Rogue One neobhájí svoji existenci

Nové Star Wars nepřicházejí s ničím novým, jen špatně recyklují osvědčené metody.

První slova ikonického žlutého textu letícího vesmírem v historicky první epizodě Star Wars nás zpravují o velkém vítězství. Rebelové se během bitvy zmocnili plánů k nejstrašnější zbrani Impéria – Hvězdě smrti. Když jiné impérium – The Walt Disney Studios – získalo práva na sérii Star Wars, zřejmě rychle pochopilo, že by byla škoda zůstat s tak bohatým a populárním vesmírem pouze u natočení nové trilogie a nechat si ujít příležitost vydělat ještě víc peněz. Logicky sáhli po prvním místě na slepé mapě světa Star Wars, které se nabízí: zápletce z prvních vět, které kdy mohli fanoušci vidět. Samotný film však s ujíždějícím textem pojí především pomíjivost. Je to svět, který se vytvoří, aby beze zbytku zmizel.

Rogue One: A Star Wars Story přitom začíná nadějně. Když se v pološeru na pusté a skalnaté planetě objeví vojenská jednotka, srdce zaplesá. Černá a bílá, jakožto barvy hrozivého Impéria, evokují něco mechanického a zlovolného. Úsporná, jednoduchá, a přitom rytmizující estetika rozpínavého fašistického zřízení může probouzet sentiment po starých dílech a zároveň uchvacovat dynamikou. Plášť velitele jednotky vlaje ve větru. Nic z tohoto čtyřicet let starého odkazu nepůsobí zastarale. Aktualizaci přináší moderní filmová řeč – rychlý střih a moderně pojatá kamera.

Pomrkávání na fanoušky

V úvodu se načrtávají základní témata, která jsou příznačná pro všechny díly Star Wars. Rodinné vztahy dětí a rodičů a především tíha odkazu, se kterým se musí vyrovnávat. Když se v úvodní sekvenci nakonec střetnou dva skvělí herci Mads Mikkelsen a Ben Mendelsohn, všechno nasvědčuje tomu, že půjde o výbornou podívanou. Obě postavy pojí dávná minulost. Mendelsohn v roli hlavního záporáka vypadá živě, je krutý, a přitom na něm zůstává něco lidského. Právě jakýsi vnitřní rozpor v pojetí jeho postavy ji činí velice zajímavou. Možná tak něčím připomene skvělého (ač kontroverzně přijatého) Adama Drivera v roli Kyla Rena z nejnovější trilogie.

Chybí dobrý příběh, vyprávění je postavené na chatrných konstrukcích a nedopracovaných zápletkách. Vše ve filmu je na jedno použití.

Působivá atmosféra úvodní scény však vezme rychle za své a silný tah vyprávění se ztratí. Banální příběh o skupině lidí, kteří se mají zmocnit plánů, se vypráví nesmyslně složitě a klopotně. Film začne postupně připomínat přehlídku všeho možného ze světa hvězdných válek. Musí se především ukázat co nejvíc planet, exotických stvoření a obskurních figurek, přičemž dochází k neustálému pomrkávání na fanoušky. Film až patologicky fetišizuje vlastní fikční vesmír. Rogue One nepřináší nový příběh ani originální pojetí. Novému dílu chybí osobitost, která by dokázala alespoň částečně obhájit jeho existenci.

Nechtěná komika

Hlavní slabinou je scénář. Postavy jako by měly ve filmu pouze jednu předem danou funkci a v okamžiku jejího splnění jsou z příběhu odstraněni náhlou smrtí. V některých případech to působí až nechtěně komicky. Forest Whitaker z příběhu zmizí stejně náhle, jako se v něm objevil – především proto, že se mu příliš nechce utíkat z vybuchující planety. Před tím ovšem zvládne zachroptit několik krkolomných vět a vydat ze sebe jeden z nejméně přesvědčivých výkonů své kariéry. Jeho „hereckému koncertu“ pak zdatně sekunduje stylizace postavy jak vystřižená z béčkového komiksového filmu.

Není v tom ovšem sám. Protagonistka Jyn Erso ztvárněná herečkou Felicity Jones projde jednou z nejrychlejších charakterových proměn v historii kinematografie, a to bez zjevného důvodu. Pragmatická solitérka se přerodí v zapálenou idealistickou povstalkyni v podstatě během jedné cesty vesmírnou lodí. Nedomyšleně působí i dějová linka povstalce, který Erso na misi doprovází. Diego Luna v roli Cassiana Andora se musí rozhodnout mezi nesmyslným zadáním mise a vlastním svědomím. Jeho proměna ovšem není ničím odůvodněná a celý vnitřní přerod postavy působí nevěrohodně. Postavy postrádají přesvědčivé motivace a cíle. Jako by tvůrcům v podstatě šlo jen o to, aby se jakž takž něco dělo, než se všichni dostanou z bodu A do bodu B. Bodem B je výpravná bitva v závěru, pro kterou film zřejmě vznikl.

Další blockbuster

Velkou bolestí nových Star Wars je naprostá absence něčeho původního. Strukturou je epizoda Rogue One prakticky nerozlišitelná od jakéhokoliv jiného blockbusteru. V závěru se dočkáme výbuchů, akrobatických výstupů, přestřelek a střetů různých postav a vesmírných lodí. Bitva se ovšem ničím neliší od toho, čeho se dočkáme v poslední třetině libovolného filmu ze světa Marvelu či DC. Není velkolepější ani syrovější. Jediné, co se mění, jsou kulisy, které jsou v tomto případě osázené postavami z univerza Star Wars.

A právě povědomý vesmír je hlavním pilířem filmu. Tvůrci si zjevně uvědomili, že referenčnost je jednou z nejsilnějších karet, kterou mají v ruce. Rogue One je tak postavený na drobných pomrknutích, oživování původních postav a tajemných odkazech na staré známé z hlavní dějové linie. Film však nestojí na svých nohou. Pouze parazituje a vykrádá úspěšné koncepty z minulosti. Například robotí doprovod ústřední dvojice jen donekonečna recykluje ve Star Wars už milionkrát použité vtipy. Z hlediska časového zasazení nemohou být ve filmu rytíři Jedi, musí tedy existovat alespoň jejich náhražka v podobě náboženského fanatika, který je vlastně rytíř Jedi.

Zřejmě by pro Star Wars bylo nejlepší, kdyby Rogue One vůbec nevznikl. Tvůrci prošvihli ohromnou příležitost vnést do starého světa originální perspektivu. Film jen mechanicky přebírá osvědčené ingredience. Chybí dobrý příběh, vyprávění je postavené na chatrných konstrukcích a nedopracovaných zápletkách. Vše ve filmu je na jedno použití. Objeví se a zmizí. Snímek ale nakonec možná přece jen vstoupí do historie. V honbě za odkazy na původní trilogii Star Wars se podařilo zbourat jedno etické tabu. Tvář zesnulého herce Petera Cushinga, kterého si můžeme pamatovat z dílu Nová naděje, byla pro potřeby příběhu digitálně znovu oživena. Vedle živých herců tedy vystupuje i podoba herce mrtvého. Něčím podobným si prošla i herečka Carrie Fisher, jejíž mladistvý vzhled vznikl pomocí CGI animace. Postavu princezny Leiy pak s pomocí technologií ztvárnila dokonce jiná herečka.

Autor studuje filmovou režii.

 

Čtěte dále