Jak pravice stvořila neexistujícího nepřítele

Boj proti politické korektnosti je nejoblíbenější a zároveň nejvágnější taktikou pravice. Vítězství Donalda Trumpa je jejím největším triumfem.

Přibližně čtvrtina americké populace zvolila před časem do prezidentského úřadu demagoga bez předchozí zkušenosti se službou veřejnosti. V očích mnoha jeho přívrženců nepředstavovala tato nepřipravenost slabinu, ale naopak silnou stránku. Donald Trump se profiloval jako kandidát, jehož hlavní kvalifikace spočívá v tom, že není „politikem“. Vykreslovat se coby „samorost“, „outsider“, táhnoucí do boje proti zkorumpovanému washingtonskému establishmentu, je tím nejstarším trikem americké politiky. Avšak jen s tím se Trump nespokojil. Porušil bezpočet nepsaných pravidel týkajících se toho, co veřejně působící osobnosti mohou, či naopak nemohou dělat a říkat.

Do boje proti stávající politice

Každý demagog potřebuje nepřítele. Tím Trumpovým byla vládnoucí elita, kterou vinil nejen z neschopnosti řešit nejzásadnější problémy, jimž Američané čelí, ale dokonce z bránění komukoli o nich byť jen mluvit. „Lobbisté, arogantní média, pleticháři nechtějí, abych mluvil o zločinu, který se v naší zemi děje,“ pronesl Trump v jednom proslovu na konci září. „Chtějí po mně, abych držel selhávající politickou linii, která způsobila už tolik zbytečného utrpení.“

Trump tvrdil, že Barack Obama a Hillary Clinton byli ochotni nechat obyčejné Američany trpět, neboť jim šlo v prvé řadě o politickou korektnost. „Postavili politickou korektnost nad zdravý rozum, nad vaši bezpečnost a nade vše ostatní,“ prohlásil Trump poté, co v Orlandu ozbrojený muslim zabil 49 lidí v nočním klubu pro LGBT* komunitu. „Odmítám být politicky korektní.“

Říct o někom, že je politicky korektní znamená zdiskreditovat ho dvojnásob. Jednak za to, že nemá pravdu, jednak za to, že to ví.

V čem liberálové mohli spatřovat proměnu jazyka, odrážející zvyšující se rozmanitost společnosti – s jejíž pomocí se občané snaží vyhnout zbytečnému vzájemnému urážení –, v tom Trump vidí spiknutí. Trump po dobu své nevyzpytatelné volební kampaně neustále útočil na politickou korektnost. Obviňoval ji z celé řady neduhů a používal tento slovní obrat k odražení jakékoli kritiky. Během první debaty v rámci republikánských primárek se moderátorka Fox News Megyn Kelly Trumpa dotázala, jak by reagoval na obvinění, že se stal „součástí války proti ženám“.

„Ženy, které nemáte rád jste označoval za tlustá prasata, čubky, vepře,“ upozornila Kelly. „Jedné soutěžící jste v pořadu Celebrity Apprentice řekl, že by bylo pěkné vidět ji na kolenou…“

„Myslím, že velkým problém naší země je, že je politicky korektní,“ odpověděl Trump za potlesku publika. „Útočí na mě tolik lidí, že, řečeno bez obalu, nemám čas být zcela politicky korektní. A abych k vám byl upřímný, myslím, že na to schází čas i této zemi.“

Stejnou obranu Trump použil, když se zvedla kritika na adresu jeho výroků týkajících se imigrace. V červnu 2015, poté co Trump označil Mexičany za „sexuální násilníky“, s ním televizní společnost NBC, jež vysílala jeho reality show The Apprentice, ukončila veškerou spolupráci. Trumpův tým pak v ostré reakci označil NBC za „slabou“ a „politicky korektní“.

Dvojnásobná diskreditace

Poté, co v srpnu 2016 tituloval soudce okresního soudu v San Diegu Gonzala Curiela za nezpůsobilého rozhodovat ve věci soudní pře vedené proti tzv. Trumpově univerzitě [dnes nefunkční, na zisk orientovaný program osobnostního růstu – pozn. překl.], neboť by proti němu byl kvůli svému mexickému původu pravděpodobně zaujatý, prohlásil v CBS News, že jde o věc zdravého rozumu. A pokračoval: „V této zemi musíme přestat být tak politicky korektní.“ Během druhé prezidentské debaty zodpověděl Trump otázku ohledně jím navrhovaného zákazu vstupu muslimů do USA takto: „Můžeme být velmi politicky korektní, ale ať se nám to líbí, či ne, máme tu problém.“

Pokaždé, když Trump řekl něco nehorázného, předpovídali novináři, že definitivně zašel příliš daleko a jeho prezidentská kampaň je odsouzena k záhubě. Jenže Trumpovi příznivci ukázali, jako už po několikáté, že jej mají v oblibě právě proto, že se nebojí říct, co si myslí. Jeho fanoušci oceňovali častěji způsob, jakým Trump mluví, než jeho konkrétní politické návrhy. Říká, jak to je, vyjadřovali se o něm. Říká, co si myslí. Není politicky korektní.

Trump a jeho stoupenci nikdy politickou korektnost nedefinovali, ani nespecifikovali, kdo si ji měl vynucovat. Ani nemuseli. Samotné toto slovní spojení vyčarovalo mocné síly odhodlané potlačit nepohodlnou pravdu kontrolou jazyka.

Existuje zjevný rozpor v tom, když si dlouhodobě stěžujete obecenstvu čítajícímu stovky milionů lidí, že se vás snaží umlčet. Nicméně tato představa – někde je skupina mocných anonymních aktérů, jež se snaží kontrolovat vše, co říkáte, a to včetně slov, která volíte – získává v poslední době celosvětově na popularitě. Britský pravicový bulvární tisk hojně pranýřuje „politickou korektnost, která se utrhla ze řetězu“, a proklíná samolibé pokrytectví liberálních elit. V Německu si konzervativní novináři a politici stěžují podobně: kupříkladu po útocích na ženy v Kolíně nad Rýnem během posledních oslav Nového roku se nechal policejní náčelník slyšet, že levičáci, kteří na policisty tlačí, aby byli „politisch korrekt“, jím tím znemožňují dělat jejich práci. Ve Francii odsoudila Marine Le Pen tradiční konzervativce za to, že jsou „paralyzováni svým strachem postavit se politické korektnosti“.

Trumpovo ustavičné opakování této fráze přimělo mnohé komentátory k tvrzení, že tajným klíčem k jeho vítězství byl silný odpor proti přehnané „politické korektnosti“. Někteří tvrdili, že Hillary Clinton selhala, neboť se příliš orientovala na blízkého příbuzného politické korektnosti, na „politiku identity“. Při bližším zkoumání se však „politická korektnost“ jeví jako naprosto neuchopitelný pojem. Jde o výraz, který by rétoři antického Řecka označili za exonymum: termín pro jinou skupinu, jímž řečník signalizuje, že není její součástí. Za politicky korektního sám sebe nikdy nikdo neoznačil. Toto slovní spojení slouží výhradně jako obvinění.

Když o něčem řeknete, že je to v technickém slova smyslu korektní, naznačujete, že je to ve skutečnosti nesprávné – příslovce technicky před slovem „korektní“ uvozuje nějaké „ale“. Avšak říct, že je nějaký výrok politicky korektní, naznačuje něco mnohem záludnějšího, totiž že řečník jedná ve zlé víře. Že má postranní úmysly a že tají pravdu, aby prosadil své záměry nebo dal najevo svou morální převahu. Říct o někom, že je politicky korektní znamená zdiskreditovat ho dvojnásob. Jednak za to, že nemá pravdu, jednak za to – a to je mnohem horší –, že to ví.

Když zapátráte po původu tohoto slovního spojení, zjistíte, že politická korektnost žádnou pořádnou historii nemá. Existuje pouze boj proti něčemu nazývanému „politická korektnost“. Dvacet pět let bylo zaříkávání tohoto vágního a stále se proměňujícího nepřítele nejoblíbenější taktikou pravice. Vymezování se vůči politické korektnosti se ukázalo jako velmi účinná forma kryptopolitiky. Transformuje politickou krajinu tím, že jedná, jako by politickou vůbec nebyla. Trump je dosud nejobratnějším vykonavatelem této strategie.

„Noví fašisté“

Než se v roce 1990 zničehonic začala v novinách a časopisech objevovat záplava navzájem si podobných příběhů, většina Američanů slovní spojení „politicky korektní“ nikdy předtím neslyšela. Jeden z prvních a těch možná nejznámějších byl uveřejněn v říjnu 1990 reportérem Richardem Bernsteinem z deníku New York Times, který – pod titulkem Rostoucí hegemonie politické korektnosti – varoval, že jsou americké univerzity ohroženy „vzrůstající netolerancí, neochotou debatovat a tlakem ke konformitě“.

Bernstein se tehdy právě vrátil z Berkeley, kde dělal reportáž o studentském aktivismu. Napsal, že existuje „neoficiální univerzitní ideologie“, podle níž „lze určitou sadu názorů týkající se rasy, ekologie, feminismu, kulturní a zahraniční politiky definovat jakožto ,korektní‘ postoj ke světovým problémům“.

Bernsteinova znepokojivá zpráva v prestižním deníku spustila řetězovou reakci, v níž jedno mainstreamové médium za druhým přispěchalo s odsouzením tohoto nového trendu. Měsíc na to redaktorka deníku Wall Street Journal Dorothy Rabinowitz ostře zkritizovala „báječný nový svět ideologického fanatismu“ na amerických univerzitách. V prosinci se na obálce Newsweeku – časopisu s více jak třímilionovým nákladem – objevil titulek IDEOVÁ POLICIE s dalším zlověstným varováním: „Je tady ,politicky korektní‘ způsob, jak mluvit o rase, sexu a ideách. Jde o nové osvícenství – nebo nový mccarthismus?“ Podobný námět zdobil titulní stránku časopisu New York v lednu 1991 – uvnitř magazínu se bylo možné dočíst, že univerzity obsazují „noví fašisté“. V dubnu pak časopis Time informoval o „nové nesnášenlivosti“, která je na vzestupu na akademické půdě napříč Spojenými státy.

Když projdete ProQuest, digitální databázi amerických novin a časopisů, zjistíte, že se slovní spojení „politicky korektní“ vyskytovalo před rokem 1990 jen vzácně. Toho roku se objevilo přes sedm set případů. V roce 1991 pak šlo o více než 2,5 tisíce výskytů. V roce 1992 se objevilo více než 2800krát. Tak jako ve filmech s Indianou Jonesem vyvolávaly tyto střípky směs nepřátel ze starých válek: přirovnávali „ideovou policii“ šířící teror na akademické půdě k fašistům, stalinistům, mccarthistům, Hitlerjugend, křesťanským fundamentalistům, maoistům a marxistům.

Mnohé z těchto článků recyklovaly stejné příběhy akademických sporů z hrstky elitních univerzit, často ve zveličené podobě nebo vytržené z kontextu. Časopis New York se v úvodním článku tematického čísla odvolával na harvardského profesora historie Stephana Thernstroma, na nějž útočili příliš horliví studenti, kteří měli pocit, že mu chybí citlivost v rasových otázkách: „Kdykoli šel toho jara po kampusu, po harvardských cihlových pěšinách, pod klenutými bránami, kolem ve větru zmítajících se jilmů, bylo pro něho těžké si nepředstavovat namířené prsty a šeptání. Rasista. Tamhle jde ten rasista. To pronásledování bylo ďábelské.“

V rozhovoru, který se brzy nato objevil v týdeníku The Nation, Thernstrom řekl, že pronásledování popsané v článku v časopise New York se nikdy neodehrálo. Ve skutečnosti šlo jen o jeden úvodník studentských novin Harvard Crimson, který kritizoval jeho rozhodnutí ve velké míře čerpat na přednáškách z deníků majitelů plantáží. Ovšem popis jeho uštvaného rozpoložení byla čistá „básnická licence“. Bez ohledu na to obraz univerzitních studentů pořádajících hon na čarodějnice přetrval. Když Richard Bernstein vydal tiskem knihu založenou na své reportáži o politické korektnosti, nesla název Dictatorship of Virtue: Multiculturalism and the Battle for America’s Future (Diktatura ctnosti. Multikulturalismus a bitva o budoucnost Ameriky), jímž autor narážel na jakobíny během Velké francouzské revoluce. V knize přirovnával americké univerzitní kampusy k Francii za vlády teroru, kdy byly během pár měsíců popraveny desítky tisíc lidí.

Ukradená a zneužitá ironie

Žádný z příběhů představujících publiku hrozbu politické korektnosti nedokáže přesně zjistit, kde či kdy je její počátek. Nebyly ani příliš konkrétní, když vysvětlovaly původ termínu samotného. Novináři hojně zmiňovali Sověty – Bernstein podotknul, že toto slovní spojení „zavání stalinistickou ortodoxností“ –, jenže v ruštině k němu neexistuje žádný jasný ekvivalent. (Nejblíže mu bude „idejnosť“, jež se překládá jako „ideologická korektnost“. Nemá však nic společného se znevýhodněnými lidmi či minoritami.) Historička LD Burnett zabývající se intelektuálními dějinami objevila příklady doktrín a lidí popisovaných jako „politicky korektní“ roztroušené v amerických komunistických publikacích ze třicátých let 20. století – obvykle, jak říká, v posměšném tónu.

Ono slovní spojení se více rozšířilo v amerických levicových kruzích v šedesátých a sedmdesátých letech – jako ironická výpůjčka od Mao Ce-tunga, který v roce 1957 pronesl slavný projev nazvaný O správném řešení rozporů uvnitř lidu. Do konce osmdesátých let se o „politické korektnosti“ mluvilo výlučně uvnitř levice a takřka výhradně ironicky.

Ruth Perry, profesorka literatury na Massachusettském technologickém institutu, která byla aktivní ve feministickém hnutí a v hnutí za občanská práva, říká, že mnoho radikálů četlo na konci let šedesátých a v sedmdesátých letech Maovu Rudou knížku a vyvozuje z toho, že její přátelé mohli slovo korektní pochytit právě z ní. Spojení „politicky korektní“ se stalo interním vtipem mezi americkými levičáky – něčím, čím nazvete soudruha či soudružku, o němž se domníváte, že je si sám sebou a svými názory příliš jistý. „Ten pojem byl vždy míněn v ironickém smyslu,“ říká Perry, „vždy odkazoval k možnému dogmatismu“.

V roce 1970 afroamerická spisovatelka a aktivistka Toni Cade Bambara použila toto slovní spojení v eseji o napětí v genderových vztazích v rámci své komunity. Psala v něm, že bez ohledu na to, za jak „politicky korektní“ se její mužští přátelé považovali, nebyli mnozí z nich schopní rozpoznat, jak tíživý je úděl černošských žen.

Do konce osmdesátých let se o „politické korektnosti“ mluvilo výlučně uvnitř levice a takřka výhradně ironicky ve smyslu kritiky nadměrné ortodoxnosti. Ve skutečnosti byla mezi prvními, kdo se organizovaně vymezil vůči „politické korektnosti“, feministická skupina Lesbian Sex Mafia. Ta v roce 1982 uspořádala „veřejné setkání o politicky nekorektním sexu“ v jednom z divadel v newyorské čtvrti East Village – šlo o shromáždění svolané proti feministkám odsuzujícím pornografii a BDSM. Zúčastnilo se jej na čtyři sta žen, mnohé z nich byly oblečené v kůži, měly obojky, chřestily svorkami na bradavky a mávaly umělými penisy. Spisovatelka a aktivistka Mirtha Quintanales podtrhla tehdejší atmosféru následujícími slovy: „Je třeba diskutovat o otázkách týkajících se S&M, nikoli o tom, co je a co není politicky korektní.“

Podle vzpomínek Jeffa Changa, novináře a hiphopového hudebního kritika, jenž se obšírně věnoval problematice rasy a sociální spravedlnosti, používali aktivisté v oblasti sanfranciského zálivu na konci let osmdesátých toto slovní spojení v „žertovném smyslu – v takovém, kdy jeden sektář zavrhoval linii jiného sektáře.“

Brzy nato si však tento termín přisvojila pravice, která zcela převrátila jeho význam. Najednou se ze slovního spojení používaného levičáky k obraně proti dogmatickým tendencím v rámci svého hnutí stalo téma pro neokonzervativce. Ti tvrdili, že politická korektnost ustavila levicový politický program, který ovládl americké univerzity a kulturní instituce, a byli odhodláni jej zastavit.

Série překvapivých bestsellerů

Pravice se tou dobou už více než deset let angažovala v tažení proti liberálním akademikům. Počínaje polovinou sedmdesátých let začalo několik konzervativních donátorů financovalo vznik think tanků a výcvikových středisek, které nabízely všemožné programy – od „vůdcovství“, televizní a rádiové žurnalistiky až po tzv. direct-mail fundraising. Dotovali stipendia konzervativním postgraduálním studentům a profesorská místa na prestižních univerzitách. Jejich vytyčeným cílem bylo postavit se tomu, co chápali jako nadvládu liberalismu, a zaútočit na levicové tendence v akademické sféře.

Koncem osmdesátých let vstoupilo štědře dotované konzervativní hnutí do hlavního proudu díky sérii překvapivých bestsellerů, které kriticky cílily na americký systém vyššího vzdělávání. Ten první, z pera profesora filosofie Allana Blooma z Chicagské univerzity, vyšel v roce 1987. Na několika stech stranách kniha The Closing of the American Mind (Uzavírání americké mysli) vyvozuje, že si vysoké školy osvojily povrchní „kulturní relativismus“ a opustily tradiční disciplíny a standardy ve snaze jevit se liberálně a podbízet se svým studentům. Prodalo se jí přes půl milionu výtisků a inspirovala také vznik celé řady napodobenin.

V dubnu 1990 vydal Roger Kimball, editor konzervativního žurnálu The New Criterion, tiskem knihu Tenured Radicals (Doživotní radikálové). Stejně jako Bloom tvrdil také Kimball, že se právě odehrává útok na univerzitní kánon a že „politika obětí“ ochromila vysoké školy. Za důkaz považoval existenci takových kateder, jako jsou afroamerická či ženská studia. Pohrdlivě v ní cituje názvy přednášek, které zaslechl na akademických konferencích, například Jane Austin a masturbující dívka nebo Lesbický falus: existuje heterosexualita?

V červnu 1991 následoval Blooma a Kimballa Dinesh D’Souza s knihou Illiberal Education (Neliberální výchova). Zatímco Bloom oplakával nárůst relativismu a Kimball útočil na to, čemu říkal liberální fašismus, a na to, co považoval za pošetilé a nehodné akademického zkoumání, tvrdil D’Souza, že politika zohledňování rasové příslušnosti při přijímání studentů zapříčiňuje „novou segregaci na univerzitní půdě“ a „útok na akademické standardy“. Časopis The Atlantic z ní udělal téma červnového čísla a na svých stránkách otiskl její výtah o dvanácti tisících slovech. Spolu s vydáním knihy pak časopis Forbes otisknul další D’Souzův článek s názvem Vizigóti v tvídu.

Zmíněné knihy slovní spojení „politická korektnost“ nijak nezdůrazňovali a pouze D’Souza jej použil přímo. Všechny tři ale byly pravidelně citovány v záplavě článků brojících proti politické korektnosti v médiích typu New York Times a Newsweek. Zmínění autoři v nich pak byli citováni jako nestranné autority. Jejich argumenty nekriticky reprodukoval bezpočet dalších článků.

V jistém ohledu tyto knihy reagovaly na skutečné změny, které se v akademickém prostředí odehrávaly. Pravda je, že badatelé začali být stále skeptičtější ohledně nadčasových, univerzálně platných pravdách skrytých za jazykem a reprezentací. Evropští teoretici, jejichž vliv vrostl na amerických humanitně orientovaných katedrách v sedmdesátých a osmdesátých letech, prohlašovali, že individuální zkušenost je formována systémy, jichž si jedinec nemusí být vědom – což platí zejména o jazyku. Například Michel Foucault tvrdil, že veškeré vědění vyjadřovalo historicky podmíněné podoby moci. Jacques Derrida, častý terč konzervativní kritiky, praktikoval to, co nazýval dekonstrukcí, znovu rozebíral klasické filosofy, aby ukázal, že i ty zdánlivě nejnevinnější a nejpřímočařejší kategorie jsou rozpolcené vnitřními rozpory. Hodnota ideálů, jako jsou „humanita“ či „svoboda“, tak nemohla být považována za samozřejmou.

Je také pravda, že mnohé univerzity zakládaly nové katedry, které se soustředily na zkušenosti skupin, jež byly dříve z akademického prostředí a kánonu vylučovány a zdůrazňovaly jejich kulturní přínos: především homosexuálů, barevných a žen. Nic moc zvláštního na tom nebylo. Demografické charakteristiky vysokoškolských studentů se proměňovaly, stejně jako se proměňovala demografie Spojených států. V roce 1990 bylo bílých Američanů mladších osmnácti let celkově jen dvě třetiny. V Kalifornii byly třídy prváků na mnoha veřejných univerzitách „majoritně minoritní“ či z více než padesáti procent jiné než bílé. Změny ve vysokoškolských kurikulech odrážely změny ve studentské populaci.

Způsob, jakým konzervativní bestsellery reagovaly na změny, jež popisovaly, byl nepřiměřený a často zavádějící. Bloom si například zevrubně stěžoval na „militantnost“ afroamerických studentů na Cornellově univerzitě, na níž v šedesátých letech vyučoval. Avšak nezmínil, na co studenti požadující založení afroamerických studií reagovali: největší protest se na Cornellu odehrál v roce 1969, poté, co v areálu univerzity někdo zapálil kříž, což byla otevřená výhrůžka ze strany Ku-klux-klanu. (Centrum afrických studí, které vzniklo v reakci na zmíněné protesty, vypálil v roce 1970 žhář.)

Tyto knihy byly zavádějící daleko spíše tím, jak jejich autoři připisovali „politické motivy“ výhradně svým protivníkům, než zmateným užíváním některých pojmů či vynecháním některých faktů. Bloom, Kimball a D’Souza tvrdili, že jim jde jen o „zachování humanistické tradice“, jako kdyby jejich akademičtí nepřátelé pustošili kánon, který byl od počátku věků kdesi strážen. Jenže kánony a kurikula byly vždy proměnlivé; dokonce ani v bílém angloamerickém prostředí nikdy neexistovala žádná stabilní akademická tradice. Bílá velryba byla až do poloviny dvacátých let odmítána jako nejhorší kniha Hermana Melvilla. Přitom asi dekádu předtím začalo mnoho univerzit nabízet přednášky literatury „živých“ jazyků.

Klín mezi pracující třídou a demokraty

Ve skutečnosti byli tito křižáci bojující proti politické korektnosti političtí do morku kostí, stejně jako jejich protivníci. Jane Mayer to dokládá ve své knize Dark Money: the Hidden History of the Billionaires Behind the Rise of the Radical Right (Temné peníze. Skrytá historie miliardářů za vzestupem radikální pravice). Blooma a D’Souzu subvencovaly sítě konzervativních donátorů – především rodiny Kochů, Olinů a Scaifeů – kteří trávili osmdesátá léta budováním programů, které, jak doufali, vytvoří novou „kontrainteligenci“. (Rovněž časopis The New Criterion, v němž Kimball pracoval, byl financován nadacemi rodiny Olinů a Scaifeů.) William Simon, prezident nadačního fondu rodiny Olinů, vyzýval v roce 1978 ve své knize A Time for Truth (Čas na pravdu) konzervativce, aby finančně podporovali intelektuály, kteří jsou jim názorově blízcí: „Musí dostávat granty, granty a další granty výměnou za knihy, knihy a další knihy.“

Tyto potyčky ohledně náplně kurzů byly součástí širšího politického programu a napomohly vykovat americké konzervativní politice novou alianci – spojením voličů z bílé dělnické třídy a drobných podnikatelů s politiky s korporátní agendou, kteří měli těmto lidem málo co nabídnout.

Tím, že si dělali legraci z profesorů, kteří hovořili jazykem považovaným většinou lidí za nesrozumitelný (Lesbický falus), mohli se bohatí absolventi tzv. břečťanové ligy stavět do pozice antielit. Zesměšňováním přednášek zabývajících se spisovatelkami, jako jsou třeba Alice Walker a Toni Morrison, vytvořili apel s rasovým základem směřující k bílým Američanům, kteří měli pocit, že přicházejí o svou vlastní zemi. Útoky na multikulturalismus v devadesátých letech, který byl nerozlučně spjat s procesem globalizace, čili silou, která bílou dělnickou třídu připravila o mnoho pracovních míst, jež jí tradičně náležela, umožnily konzervativcům přesunout zodpovědnost za strádání, které mnozí jejich voliči prožívali na někoho jiného. Už to nebylo osekávání sociálních služeb, snižování daní, destrukce odborů či outsourcing, co stálo za jejich problémy. Byli to ti cizí „jiní“.

Politická korektnost byla pro republikánskou pravici užitečným vynálezem, protože pomohla vrazit klín mezi pracující třídu a demokraty, kteří tvrdili, že hájí její zájmy. Politická korektnost začala být termínem užívaným k zakořenění představy o hluboké propasti mezi „obyčejnými lidmi“ a „liberálními elitami“ usilujícími o kontrolu řeči a myšlení normálních lidí. Spolu s tím se protiváhou k politické korektnosti stal rasismus přerámovaný do podoby, která by byla přijatelná v éře následující po bojích za občanská práva.

Brzy na to republikánští politici zopakovali na národní úrovni poselství, které si mohli dříve vyzkoušet v akademickém prostředí. V květnu roku 1991 prezident George H. W. Bush přednesl promoční projev k absolventům Michiganské univerzity. V něm představil politickou korektnost jako největší hrozbu Ameriky: „Je ironií, že na dvousté výročí naší Listiny práv v celých Spojených státech probíhají útoky na svobodu projevu.“ „Představa politické korektnosti zažehla napříč zemí kontroverzi,“ řekl Bush a varoval, že „svým vlastním orwellovským způsobem toto tažení vyžadující korektní chování drtí ve jménu rozmanitosti rozmanitost“.

Obnovení boje proti korektnosti

Po roce 2001 debaty o politické korektnosti z veřejného prostoru vymizely, protože je nahradily spory o islám a terorismus. Během posledních let Obamova prezidentství však zaznamenal boj proti politické korektnosti comeback.

Jak Black Lives Matter a hnutí proti sexuálnímu násilí nabíraly na síle, objevila se lavina novinových komentářů, jež zjednodušovaly motivaci členů těchto hnutí na pouhou obsesi kontrolou jazyka. Tak jako už dříve se hovory soustředily zpočátku na univerzity, jen nynější dokola omílaná slůvka byla jiná. Spíše než o „odlišnosti“ a „multikulturalismu“ mohli Američané v roce 2012 a 2013 slyšet o „varování před znepokojivým obsahem“, „místech na zotavení z prožitého traumatu po konfrontaci s odlišnými ideami“, „mikroagresích“, „privilegiu“ a „kulturním přivlastňování“.

Tentokrát si větší opovržení vysloužili studenti než profesoři. Pokud první kolo zápasu proti korektnosti vyvolalo přízraky totalitních režimů, její současné oživení se dovolávalo rozšířeného přesvědčení, že jsou mileniálové rozmazlení narcisté, kteří chtějí všem bránit ve vyjadřování názorů, jež shledávají urážlivými.

V lednu 2015 zveřejnil spisovatel Jonathan Chait jeden z prvních novodobých hojně sledovaných politicky nekorektních komentářů v magazínu New York. Jeho článek ve šlépějích antikorektních komentářů, které New York Times, Newsweek a samozřejmě také magazín New York otiskovaly na začátku devadesátých let. Stejně jako článek v New Yorku z roku 1991 začíná i tento anekdotou zasazenou na kampus, v němž údajně zběsile řádí politická korektnost, a vyvozuje z toho širší zobecnění. V roce 1991 John Taylor napsal: „Nový fundamentalismus vymyslel odůvodnění, jak zamítnout veškerý nesouhlas.“ V roce 2015 Jonathan Chait tvrdil, že venku je opět „rozzuřený dav drticí nesouhlasné názory“.

Chait varoval, že nebezpečnost politické korektnosti je vyšší než kdy předtím. Politická korektnost se neomezovala na univerzity – nyní, tvrdil, ovládla sociální média a díky tomu „získala vliv na mainstreamovou žurnalistiku kromě té ze starých časů“. (Jako důkaz svého hegemonického vlivu, který si vychutnali nejmenovaní levicoví aktéři, citoval Chait dvě novinářky, stěžující si na to, jak je levičáci kritizovali na Twitteru.)

Chaitův článek spustil smršť odpovědí s leitmotivem „uplakaných tyranů“ z kampusů a sociálních médií. V roce 2015 se na obálce zářijového čísla časopisu Atlantic objevil článek Jonathana Haidta a Grega Lukianoffa, který hlásal „Ve jménu emocionální pohody vyžadují studenti stále častěji ochranu před ideami a myšlenkami, které se jim nezamlouvají.“ Měl přes půl milionu sdílení. Klima digitální žurnalistiky a sdílení v sociálních médiích umožnilo šíření politicky nekorektních příběhů.

Tyto texty se dopouštěly mnoha stejných klamů jako jejich předobrazy z devadesátých let. Vyzobaly pár anekdot, jimiž zkarikovaly ty, které kritizovaly. Jejich autoři si stěžovali na to, že jiní lidé vytvářejí a vynucují si řečové kódy, a přitom se sami pokoušeli vynutit si své vlastní řečové kódy. Pasovali se do role soudců určujících, které diskuse a politické požadavky si zaslouží, aby byly brány vážně, a které nikoli. A kromě toho si v publikacích s vysokým nákladem soustavně stěžovali, že jsou umlčováni.

Mezitím docházelo ke zvláštnímu sbližování. Zatímco Chait a jeho liberální kolegové odsoudili politickou korektnost, dělal Donald Trump a jeho stoupenci to samé. Chait řekl, že levičáci „překrucují liberalismus“, a sám sebe jmenoval obráncem liberálního středu; Trump zase, že liberální média „zmanipulovala“ systém.

Liberálové brojící proti politické korektnosti byli tak soustředění na levičáky na Twitteru, že dlouhé měsíce nevěnovali pozornost vážnosti skutečné hrozby liberálnímu diskursu. Ta nepocházela od žen, barevných či queer lidí organizujících se v boji za občanská práva. Na akademické půdě či kdekoli jinde. Pocházela od @realdonaldtrump, neonacistů a krajně pravicových webů typu Breitbartu.

Starý, ale mocný trik

Původními kritiky politické korektnosti byli akademici či neuniverzitní badatelé a absolventi břečťanové ligy promenující se v motýlcích a citující Platóna a Matthew Arnolda. Je těžké si představit Trumpa jak cituje Platóna či Arnolda, mnohem méně pak, jak si stěžuje na názvy příspěvků na konferencích literárních vědců. Během jeho prezidentské kampaně, se dárcovské sítě, které několik desetiletí financovaly boj proti politické korektnosti – Kochovi, Olinovi, Scaifeovi –, Trumpovi vyhýbaly, odvolávajíc se na jeho populismus. Trump pochází z odlišného prostředí: není z Yaleu či Chicagské univerzity. Přichází z reality show. Bojoval na jiných frontách, bral si na mušku média a politický establishment spíše než akademické prostředí.

Coby prezidentský kandidát uvedl Trump novou etapu boje proti politické korektnosti. Bylo pozoruhodné, kolika různými způsoby dokázal Trump tuto taktiku rozvést ke svému prospěchu, když využíval ozkoušené metody z raných devadesátých let a přidal několik vlastních inovací.

Zaprvé tím, jak Trump neustále mluvil o politické korektnosti, vytvořil mýtus, že má nečestné a mocné nepřátele, kteří mu chtějí zabránit, aby se postavil obtížným výzvám, jimž národ čelí. Tvrzením, že se jej snaží umlčet, dal vzniknout dramatu, v němž mohl hrát roli hrdiny. Představa, že je Trump hrdinou i pronásledovaným byla pro jeho emocionální přitažlivost zásadní. Umožnilo to lidem, kteří ekonomicky strádali nebo je štvala nová podoba měnící se společnosti, aby se v něm viděli. V bojovníkovi proti zmanipulovanému systému, v němž se sami cítí bezmocně a bez hodnoty. Současně Trumpovo chvástání dávalo naději, že jsou silní a předurčení ke slávě. Byli velcí a zase budou velcí.

Zadruhé, Trump pouze nekritizoval ideu politické korektnosti – on skutečně říkal a dělal ten druh nehorázností, které měla politicky korektní kultura údajně zapovídat. První vlna konzervativních kritiků politické korektnosti tvrdila, že brání status quo, avšak Trumpova mise spočívala v jeho zničení. V roce 1991, kdy George H. W. Bush varoval před politickou korektností coby hrozbě svobodě projevu, nerozhodl se procvičovat si své právo na svobodu projevu tím, že bude veřejně ponižovat postiženého muže nebo charakterizovat Mexičany jako sexuální násilníky. Trump ano. Tím, jak pozvedl síly politické korektnosti do mytických výšin, mohl se odvodu se vyhýbající miliardář, syn člověka ždímajícího chudé nájemníky, vysmívat rodičům padlého vojáka a tvrdit, že je tato jeho krutost a zlomyslnost ve skutečnosti odvaha.

Jeho ochota zajít v podobných ostudnostech dále než dřívější prezidentští kandidáti mu zajistila nepřetržité mediální pokrytí, které následně Trumpovi pomohlo přilákat příznivce souhlasící s tím, co říká. Neměli bychom podceňovat množství těch Trumpových přívrženců se sexistickými, rasistickými, xenofobními a islamofobními názory, kteří byli nadšeni, že jim umožnil dát jim volný průchod.

Jde o starý trik: mocný dodává odvahu těm méně mocným, aby si vybili svůj vztek na těch, kteří by mohli být jejich spojenci, a tím je v jejich očích osvobozuje.ž Mocného to nic nestojí; vynáší to hrůzostrašné dividendy.

Trump těžil z klasického motivu kritiky politické korektnosti, když tvrdil, že zatímco jeho protivníci postupují v souladu s určitou politickou agendou, on touží dělat to, co je správné. Přednesl celou řadu kontroverzních politických návrhů: deportovat miliony ilegálních imigrantů, zakázat muslimům vstupovat na území USA, zavést ústavě odporující právo policistů kohokoli prohledat bez zjevného důvodu. Tím, jak na kritiky reagoval obviněním, že jsou jen politicky korektní, se Trump současně pokoušel tyto návrhy dostat mimo rámec politiky. Cokoli politického je také něčím, s čím mohou rozumní lidé nesouhlasit. Užíváním onoho přídavného jména coby osočení, mohl Trump předstírat, že hovoří o pravdách tak zjevných, že jsou mimo jakékoli pochybnosti. „To dá prostě zdravý rozum.“

Autoritář utržený ze řetězu

Na tomto přístupu je nejznepokojivější, že odhaluje Trumpův obecnější postoj k politice. Jeho opovržení politickou korektností vlastně vypadá, jako kdyby opovrhoval politikou samotnou. On nemluví o diplomacii; mluví o „kšeftech“. Diskuse a neshody jsou v politice klíčové, jenže Trump dal jasně najevo, že na podobné rozptylování nemá čas. Používat odpor k politické korektnosti coby odpověď na legitimní politickou otázku znamená ukončit debatu stejným způsobem, z něhož odpůrci politické korektnosti dlouhou dobu obviňovali liberály a levičáky. Jde o způsob, jak se vyhnout diskusi poukazem na to, že je téma natolik triviální či v rozporu se zdravým rozumem, že postrádá smysl o něm diskutovat. Tak vypadá autoritářství. Tím, jak se Trump prezentuje jako mistr zdravého rozumu, vytváří si současně manévrovací prostor, aby se mohl vyhnout politice.

Když byl nyní zvolen prezidentem, není jasné, zda myslel vážně vše, co během kampaně říkal. Prozatím ale naplňuje svůj závazek bojovat s politickou korektností. Minulý týden řekl deníku New York Times, že se snaží vytvořit administrativu složenou z těch „nejlepších lidí“, ačkoli „ne nutně politicky korektních lidí“.

Trump rovněž pokračoval v nářcích na politickou korektnost, aby se tak vyrovnal se svou vlastní kritikou. Když se člena Trumpova prozatímního teamu zeptal novinář ze serveru Politico, proč Trump jmenoval tolik lobbistů a politických harcovníků navzdory tomu, že právě jejich pavučiny slíbil vymést, odpověděl mu, že „jedním z nejvíce osvěžujících aspektů (…) celého Trumpova stylu je, že nedbá na politickou korektnost“. Držet se slibů z doby prezidentské kampaně by tak pro něj zjevně znamenalo chovat se politicky korektně.

Zatímco se Trump připravuje na vstup do Bílého domu, mnoho odborníků došlo k závěru, že populistická zpátečnická hnutí rozmáhající se v Evropě a USA poháněla „politická korektnost“. Jejich vůdcové by možná souhlasili. Pravda je ale opačná: tito vůdcové si uvědomili sjednocující sílu, jakou má kritika politické korektnosti na určitý typ voličů. Především těch bílých, kteří jsou nespokojeni se statem quo a roztrpčeni posunem kulturních a sociálních norem. Nereagovali na tyranii politické korektnosti ani nenavrátili Ameriku do její dřívější historické fáze. Nic si zpátky nevzali. Třímali odpor ke korektnost jako nástroj k ukování nové politické krajiny a hrozivé budoucnosti.

Odpůrci politické korektnosti vždy říkali, že bojují proti autoritářství. Ve skutečnosti jen dláždili cestu populistům, kteří nyní šíří autoritářství úplně všude. Trump představuje politickou nekorektnost utrženou ze řetězu.

Autorka je spisovatelka a doktorandka na Yaleově univerzitě.

Z anglického originálu Political correctness: how the right invented a phantom enemy, publikovaného na webu The Guardian, přeložil Tomáš Malík.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies