Ke Kubě jsem kritický nikoli proto, že bych byl antikomunista, ale protože jsem zůstal komunistou. Všichni si pamatujeme klasickou scénu z animovaných seriálů: kocour našlapuje do prázdna nad propastí a pomocí jakési magie může normálně pokračovat v cestě, padat začne až v okamžiku, kdy se podívá dolů a zjistí, že nemá žádnou půdu pod nohama. Podobně pokračoval v posledních desetiletích kubánský „socialismus“ – jenom proto, že si ještě nevšiml, že už je po smrti.
Logika kastrace
Je jasné, že Fidel Castro nebyl běžnou komunistickou figurou a kubánská revoluce byla skutečně čímsi unikátním. Její specifičnost můžeme vidět při pohledu na dvojici Fidel Castro a Che Guevara. Fidel, jako skutečný vůdce a svrchovaná autorita státu, versus Che, věčný revolucionář a rebel, který se nedokázal smířit s pohodlnou kariérou uvnitř státního aparátu. Nevypadá to snad jako Sovětský svaz někde v alternativní minulosti, kde by Lev Trockij nebyl vyhoštěn jako arcizrádce? Představme si, že by Trockij v polovině dvacátých let emigroval a odmítl sovětské občanství, aby mohl zapalovat ohně permanentní revoluce po celém světě a pak krátce na to zemřel někde na vrcholcích Papuy Nové Guiney. Po jeho smrti by Stalin okolo Trockého vytvořil kult a vztyčil by pomníky oslavující jejich přátelství. Ruku v ruce s tím by v celém Sovětském svazu šla na dračku trička s jeho potiskem.
Skutečnou tragédií je, že poslední zbytky autenticity Kubánské revoluce umožnily vládě bratrů Castrových, aby se táhla donekonečna bez jakéhokoli smyslu, a přišla tak o poslední zbytky emancipačního potenciálu.
Protichůdné příběhy o ekonomickém selhání a porušování lidských práv na straně jedné a vzdělání a zdravotní péči na straně druhé, které všichni „přátelé revoluce“ omílají pořád dokola, už jsou únavné. Únavný je i ten velký příběh o tom, jak malá země dokázala odolávat největší supervelmoci (jistě, s podporou jiné supervelmoci).
Nejsmutnější věcí na dnešní Kubě je ten aspekt, který vykreslují detektivní romány kubánské literární ikony Leonarda Padury. Hlavní roli v nich hraje detektiv Mario Conde a jsou situovány do dnešní Havany. Atmosféra Padurových románů se netýká ani tak represí a chudoby, jako spíše ztracených příležitostí, které jsou součástí života v těch částech světa, kterým se vyhnuly velké ekonomické a společenské změny posledních desetiletí.
Žádný z těchto příběhů ovšem nemění nic na tom, že Kubánská revoluce nepřinesla takový společenský model, který by mohl být relevantní pro eventuální komunistickou budoucnost. Navštívil jsem Kubu před deseti lety a setkal jsem se s lidmi, kteří mi hrdě ukazovali polorozpadlé domy jako důkaz revoluční věrnosti Události: „Podívejte se, všechno se rozpadá, žijeme v chudobě, ale raději to vydržíme, než abychom zradili Revoluci!“ Když je odříkání prožíváno jako důkaz autenticity, dostáváme se k tomu, čemu se v psychoanalýze říká logika kastrace. Celá kubánská politicko-ideologická identita spočívá na věrnosti kastraci – není divu, že se její vůdce jmenuje Fidel Castro!
Zlo se skrývá v oku pozorovatele
Skutečnou tragédií je, že poslední zbytky autenticity Kubánské revoluce umožnily vládě bratrů Castrových, aby se táhla donekonečna bez jakéhokoli smyslu, a přišla tak o poslední zbytky emancipačního potenciálu. Obrázek o Kubě, který je možné si udělat například z díla Pedra Juana Gutierreze (především z jeho havanské trilogie), vypovídá o mnohém. Kubánská každodenní realita je pravdou revoluční vznešenosti: boj o přežití, únik do násilné promiskuitní sexuality, prožívání dnů bez jakýchkoliv budoucích plánů.
Ve své velké veřejné řeči v srpnu 2009 se Raúl Castro pustil do těch, kteří namísto toho, aby se opřeli do náročné a trpělivé práce, jenom nahlas prohlašovali: „Smrt americkému imperialismu! Ať žije revoluce!“ Všechnu vinu za kubánskou mizérii (jedná se o úrodnou zemi, která i tak musí 80 procent jídla dovážet) není přece možné svalovat na embargo Spojených států: na jedné straně jsou tu lidé bez práce a na straně druhé prázdné lány, které prostě jenom musí někdo začít obdělávat. To je pravda, nicméně Raúl Castro do této kritiky nezačlenil popis své vlastní pozice: pokud lidé nepracují na polích, nebude to asi kvůli tomu, že jsou líní, ale proto, že je ekonomický systém nedokáže k práci motivovat. Namísto veřejného napomínání obyčejných lidí měl aplikovat staré stalinistické motto, podle kterého je motorem pokroku sebekritika, a rozvinout radikální kritiku toho, co on a Fidel zosobňují. I tady platí, že zlo se skrývá v oku pozorovatele, který všude kolem sebe vidí jen samé zlo.
Chyceni ve snech
Co tedy s procastrovskými západními levičáky pohrdajícími emigranty, které Kubánci sami nazývají „červy“ uprchnuvšími za lepším životem? Jakým právem pohrdá typický západní levičák ze střední třídy těmi, kteří se rozhodli Kubu opustit nejen kvůli politickému vystřízlivění, ale i kvůli chudobě? Ve stejném duchu mi na začátku devadesátých let spousta západních levičáků předhazovala, že Titova Jugoslávie stále ještě žije a že jsem zradil unikátní možnost ji udržet při životě. Na taková obvinění jsem odpovídal, že nejsem ještě připraven vést svůj život tak, abych nezklamal sny západních levičáků. Gillez Deleuze kdesi napsal: „Pokud jste chyceni ve snech druhých lidí, jste ztraceni.“ Kubánský lid zaplatil cenu za to, že byl chycen ve snech západních levičáků.
Postupné otevírání kubánské ekonomiky kapitalistickému trhu je kompromisem, který neřeší onen začarovaný kruh, ale spíše prodlužuje stávající apatii. Po hrozícím pádu chavismu ve Venezuele se tak před Kubou otevřou tři scénáře: 1. pokračovat ve vegetativní existenci a směsce komunistického režimu a pragmatických ústupků vůči trhu; 2. naplno se obrátit k čínskému modelu (divoký kapitalismus s diktátem strany); 3. opustit socialismus, a přiznat tak naprostou porážku revoluce.
Ať už se stane cokoli, nejsmutnější vyhlídkou je, že se pod praporem demokratizace rozmontují všechny malé, ale důležité vymoženosti revoluce, mezi které patří zdravotní péče nebo dostupné vzdělání, a Kubánci, kteří emigrovali do USA, budou požadovat násilnou reprivatizaci. Je tu naštěstí určitá naděje, že k tomuto extrémnímu scénáři nedojde a bude dojednán rozumný kompromis.
Co zbyde z revoluce?
Jaký je tedy celkový výsledek kubánské revoluce? Vzpomínám si na zážitek Arthura Millera na Maleconu (havanská promenáda u Karibského moře), kde nedaleko od něj seděli na lavičce dva muži, neoholení a evidentně chudí, a zabředli do živé debaty. Najednou před nimi zastavil taxík a vystoupila z něj mladá žena s taškami plnými nakoupených potravin a tulipány. Snažila se udržet rovnováhu, když sahala po peněžence, a hrozilo, že se tulipány, které držela v ruce, zlomí. Jeden z mužů se zvedl a podržel jí jednu z tašek, zatímco druhý se ujal tašky druhé. Miller uvažoval, jestli ty tašky nevezmou a nezačnou utíkat. Nic takového se ale nestalo – dáma slušně poděkovala a odešla. Miller k tomu dodává: „Nevím přesně proč, ale tahle situace je pro mě naprosto nezapomenutelná. Nejen, že byla galantnost těchto chuďasů fascinující, ale zároveň ji ta dáma brala jako něco naprosto normálního. Nenabídla jim za jejich pomoc žádné drobné, ani to nevypadalo, že by ti dva něco takového čekali – navzdory jejím očividným finančním možnostem. Ačkoliv jsem roky protestoval proti zavírání a umlčování spisovatelů a disidentů, přesto jsem přemýšlel, jestli se na Kubě navzdory všem selháním, včetně toho ekonomického, nepodařilo nakonec vytvořit velice srdečný typ mezilidské solidarity, pramenící patrně z relativní symetrie vší chudoby a uniformní prázdnoty, která je součástí systému, ze kterého jen pár lidí mohlo vystrčit hlavu a odplout jinam.“
Právě na této naprosto základní úrovni se bude rozhodovat o naší budoucnosti. Skutečností, kterou globální kapitalismus nedokáže generovat, je právě onen „velice srdečný typ mezilidské solidarity“. Říká se, že o mrtvých se má mluvit jen dobře, takže ať je tato scéna to nejlepší, co si o Castrovi budu pamatovat.
Autor je filosof.
Z anglického originálu The Left’s Fidelity to Castro-ation, publikovaného na webu magazínu In These Times, přeložil Martin Vrba.