Trump, Drak a Minotaurus

Donald Trump může vyvolat novou vlnu hospodářské krize. Vše závisí na tom, jak se postaví k Číně.

Jestliže Donald Trump něčemu opravdu rozumí, pak je to hodnota bankrotu a finančního recyklování. Ví úplně všechno o dosažení úspěchu prostřednictvím strategického neplnění závazků a následné amortizace obrovských dluhů a vytvoření aktiv z cizího kapitálu. Ale bude schopen pochopit zásadní rozdíl mezi dluhem podnikatele a dluhem rozsáhlé ekonomiky? A chápe také, že dluhová bublina čínského soukromého sektoru leží pod světovou ekonomikou jako bedna střelného prachu? Na tom, zda těmto věcem rozumí či ne, závisí skutečně mnoho.

Globální Minotaurus

Trump byl zvolen na vlně nespokojenosti s předchozími vládami, které naprosto nezvládly jak boom před rokem 2008, tak ekonomickou recesi. Do Bílého domu jej vynesl slib podpory domácího obchodu a ochranářských obchodních zákonů, které měly znamenat návrat manuální práce. Zda tento slib splní či ne, záleží na tom, nakolik rozumí roli, kterou Amerika hrála ve „starých dobrých časech“ a kterou může hrát dnes, a v neposlední řadě rovněž na tom, jak významnou pozici má Čína.

Pokud bude Trump s Čínou hrát tvrdou hru, může snadno propíchnout bublinu čínských soukromých dluhů.

Před rokem 1971 se americká globální hegemonie opírala o přebytky americké ekonomiky, jejichž část Spojené státy recyklovaly v Evropě a Japonsku. To upevnilo ekonomickou stabilitu a nerovnost v celém světě byla na rychlém ústupu. Ovšem když Amerika sklouzla do deficitu, globální systém již nemohl fungovat, a tak nastoupila etapa, kterou nazývám „fáze globálního Minotaura“.

Podle starobylé legendy byl krétský král Mínós za svoji nadvládu dlužen Minotaurovi, tragické obludě uvězněné v labyrintu pod Mínóovým palácem. Minotaurova velká osamělost byla srovnatelná snad jen s hrůzou, kterou zrůda široko daleko probouzela, neboť její nenasytný hlad mohl být ukojen pouze lidským masem. A právě to zaručovalo Mínóovu vládu. Proto na Krétu pravidelně připlouvaly z dalekých Atén lodě plné dětí, které se stávaly lidským darem pro Minotaura. Tento ohavný obřad byl nezbytný pro uchování míru i královy nadvlády.

Podobně když po roce 1971 vzrostla hegemonie Spojených států, stal se „Minotaurem“ obchodní deficit Spojených států, který požíral čím dál větší množství čistého světového vývozu. Rychlé zvětšování amerického schodku financovaly miliardy dolarů, které denně vtékaly do burzy na Wall Street od zahraničních (a často i amerických) majitelů průmyslových podniků ve vzdálených zemích – to byla moderní podoba daru „globálnímu Minotaurovi“.

Čím více schodek narůstal, tím větší chuť měl tento novodobý Minotaurus na evropský a asijský kapitál. Důvod, proč se Minotaurus stal skutečně globálním, spočíval v jeho funkci: pomohl recyklovat finanční kapitál (zisky, úspory a finanční rezervy). Díky němu se v německých továrnách neustále vyrábělo. Pohltil vše, co se vyrobilo v Japonsku a později i v Číně. Ale přitom se Wall Street naučila, jak tyto vklady kapitálu rychle doplňovat prostřednictvím neobvyklých finančních nástrojů. Hráze financializace světové ekonomiky se protrhly a planetu zaplavily dluhy.

Do hry vstupuje čínský Drak

Na podzim roku 2008 utrpěl Minotaurus smrtelnou ránu nárazem do zdi dluhů soukromého sektoru, což byl důsledek jeho neustálého hladu. Ačkoliv Federální rezervní systém Spojených států a americké ministerstvo financí zachránily americké trhy (ovšem za cenu největšího finančního oslabení amerických občanů od sedmdesátých let), nic už nebylo jako dřív: Wall Street vyčerpal svoji kapacitu k „uzavírání“ smyčky globální recyklace. Bankovní sektor v USA již nemohl fungovat na základě obchodních a rozpočtových schodků, které dosud poskytovaly dost financí pro domácí poptávku. Od této chvíle již ekonomika nebyla schopna nabýt své někdejší rovnováhy.

Po smrtelném zranění Minotaura tedy zůstal Americe Federální rezervní systém a ministerstvo financí – právě těm může děkovat za odvrácení hrozby nové Velké hospodářské krize. Ovšem Spojené státy byly zachráněny také Drakem: čínská vláda totiž posílila své domácí investice do nevídaných rozměrů, aby podchytila skomírající obchod ohrožený snížením útrat v USA a Evropě. Řadu let Čína umožňovala vytváření úvěrů tím, že nechala své formální i stínové banky, aby se dočista zbláznily – dokonce je nechala profitovat na bohatých a snadných půjčkách od Federálního rezervního systému v dolarech se sníženou nominální hodnotou. Prostě řečeno, Drak vstoupil do hry ve chvíli, kdy Minotaurus již nemohl Západu vrátit rovnováhu.

Čínská vláda dobře věděla, co dělá. Vytvářela bublinu neudržitelných investic, aby tím Evropě a Spojeným státům dala čas se vzpamatovat. Bohužel se ale nevzpamatovaly: Amerika kvůli uvíznutí na mrtvém bodě mezi prezidentem Barackem Obamou a republikánským Kongresem a Evropa z důvodů, které jsou příliš bolestné, aby se daly vůbec popsat. A když se v roce 2015 sešlo několik katastrofálních okolností (americké úrokové sazby vzrostly, zatímco ceny zboží klesaly), Čína musela opět zasáhnout.

Dnes se vzrůst čínských půjček opírá o záruku skoro tak špatnou, jako byla záruka, na kterou se v roce 2007 spoléhali Bear Stearns, bratři Lehmanové a ostatní. A protože je čínská měna hrubě nadhodnocená, nadnárodní korporace si půjčují v dolarech, aby co nejdříve umořily dluhy z půjček.

V Rooseveltových stopách

Trumpův plán pro ty, kteří to od sedmdesátých let odnášejí nejvíc, pokud tedy vůbec existuje, se otáčí kolem dvou os. Jsou jimi domácí ekonomický stimul a bilaterální uzavírání smluv pod hrozbou tarifů a kvót. Ale pokud bude Trump s Čínou hrát tvrdou hru a dotlačí ji k revalvaci měny a doopravdy využije hrozeb tarifů, může snadno propíchnout bublinu čínských soukromých dluhů. A tím se odstartuje řetězec nepříjemných důsledků, které by paralyzovaly jakékoliv jeho slibované domácí stimuly.

V takovém případě by se Trumpova infrastruktura výdajů přetavila spíše do korporátního sektoru, což by přineslo jen nepatrný efekt. To by zase připravilo půdu pro budoucí úsporné balíčky, jelikož panují značné obavy z dalšího nárůstu amerických úrokových sazeb a nafukování federálního rozpočtu, které přiškrcují dosud finančně nepokryté vládní závazky (například sociální zabezpečení).

Má-li mít Trumpova střednědobá ekonomická strategie alespoň nějakou šanci na úspěch, bude muset nový prezident pochopit, že to, co potřebuje restrukturovat, není veřejný dluh USA, nýbrž soukromý dluh Číny. Jinak se zisky amerického ministerstva financí prudce stoupnouna tím závažně ochromí udržitelnost dluhu Spojených států.

A stejně tak si bude muset Trump uvědomit, že Amerika nebude zase veliká, když se bude pokoušet napodobit stimulační strategii Ronalda Reagana. To fungovalo, dokud byl Minotaurus ještě v řetězech a nakrmený; ale nebude to fungovat, když Drakovi došel oheň. Pokud chce Trump vrátit americké ekonomice ztracenou rovnováhu, aby její růst prospěl především lidem, kteří pádem ekonomiky utrpěli nejvíc a kterým toho Trump tolik nasliboval, měl by se místo toho spíš snažit vyrovnat Franklinu D. Rooseveltovi a usilovat o keynesovskou verzi Brettonwoodského systému.

Autor je ekonom.

Z anglického originálu Trump, the Dragon and the Minotaur, publikovaného na webu Projectsyndicate.org, přeložila Linda Fořtová.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image