Docent Konvička a jeho rektor Machula


Podle rektora Jihočeské univerzity Tomáše Machuly studuje příliš mnoho lidí a politický aktivismus docenta Martina Konvičky je prý jeho soukromá záležitost.

Rektor Jihočeské univerzity Tomáš Machula v pořadu DVTV přišel s „převratným“ objevem: problémem vysokého školství je masifikace. Prý studuje příliš mnoho lidí, kteří na to intelektuálně nemají. Machula nachází „originální“ řešení, a sice v návratu ke konzervativně-elitářskému modelu vzdělávání, jaký panoval před listopadem 1989, kdy vysokoškolsky vzdělaní lidé tvořili jen několik procent populace.

Věda a ideologie

Machula je původním vzděláním chemik, vystudovaný za „totáče“, kdy studentům bohatě stačil titul jejich provinční univerzity a na zahraniční pobyty, kde by si vyměňovali poznatky a zkušenosti se svými kolegy, mohli pomyslet jen ti politicky nejspolehlivější. A tak Machula zůstal sedět v Praze, kde si po revoluci doplnil filosofické vzdělání, a sice na Ústavu filosofie a religionistiky FF UK. Ani to však nebyla intelektuální výhra, neboť tato konzervativní katedra je známá tím, že filosofie pro ni končí nejpozději v šedesátých letech 20. století. O epistemologických obratech, jakým je Bergerův a Luckmannův sociální konstruktivismus nebo Althusserova teorie ideologických aparátů, se Machula tudíž nemohl doslechnout, a tak nahlíží svět kolem sebe z perspektivy středověkého aristotelismu a současného tomismu, jejichž měřítka považuje za objektivní. Jinak by se patrně neodvážil vypustit z úst tolik vědeckých nesmyslů najednou.

Ignoruje-li Machula ideologickou povahu vědy a staví-li hráz mezi výkon vědecké profese a politický aktivismus, může pro sebe a své kolegy obhájit Konvičkovu trestnou činnost.

Prvním nesmyslem je kritika interdisciplinarity ve společenských vědách, neboť filosof, historik či sociolog přece prý nemůže používat metody ostatních oborů. Machula evidentně ignoruje vývoj dějepisectví od dvacátých let 20. století, kdy počínaje francouzskou školou Annales historičtí vědci využívají metod sociologie a ostatních společenských věd. A co teprve teorie poznání sociologa Bruno Latoura, podle jehož kulturně-antropologické perspektivy bychom vědce a umělce měli zkoumat stejnými metodami jako domorodé kmeny bývalých kolonií? Tradiční klasifikace společenských věd, členící obory podle typů zkoumaných společností, je totiž podmíněna kolonialismem, a tak ekonomie se sociologií a historií bádala nad moderními kapitalistickými společnostmi, zatímco kulturní antropologové počítali zuby domorodcům v Jižní Americe nebo Africe. Rozpad evropského kolonialismu v šedesátých letech s sebou přinesl také vědecký obrat, kdy progresivní část antropologické obce přišla s heslem „Z tropů domů“ a pomocí svých metod se začala zabývat moderní společností. Zatímco ostatní obory zkoumaly odloučeně jednotlivé rysy společností, tato vědecká revoluce znamenala komplexní interdisciplinární přístup, neboť kulturní antropologie zkoumá společnost jako celek: od kosmologie a filosofie přes kulturu po hospodářské a společenské vztahy. Chtít se vracet zpět před kulturně-antropologický obrat šedesátých k tradiční dělbě sociálních věd ovšem znamená chtít se vracet zpět k sociálním podmínkám této dělby: ke kolonialismu a rasismu.

Druhým vědeckým nesmyslem je zpochybňování genderových studií jednak pro jejich mezioborovou povahu, jednak kvůli jejich údajné aktivistické podstatě, z níž je prý věda dělána teprve druhotně. Machula totiž trpí vidinou absolutního rozdílu mezi vědou a ideologií, přičemž poznatky vědců považuje za objektivní čistou Pravdu, nezávislou na politické moci a ideologii. Že tzv. vědecký fakt je především sociální konstrukt vědce, pracujícího v ústavu nebo na univerzitě, a že tyto instituce jsou ideologické aparáty vytvářející pravdy v zájmu státu či korporací, Machula v lepším případě ignoruje, v horším případě neví. Machula jakožto rektor jedné regionální univerzity je totiž sám příslušníkem akademické nižší šlechty.

Univerzita a aktivismus

Konzervativní stanoviska, obhajoba tradiční dělby společenských věd, a tím implicitní přitakání rasismu, jdou ruku v ruce s obhajobou pravicově populistického aktivismu docenta Martina Konvičky, Machulova podřízeného. Ignoruje-li Machula ideologickou povahu vědy a vědecké práce a staví-li hráz mezi výkon vědecké profese a politický aktivismus, který paradoxně považuje za „soukromou záležitost“, může pro sebe a své kolegy obhájit Konvičkovu trestnou činnost spočívající v založení, podpoře a propagaci hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka a občana. Jenomže ideologické povaze se nevymykají ani přírodní vědy – dokladem je například sociobiologie, z níž čerpá své politické argumenty sám Konvička, neboť „co platí pro motýly nebo opice, platí i pro lidi“.

Přitom tvrzení o ideologičnosti vědy nestojí nijak proti politickému aktivismu vědecké a pedagogické obce, ba naopak jej legitimizují, neboť v demokratické společnosti je přece nepřípustné lidi perzekvovat pro jejich politické postoje a aktivity a Marx stejně jako Darwin patří k základům západního vědění. Tato fakta stojí naopak proti Machulově přetvářce a snaze zakrýt své sympatie ke Konvičkovým pravicově populistickým názorům. Neboť v čem se od Konvičky liší Machula ve své konzervativní adoraci „biologicky podmíněných“ společenských hierarchií, ať už v oblasti vzdělávacího systému nebo vztahů mužů a žen?

Možná má Machula pravdu, že po chodbách univerzit pobíhají lidé, kteří tam nemají co dělat. Protože však neznalost intelektuálních debat posledních padesáti let tuto nezpůsobilost prokazuje, zřejmě mezi takové lidi patří sám rektor. Možná by měl složit funkci, odevzdat diplom, vrátit se do školních lavic a učit se, učit se, učit se.

Autor je historik.

 

A2LARM