaných vakcinací až po krmení umělým mlékem, v jehož důsledku může dojít jak k omezení schopnosti miminka sát z prsu, tak i k narušení spuštění laktace u matky.

Záchranáři navíc svým vyjádřením jasně projevili zásadní neznalosti v oblasti přirozené péče o novorozence, když se pozastavují nad tím, že matka dítě nechala s otcem.  Tzv. bonding s otcem je přitom velmi běžnou a žádoucí formou péče např. po porodu císařským řezem, kdy matka o dítě často nemůže bezprostředně po porodu pečovat. Zvláštní je, že v takovém případě zdravotníkům absence kojení připadá v pořádku, zatímco po přirozeném domácím porodu za to matku odsuzují. U novorozenců je navíc zcela běžné, že prvních dvacet čtyři hodin po porodu příliš nepijí. Mleziva je málo a některým dětem ani nestojí za námahu začít sát dřív, než se spustí pořádná laktace. Bez mléka se tak snadno obejdou i mnoho hodin po porodu, kdy je jejich metabolismus nejvíc zaneprázdněn především odstraňováním pozůstatků po devítiměsíčním pobytu v děloze. Martin Brejcha tak svým nepochopením matčina rozhodnutí nechat dítě s otcem usvědčil především sám sebe.

Porodní lobby

Také poporodní komplikace jsou v článku vykreslovány poněkud dramatizujícím způsobem: „Matka však měla zásadní problémy, kvůli nimž jsme ji museli neprodleně dopravit na gynekologicko-porodní kliniku v plzeňské fakultní nemocnici. S tím souhlasila, protože jí muselo být jasné, že bez odborné lékařské péče to s ní dobře nedopadne.“ Ano, i po domácím porodu se může stát, že se např. neodloučí placenta nebo že matka ztratí více krve. To se ale stává i v porodnici. Článek přesto navazuje dojem, jako by tyto komplikace byly způsobeny právě porodem v domácím prostředí. Je přitom nasnadě, že v nemocnici by naopak u rodičky mohlo dojít k ještě větším komplikacím, způsobeným zbytečnou medikací porodu. Rozdíl by byl pouze v tom, že by rodička v porodnici byla už od začátku, a nikoliv až od chvíle, kdy nastaly problémy.

Přesto se opět objevila spousta urážlivých komentářů o nezodpovědnosti rodičky a zbytečných a nákladných výjezdech záchranky. Nevyřčen zůstává fakt, že záchranku si často na cestu do porodnice volají i zcela zdravé ženy, které třeba jen nemají auto, nebo to, že kdyby porod probíhal v nemocnici od začátku, vyšel by mnohem dráž, než když jeho hlavní část proběhla doma – tedy zadarmo, respektive na náklady rodičů. Je zajímavé, že neúměrný počet zbytečných císařských řezů, které rutinně provádějí porodníci ve většině českých porodnic a které zdravotní pojišťovny zatěžují nepoměrně více než ojedinělý převoz ženy s neodloučenou placentou, českou společnost nijak nepobuřuje.

Jako úplně nadbytečná se v článku jeví i poznámka o tom, že porod neproběhl u bezdomovců či ve squatu. Tím je pouze posilováno stereotypní očekávání, že doma rodí jen podivíni a společenští odpadlíci. Kdyby si nějaký šikovný novinář dal tu práci se skutečně kvalitní investigativní žurnalistikou, snadno by ze statistik shromažďovaných pro ČSÚ na českých matrikách zjistil, že pro domácí porody se ve velkém počtu případů rozhodují lidé s vysokoškolským vzděláním a kvalitním domácím zázemím. Jenomže interpretovat domácí porod jako volbu autonomních, zodpovědných a inteligentních osob s kritickým pohledem na český systém porodnictví a novorozenecké péče se z nějakého důvodu nehodí do krámu. A to jak médiím spřáhnutým se systémem, tak české lékařské lobby, která svým hájením monopolu na porody čím dál směšněji připomíná inkvizice středověkých katolíků.

Na závěr by se hodilo říct, že zákrok, který záchranáři démonizovaná žena v nemocnici podstoupila, trval jen dvě hodiny. Po něm se žena ihned vrátila domů k miminku. Tak rychle by se ovšem nemusela vrátit, pokud by miminko do nemocnice vzala s sebou. Pravděpodobně by totiž zakusila klasický nátlak nemocničního personálu, že novorozence musí nechat na pozorování, které po klasickém nemocničním porodu obvykle trvá celé tři dny a bývá často provázeno značným stresem. V případě komplikovanější hospitalizace by otec dítě k matce do nemocnice dovezl dodatečně. Pevně doufám, že teď už je rodinka zase pěkně pohromadě a nenechá si zkazit uvítání miminka senzacechtivým bulvárem a neomaleností plzeňské záchranky.

Autorka je sociální geografka a domorodička.

 

A2LARM