Zatímco se svět pomalu vzpamatovává ze zvolení Donalda Trumpa prezidentem Spojených států, pozornost se přesouvá k Francii. Média (až na ta česká) se předhánějí v publikaci nejaktuálnějších průzkumů veřejného mínění a straší fašizací evropské společnosti nebo konzervativní revolucí. Jaké jsou reálné šance lídryně Národní fronty Marine Le Pen stát se prezidentkou? Změnila strategii, nebo jede podle starých kolejí? A jak se změnila francouzská společnost?
Období průzkumů
Trumpovo vítězství plavovlasá Le Pen, stylizující se do novodobé Jany z Arku, pochopitelně přijala s nadšením a dodalo jí spoustu energie a sebevědomí. Mluvila o revoluci a porážce „divoké globalizace, na jejíž limity právě narážíme“. Pro BBC řekla: „Ano, úspěch Donalda Trumpa pokládám za další z důkazů vzniku nového světa, který stojí na národní suverenitě a patriotismu. Je to vlastně pokračováním francouzského ne evropské ústavě z roku 2005 a nedávného Brexitu.“
Nejen Francie zná bitvy o národní hodnoty vedené sociálně demokratickými, respektive socialistickými členy vlády a jejich pravicovými opozičníky. Tak dlouho bojujete s fašismem přebíráním jeho témat, až se stanete sami fašisty.
Je dobré si připomenout, že francouzskou společnost minimálně v průběhu 20. století provází velmi silná polarizace (připomeňme vichistický režim). V tomto kontextu se nejeví možnost úspěchu krajně pravicové kandidátky zase tak překvapivá. Národní fronta je koneckonců v podstatě tradiční stranou, která je zastoupena v parlamentu i v regionálních samosprávách. Otázkou tak spíše zůstává, jestli se její tvář mění a jaký dopad to má na ostatní strany, kandidáty a kandidátky a na celou společnost.
V průběhu roku 2015, a zejména k jeho konci, se kandidátka Národní fronty v průzkumech vyskytovala celkem stabilně na prvním místě, v čemž jí bezpochyby pomohly listopadové teroristické útoky v Paříži. Od začátku letošního roku, kdy se zveřejňují jména případných kandidátů na prezidenta, se výsledky průzkumů měnily. Na scénu vstoupil bývalý premiér Chirakovy vlády Alain Juppé a začal „Marine“ (jak ji nazývají její fanoušci a přívrženci) válcovat. Na rozdíl od Sarkozyho, který zprvu vypadal jako favorit, se jeho podpora stupňovala.
Zajímavé je, že vítěz pondělních republikánských primárek François Fillon se v dotaznících buď nevyskytoval, nebo neměl výraznou podporu. Francouzská Wikipedia poskytuje výčet všech relevantních sociologických průzkumů, ze kterých jde velmi dobře rozpoznat dynamiku předvolebních kampaní. Nejnovější průzkum publikovaný agenturou Odoxa favorizuje Fillona s 33 procenty v prvním kole prezidentských voleb, na druhém místě zmiňuje Le Pen s 22 procenty a na třetím a čtvrtém místě poměrně vyrovnaně Emmanuela Macrona a Jean-Luca Mélenchona. Problémem těchto průzkumů zatím zůstává nejistota ohledně kandidáta za vládnoucí socialisty. Prozatím se v dotaznících objevuje úřadující prezident Hollande, jenž ovšem ještě nepotvrdil, jestli hodlá svůj post obhajovat. I proto je současná debata omezena jen na Le Pen a Fillona, což vytváří dojem, že pro levici je boj předem prohraný.
Fašizací proti Le Pen
Už od loňského podzimu, kdy Národní fronta velmi výrazně uspěla v prvním kole regionálních voleb, se vytvářejí široké koalice pod heslem „Všichni proti Le Pen“. Ty sice získaly drobné úspěchy, ale bohužel zůstaly jen u strategie, že všechno je lepší než Národní fronta. Čemu ale pomohla tato strategie? V průběhu roku se ukázalo, že ve jménu boje proti Marine Le Pen se poněkud zfašizovali i představitelé tzv. tradičních a neškodných stran. Že je vám to povědomé? Ano, nejen Francie zná bitvy o národní hodnoty vedené sociálně demokratickými, respektive socialistickými členy vlády a jejich pravicovými opozičníky. Tak dlouho bojujete s fašismem přebíráním jeho témat, až se stanete sami fašisty. V této disciplíně proslul zejména současný socialistický premiér Manuel Valls se svými výroky na účet burkin, které pokládal za „provokaci radikálního islámu“. Ve sbírce má další podobná prohlášení, u kterých si Le Pen musela občas myslet, že „čte sama sebe“. Všechny tzv. umírněné politické síly si natolik lámou hlavy vymýšlením taktiky, jak porazit Národní frontu, až skoro zaspaly samotné prezidentské volby.
Levice je až na světlé výjimky v podobě kandidáta Společné fronty (pokračování Levicové fronty) Jeana-Luca Mélenchona, bezzubá a tichá, neoblíbený premiér se hádá s ještě méně oblíbeným prezidentem, kdo z nich se utká o účast v předem prohraném boji, a Le Pen vše pozoruje z ostrova Réunion, kde momentálně představuje program psaný na míru Francouzům žijícím v zámoří. V loňském roce se přitom podařilo ve strachem a výjimečným stavem sužované Francii mobilizovat stovky tisíc lidí proti změnám zákoníku práce. Ulice patřila lidem všech vyznání, etnicit a věků a představitelé Národní fronty si ani neškrtli. Vládnoucí socialisté tuto příležitost uchopili tak, že zákoník práce schválili a na názory francouzského lidu se vykašlali. Nemohou se tedy divit, že se v průzkumech představitel Socialistické strany nejčastěji objevuje na čtvrtém, respektive pátém místě.
Zatímco levice zůstává rozhádaná a roztříštěná, Národní fronta nerušeně pokračuje v kampani a jedinou stranou, která byla schopná rychle reagovat, byli pravicoví republikáni, kteří naplánovali své primárky na listopad. Nejdříve to vypadalo na monstrózní návrat bývalého prezidenta Sarkozyho, který vydal dvě knihy (přičemž v obou operoval s pojmem „lid“, který stavěl do opozice vůči „elitám“, jejichž součástí ovšem sám většinu svého života byl). Měl se utkat s umírněným konzervativcem Alainem Juppé, představitelem tradiční elitářské francouzské politiky. Jenže „Sarko“ neprošel ani prvním kolem primárek a druhé kolo, které se konalo tuto neděli, zcela ovládl premiér jeho vlády François Fillon. Kandidátem Republikánů se tak stal obdivovatel Margaret Thatcherové, tvrdý neoliberál a představitel konzervativního katolického jádra francouzské pravice. Za svůj politický cíl si vytyčil zrušit pětatřicetihodinový pracovní týden a některé volné dny, zajistit více pravomocí zaměstnavatelům, a naopak omezit některé pravomoci odborů, začlenit do ústavy odstavec jasně definující imigraci a její regulaci, odebrat francouzské občanství všem občanům, kteří odešli do Sýrie či Iráku, ale také např. možnost zakázat jakékoli veřejné shromáždění, které nebudou represivní složky „schopny bezpečně zajistit“.
Fillonovo zvolení by mohlo ekonomickou krizí zmítanou Francii dostat na kolena. A navíc by to otevřelo prostor pro Le Pen, která vytahuje sociální kartu, hovoří o genderových nerovnostech na pracovním trhu a podporuje požadavky odborů. Vedle sociálních požadavků jsou jejím tématem referendum o setrvání v Evropské unii nebo represivní opatření na městských předměstích. Nezapomíná ovšem ani na národovectví a vylučování některých skupin obyvatel (zejména muslimů) z „lidu“ ve jménu republikánských hodnot. Toho se ovšem nebojí ani Fillon. Strategií Národní fronty tak nyní začíná být to, že se staví do opozice vůči Fillonovi pocházejícímu z „privilegované vrstvy“, a naopak Le Pen se stává mluvčí „vyloučených“.
Jestli lze nějakou volbu nazvat Sofiinou, bylo by jí druhé kolo voleb, v němž by proti sobě stáli Fillon a Le Pen. Není však třeba předem vylučovat šanci levice. Do konce dubna, kdy proběhne první kolo prezidentských voleb, se může stát leccos – i to, že levice najde relevantní kandidátku či kandidáta s šancí se do druhého kola probojovat. Začíná se hovořit o uspořádání širokých levicových primárek, kde by se utkali všichni, od odborářské kandidátky Nathalie Arthaud přes zmiňovaného Mélenchona a zelené až po vládní socialisty. Jestli se podaří něco podobného uskutečnit, je otázkou, ale jistě by to pomohlo jednoho z hororové dvojice Le Pen – Fillon vyřadit. Momentálně se diskutuje, francouzská mainstreamová média analyzují programy, zelení chystají kampaň na podporu účasti ve volbách a odboráři společně s některými sociálními hnutími chtějí uspořádat akce proti daňovým únikům a smlouvě CETA.
Autorka studuje politologii na FF UK.