Pád východního Aleppa: jak to vidí YPG?


Přinášíme prohlášení mluvčího kurdských lidových milicí YPG k současné situaci v syrském Aleppu.

Východní Aleppo padlo. Budeme-li ale pátrat po příčinách, které cestu k jeho dobytí vydláždily, zjistíme, že pád města nebyl nevyhnutelný proto, že by Asadovy síly a jejich spojenci byli silnější než islamistické frakce. Město padlo hlavně kvůli desítkám faktorů, které doprovázely první dobytí Aleppa z roku 2012 z rukou režimu. První pád byl rychlý, neorganizovaný a přišel náhle, zatímco druhý se vlekl, byl bolestivý a destruktivní. Jako by byl rok 2012 pouhou předehrou pro letošní dění.

Proč padlo Aleppo

Za prvé: Revolucionáři spílali lidem z Aleppa, že se nepřidali k revoluci proti vládnímu režimu. Jako by ale zapomněli, že Aleppo je město obchodu a průmyslu a potřebuje bezpečnost, stabilitu a otevřené cesty.

Opoziční frakce začaly bojovat mezi sebou a páchaly zvěrstva na civilním obyvatelstvu, na Kurdech a křesťanech. Unášením, masakrováním a popravováním civilistů a ničením kostelů se nijak neodlišovaly od Islámského státu.

Za druhé: Aleppo se dělí na dva distrikty, západní a východní, což není pouze geografické, ale i sociální a kulturní rozdělení. Ve východním Aleppu žijí chudí a zbožní sunnité, Kurdové z venkova, Kobani a Afrinu a také Turci. Všichni patří do chudé dělnické třídy navázané na stavební a textilní průmysl. Oproti tomu západní Aleppo je domovem střední třídy vládních zaměstnanců, bohatých a majitelů půdy, které nezajímají politické slogany, protože chtějí hlavně stabilitu, aby mohli prosperovat.

Za třetí: Jsou zde části města s křesťanskou většinou (Arméni, Asyřané atd.), která nikdy nesympatizovala s islamistickými slogany, jež spustily revoluci v polovině roku 2011, a byla vůči revolucionářům z vesnic vždy podezřívavá.

Za čtvrté: Části města s kurdskou většinou, obzvlášť Al Ašrafia a Bustan al-Paša, jako první na jaře 2012 bojovaly proti režimním vojskům a alavitským gangům „Šabíha“, ale byly podezřívavé vůči extrémně nacionalistickým a šovinistickým sloganům opozice a jejich ozbrojeným spojencům podporovaným Tureckem, historickým nepřítelem Kurdů.

Za páté: Pád východního Aleppa v roce 2012 nebyl důsledkem vnitřní dynamiky a vývoje, ale mohla za něj okupace Aleppa ozbrojenými vesničany ze severních měst jako Andan, Hritan, Azaz a Hian.

Za šesté: Boje islamistických frakcí zničily prominentní rodiny a kmeny ve východním Aleppu, což mnohé vedlo k podpoře režimu.

Za sedmé: Jakmile převzaly islamistické frakce kontrolu nad východním Aleppem, začaly vše rozkrádat a poté za velmi nízké ceny vyvážet do Turecka, což vedlo k destrukci ekonomiky a pracovních příležitostí, na nichž závisel život mnoha obyvatel.

Za osmé: Ozbrojená opozice byla rozdělená do mnoha frakcí, které mezi sebou bojovaly o rozkradené majetky z továren. Tyto frakce byly rozdrobené na základě ideologického, politického, geografického a náboženského původu a rovněž podle své oddanosti státům, politickým stranám či konkrétním lidem.

Za deváté: Vniknutím těchto islamistických frakcí do Aleppa a mezi ozbrojenou opozici byl lidu a ostatním bojujícím stranám vnucen nový životní styl. Skupiny jako Ahrar aš-Šám a Fronta an-Núsra daly Asadovu režimu a Rusům důvod a legitimitu k tomu, aby zničili město a zabíjeli jeho obyvatele.

Porážka politického islámu

Jak jsem řekl na začátku, druhý pád východního Aleppa má mnoho společného s tím prvním. Ale jak to, že Aleppo padlo navzdory veškeré podpoře, kterou mu poskytly desítky nebo možná stovky frakcí s obrovským arzenálem z Turecka a financemi od Saúdů a Katarů, a navzdory mediální propagandě, která tvrdila, že se tyto frakce pokoušejí vytvořit společný prostor pro vyjednávání?

Za prvé: Mezi různými frakcemi existují velké názorové rozdíly, a to na základě toho, které státy je financují a jaké mají v těchto bojích zájmy.

Za druhé: Podpora extrémistických islamistických frakcí, obzvlášť al-Kájdy, poskvrnila obraz opozice po celém světě, a především na Západě.

Za třetí: Pouliční prodejci a obchodníci s ječmenem se najednou stali vojenskými stratégy, kteří rozhodovali o vojenské taktice a plánech. Někteří se dostali do vedoucích pozic a následně začali rozkrádat jednotlivé lokality.

Za čtvrté: Extremistické frakce nebojovaly proti režimu, místo toho vyvolaly čtyřletou válku proti kurdskému lidu v oblasti Šejch Maksúd, kde obléhaly stovky tisíc Kurdů a Arabů, bombardovaly je chemickými a plynovými bombami a bránily dodávkám jídla a přístupu lékařské pomoci do oblasti. To je podle mého názoru nejdůležitější příčina pádu ozbrojené opozice a potažmo východního Aleppa.

Za páté: Rebelové se stali de facto agenty turecké výzvědné služby a válka v Šejch Maksúd toho byla nejjasnějším důkazem.

Za šesté: Opoziční frakce začaly bojovat mezi sebou a páchaly zvěrstva na civilním obyvatelstvu, na Kurdech a křesťanech. Unášením, masakrováním a popravováním civilistů a ničením kostelů se nijak neodlišovaly od Islámského státu.

Za sedmé: Právě kvůli těmto vzájemným bojům mohl režim dorazit až k „Al Nobel“ a městu al-Zahrá a odstřihnout Aleppo od Azazu, severních a východních vesnic a v konečném důsledku také od Turecka.

Za osmé: Mnoho ozbrojených frakcí po dohodě mezi Tureckem a Ruskem zanechalo své pozice režimu, a ten tak mohl na východní Aleppo útočit.

Za deváté: Turecko a syrská opozice působící v Turecku ozbrojené povstalce oklamaly, když jim slíbily bezvýhradnou podporu v boji proti režimu a pomoc při vyjednávání. Ozbrojenci jim uvěřili a mezitím je Rusko a režimní síly bombardovaly.

Za desáté: Turecká výzvědná služba využila ozbrojenou opozici ke svým cílům. Podporovala ji v převzetí vojenské akademie, „Ramosy“ a „Damašské cesty“ těsně před Erdoganovou diplomatickou cestou do Ruska, čímž mu proti Putinovi zajistili silnou vyjednávací pozici. Po schůzce však Erdogan nařídil ukončení vojenských akcí v Aleppu.

Za jedenácté: V době, kdy ozbrojená opozice získávala území v západním Aleppu (odstřihávala silnice do Damašku), nařídil jí Erdogan, aby Aleppo opustila a vyrazila do Džarábulu. Tento přesun byl poslední kapkou a vedl k její porážce a vítězství režimu.

Za dvanácté: Místo toho, aby se tisíce ozbrojenců vydaly do Damašku svrhnout Asadův režim, zamířily na rozkaz tureckého prezidenta do aleppské čtvrti Šejch Maksúd, měst Afrin, Džarábulus a Al-Báb bojovat proti Svobodné syrské armádě a Kurdům.

Za třinácté: Před pár lety se konala koordinační schůzka mezi desítkami frakcí bojujících v Sýrii. Po této poradě zmiňované frakce opustily bitevní pole a vydaly se okupovat kurdská města. Skutečným výsledkem však byly jejich porážky v Sere Kaniye, Ramaylanu, Kámišlí, Gre Spi a Afrinu.

Nejenže východní Aleppo padlo, ale bylo absolutně zdevastováno. Ekonomika největšího obchodního centra Středního východu a jednoho z nejstarších center na světě byla zničena. Pád města je rovněž pádem ozbrojené rezistence a jejích stoupenců v Turecku, politického islámu a Muslimského bratrstva, agentů Turecka a jeho žoldáků a všech sil, které bojují proti Kurdům. Už jsem to řekl jednou a zopakuji to znovu: „Nikdo neuspěje v boji proti kurdskému lidu.“

Jediným životaschopným projektem je sekulární a skutečně patriotický projekt kurdského lidu, projekt demokratických syrských sil a jednotek ochraňujících lid. Federální a demokratický projekt, který se může postavit Islámskému státu, režimu a všem diktátorům a který skutečně zaručí svobodný Kurdistán a svobodnou Sýrii.

Autor je jeden ze zakladatelů kurdských lidových jednotek YPG a vojenský velitel.

Z anglického originálu The Fall of Eastern Aleppo publikovaného na stránkách Kurdish Question přeložil Lukáš Pokorný.

 

A2LARM