Základní rapové klišé, které tolik interpretů bezezbytku naplnilo, mluví o cestě ze špinavé ulice ghetta do nevkusných karikatur paláců, kde bankovky slouží snad i jako tapety. V Americe tedy určitě. Na Slovensku se tomu říká „zo stoky hore“, ale málokdo to dokázal. Těžko bychom hledali na česko-slovenské rapové scéně někoho, komu by tenhle pohádkový a vpravdě kapitalistický příběh o zaslouženém, tvrdě vydřeném úspěchu seděl víc než Rytmusovi, který právě vydal své čtvrté studiové album Krstný otec.
Prototyp romáctví
Patrik Vrbovský se narodil – jak sám ironicky rapuje – jako „polo Róm“ nebo „nakazený Romák“ a není žádným tajemstvím, že v úplných začátcích kariéry se za svůj původ styděl tak, že ho tajil i před spoluhráči z kapely Kontrafakt. Když se na jeho kariéru podíváme z pohledu teorie sebeodcizování a „vybělování“, musíme konstatovat, že Rytmus je v současnosti naopak jakýmsi prototypem „romáctví“ a také nefalšovaným vzorem mnoha mladých Romů na sídlištích, ve vyloučených lokalitách a dětských domovech. Paradoxně se tak z někoho, kdo o romské kultuře a identitě v dětství nevěděl zhola nic, proměnil v zosobnění „cigánského snu“. Pomiňme, že bohatství je dnes univerzální a povětšinou nedosažitelný sen, který beztak vzešel z dílny bílého muže.
Podvratný moment tkví v tom, že tu nejde o tupé hromadění peněz, ale jejich utrácení, a to je také druhem devalvace.
Nejpozději s deskou Bengoro z roku 2006 se Rytmus usadil na pomyslném rapovém trůnu, z něhož nespadl ani po vydání slabších a taky sladších alb Kral a Fenomén, jejichž názvy jako by naznačovaly, že autor sice ví, kde se nachází, ale pro jistotu si to potřebuje napsat ještě na čelo. Tohle svalnaté ujišťování o vlastní výjimečnosti koneckonců k hip hopu patří. Bengoro ale zůstalo dosavadním vrcholem Rytmusovy sólové kariéry. Podařilo se na něm skloubit vulgární a špinavou pouliční polohu přesně s tím druhem patosu, který funguje, protože při něm zároveň trochu mrazí.
Showbyznys nicméně dokáže jednomu zamotat hlavu. Jestliže se vyhlášený abstinent Rytmus zdál někdy až přehnaně opilý sám sebou, bylo to určitě v roce 2011. Tehdy vydal flašinetářské album Fenomén, ale i vskutku nezapomenutelně blbý hit Jebe, který připomínal ten nejstupidnější holandský house. Nebylo pochyb, že tady někomu vážně jeblo z vlastní slávy. Ve stejný rok byl Rytmus jedním z porotců podle všeho nesmrtelné reality show Superstar. Zoufalejší pohled na tvrdého rappera v roli porotce už poskytl jen Majk Spirit, který Rytmuse hbitě následoval. S vydáním Krstného otce jako by si autor znovu uvědomil, že právě v Superstar se zábavovým karaoke zpěvákům přiblížil víc, než by bylo zdrávo.
Být underground i komerce
Recept na úspěch je v případě Rytmuse velmi prostý. Stále platí, že technikou frázování v nejrůznějších polohách i rychlostech se mu málokdo vyrovná. Do kapely si již před lety přibral rappera Ega, který je sice o něco lenivější a těžko říct, zda se od něj dočkáme sólové desky, ale jinak si s Rytmusem v ničem nezadá. Rapový veterán Vec na své první sólové desce Dobré ráno (2005) v písni Sa zobuďte, v níž hodnotí úroveň slovenské hiphopové scény, Kontrafaktu přiznal, že „na koncertech jsou vždy číslo jeden“. Kdo někdy viděl mnohatisícový kotel, před nímž Kontrafakt vystupují každoročně třeba na Hip Hop Kempu, jistě pochopil, že to je už mnoho let jediná kapela z Česka a Slovenska, jejíž živá vystoupení snesou srovnání s velkými hvězdami světového hip hopu. K tomu, abyste to poznali, přitom nepotřebujete být jejími fanoušky. Pod pódiem totiž nestojí nutně jen Češi či Slováci, ale stovky Poláků, kteří mají sami velmi silnou rapovou scénu a z koncertů československých interpretů jinak houfně prchají.
Své přináší ale také variabilita a schopnost uspět přesně v tom modu, který si zvolíte, ať už jde o undergroundový zvuk i výraz nebo docela tuctový střední proud v rapovém převleku. Rytmusovy desky jsou totiž sice kolísavé kvality, ale všechny bez výjimky se dobře prodávaly či prodávají. Poslední album Kontrafaktu Navždy z roku 2013 suverénně dokazuje, že Rytmus a Ego dokážou vstřebat i zcela současné trendy, kterým by jinak jistě ráda kralovala nejmladší trapová generace. A ta rozhodně nevyrůstá na boombapu. Nikoliv náhodou je výsměch undergroundu i komerci opakovaným motivem v tvorbě řady rapperů. V případě Rytmuse ale můžeme směle konstatovat, že možná není ani underground, ani komerce, ale dokáže být snadno obojím.
Je tu ale ještě něco, co nelze opomenout: totiž okázalé ujišťování publika o vlastním úspěchu a životu v luxusu – všechny ty zlaté řetězy a briliantové hodinky, které Rytmus dává na odiv, kde jen může, a ještě nás nezapomene informovat o ceně, aby každému docvaklo, že mají hodnotu nového auta nebo třeba garsonky v Praze. Přiznejme si, že toto následování hiphopových stereotypů, jakkoliv je součástí mediální hry, je u Rytmuse přeci jen věrohodnější, než když se o něco podobného snaží jiný český či slovenský rapper. Roli v tom můžou hrát zase v podstatě rasistické předsudky, jež nám našeptávají, že světský přístup k životu a zlatu (včetně toho kočičího) se hodí tak leda na pouť nebo k Romákům.
Silnější vítězí
Z Krstného otce je na první poslech patrné, že je v něčem rekapitulační, ale také, že by se rád vrátil ke špinavému lesku zmíněného alba Bengoro, na něž ostatně častokrát odkazuje. Po letech to ale tak úplně „stokárské Bengoro“, které patří hlavně ulici a lidem na ní, být nemůže. Vlastně by to ani nedávalo smysl. Rytmus je sice opět stejně egoistický, drzý a nekompromisně sprostý jako ve svých počátcích, ale také je z Krstného otce občas cítit pokora člověka, který už nikomu, včetně sebe, nemusí nic dokazovat. Jako by stačilo dělat hudbu a „motivovať mladých ludí“ z pozice někoho, kdo sice „jebe na systém“, ale zároveň se dávno stal jeho osobitou součástí (Motivujem mladých luďí). Nemusí přitom být jen v roli umělce, který představuje život snesitelnější, než skutečně je. A právě to je další velké plus Krstného otce.
Přesto nelze vnímat tři nejpovedenější skladby na desce jako politicky angažované kusy. Naštěstí pro ně. Jen velmi expresivně popisují často bídnou realitu, která je řečená natvrdo. Vítězí ale nakonec vždy ten silnější, protože rapper zocelený bídou a strádáním na okraji společnosti v podobném vyprávění těžko může prohrát: „Stokára nemóžeš dojebať!“ Podvratný moment tkví v tom, že tu nejde o tupé hromadění peněz, ale jejich utrácení, a to je také druhem devalvace, protože „Gádže nemíňajú lóve“. Zbývá těžko zpochybnitelný vliv na mladou generaci se zvláštním přihlédnutím k těm nejchudším, a to se v dnešní době počítá.
Na Slovensku jim to jde líp
Jediný skutečný problém Krstného otce tak spočívá v tom, že je až příliš ukecaný, protože příliš dlouhý: 24 tracků. Chtít po rapperech, aby vynechali egotripy a téma krys převlečených za přátele, by asi bylo příliš, ale proč tolikrát a v různých variacích? Koncept návratu k syrovější a surovější tvorbě, a to jak v rovině beatů, tak v rovině sdělení, se možná zbytečně rozpadá, když dochází na ženské vokály, kterých je na desce spousta. Dlužno dodat, že v tematice milostného života jde pro změnu o patos, který nudí svou prvoplánovou dikcí i obsahem. Stopáž by se jistě dala významně zkrátit také o všechny české featuringy, jež pouze znovu potvrzují stokrát omílanou pravdu, že na Slovensku jim to jde líp. Prý je to díky slovenštině, protože lépe zní. Nemyslím si to. Ale když už mluvíme o hostovačkách, je naopak nutné zmínit romského rappera P.A.T., který předvádí nekompromisní punchlines a v něčem připomíná Rytmuse, aniž by ho nutně kopíroval.
Ve výsledku je nicméně nesporné, že Rytmus znovu našel polohu, která mu sedí nejlépe. Možná právě proto, že na ni občas není vůbec pěkný pohled. V tom stále nemá konkurenci. Tomu ver!
Autor má radši slovenský rap než český.