Jak vlastně vypadá situace v Aleppu po uzavření separátního míru? Kolik lidí zde zůstalo? Jaká je jejich skladba?
Když jsme se spolu o Aleppu bavili naposledy, boje už pomalu utichaly. Zbývalo poslední ohnisko odporu, který kladla skupina Džabhat Fatah aš-Šám, do nedávna známější jako Fronta an-Nusrá. Část povstalců byla zabita, část složila zbraně. Dnes už známe údaje Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), respektive Úřadu pro koordinaci humanitární činnosti (OCHA). Podle nich bylo v oné aleppské kapse celkově v obležení asi 140 tisíc lidí, z čehož téměř 40 tisíc lidí připadá na čtvrť Šejch Maksud. Ta je od samého počátku syrské vzpoury pod kontrolou kurdských lidových milicí YPG. Poslední dva roky byla nepřetržitě ostřelována raketami a improvizovanými velkorážními minomety ze strany ozbrojené opozice a je jednou z nejpoškozenějších oblastí města. Smír v opozicí držených částech města se tedy týkal asi 100 tisíc lidí, z čehož 65 až 70 tisíc buď zůstalo na místě, nebo odešlo na území kontrolované Asadem. Původně asi 35 tisíc lidí – nakonec ale jen 30 tisíc lidí, protože pět tisíc lidí si to rozmyslelo a z autobusů z Aleppa vystoupilo – se nechalo evakuovat a dostalo se buď k Idlíbu, nebo rovnou pod křídla turecké armády a byli převeleni do operací mezi Aleppem a Manbídžem. Podle neověřených tvrzení se v případě evakuačních zelených autobusů jednalo asi o osm tisíc ozbrojenců, zbytek připadá na členy rodin, hardcore sympatizanty a nebojový personál, což by opět odpovídalo minule zmiňovanému poměru.
V průběhu celé vojenské operace se mluvilo především o válečných zločinech. Potvrdilo se něco z toho? Máme nějaké zprávy a důkazy o takovém jednání?
Nepotvrdilo se nic z tvrzení, že by se v závěrečných fázích bojů provládní jednotky dopouštěly cíleného vyvražďování civilistů, masových poprav a podobně. Bitva o Aleppo obecně byla plná válečných zločinů páchaných oběma stranami. Šlo o shazování nepřesných barelových bomb z režimních vrtulníků, které zabíjely i civilisty, a ničení odbojných čtvrtí jako nástroj demografické politiky, mučení zajatců na obou stranách, popravy zajatých vládních vojáků a ostřelování cílů bez vojenského významu velkorážními minomety ozbrojenou opozicí. Ozbrojená opozice také bránila dodávkám vody části města pod kontrolou režimu a v čase před kapitulací po jistou dobu bránila civilistům v odchodu, což nakonec potvrdil i John Kerry.
Úplně stranou v Sýrii teď stojí Islámský stát. Ten už v současné době nemá ani žádné přiznané spojence mezi jinými rebely.
Podle Syrské organizace pro lidská práva (SOHR), což je přiznaně opoziční, ale poctivý a o objektivitu se snažící zdroj, jsou civilní ztráty za celé čtyři roky bojů u Aleppa necelých 25 tisíc lidí. Když vezmeme v úvahu, že předválečná populace Aleppa čítala asi tři miliony lidí, jedná se o necelé jedno procento civilistů z původního počtu obyvatel. Každá smrt civilisty je samozřejmě tragédií. Nechci tím vůbec bagatelizovat utrpení lidí a je navíc nutné k tomu připočítat další, kteří byli zranění, často těžce, a ponesou si vážné fyzické a psychické následky, děti narozené do války a podobně. Řekněme ale, že v takhle velké obléhací bitvě o město se jedná spíš o nízké číslo. Nesvědčí to rozhodně o nějakém plošném vyvražďování civilistů. Nemůžu říct, do jaké míry je to číslo přesné, ale SOHR je poměrně respektovaný opoziční zdroj. Většina civilních ztrát navíc spadá na území držené opozicí, kde probíhaly největší pozemní boje a kudy se prohnala fronta, neboť východní část města byla obsazena útokem z vnějšku. Není jistě v zájmu opozičního zdroje, aby taková čísla jakkoliv snižoval.
Přesuňme se teď od Aleppa k Sýrii obecně. Jaký můžeme očekávat nejbližší vývoj? Jaké je rozložení sil a kde se čekají nejdůležitější bitvy?
Úplně stranou teď stojí Islámský stát. Ten už v současné době nemá ani žádné přiznané spojence mezi jinými rebely. Někde okolo Idlíbu s ním ale patrně nějaké buňky skrytě spolupracují. Původně to byla Džund al-Aksá, vojensky velmi schopná a respektovaná skupina, složená převážně ze zahraničních bojovníků a fungující jako satelit Fronty an-Nusrá. Ale tato skupina v podstatě zanikla. Část se integrovala do Nusry a část utekla právě k Islámskému státu. Její existence je ale dosud záminkou pro občasné boje uvnitř fragmentované ozbrojené opozice, ovládané partikulárními a osobními ambicemi.
Kdo jsou tedy momentálně největší hráči opozice?
Největší hráči jsou stále stejní. Koalice Ahrar al-Šam, jejíž členové se pořád nedokážou dohodnout, zda jsou víc politici nebo idealisti. Kromě toho mají problematický vztah k Turecku. Turecko by z nich rádo udělalo svoji nejvýznamnější proxy sílu. Tvrdí se, že obávaná turecká tajná služba MIT má úzké vazby na některé osoby z velení, část Ahrar al-Šam si ale užší spolupráci nepřeje. Chtějí totiž vést džihádistickou válku z idealistických pozic a nechtějí, minimálně prozatím, uzavírat politické kompromisy.
Další silou je bývalá Fronta an-Nusrá a její satelity, které se dnes dostávají politicky trochu mimo hru, a to jak díky nátlaku Ruska, tak USA. Při dvou ofenzívách s cílem prolomit obklíčení v Aleppu navíc bývalá Nusrá a její satelity ztratily množství techniky i nejlepších bojovníků a polních velitelů, což s oslabením jejich pozice určitě souvisí. Čas od času se objevují lokální konflikty i mezi mainstreamovými rebely a dlouhodobě dochází k vzájemným útokům, únosům, krádežím zbraní a checkpointů. Spojené státy navíc zahájily letecké a dronové útoky proti velitelům Nusry. Už se nejedná jen o velitele pocházející z původních al-kajdistických kruhů a nezaměřují se ani na dost možná mytickou skupinu Chorásán, o níž není dodnes jasné, jestli někdy skutečně existovala, nebo ne. Osobně si myslím, že skupina Chorásán je spíš umělý konstrukt, aby se zdůvodnilo, proč se někteří členové Fronty an-Nusrá – ti s historií z původního binládinovského jádra z devadesátých let – zabíjet mohli, a jiní nikoliv. Přes to všechno se jedná o vojensky nejsilnější skupinu v rámci ozbrojené opozice.
Jinou významnou skupinou, jejíž význam ale za poslední rok také výrazně upadl, je Džajš al-Islám. Její nejsilnější pozice ležely u Damašku a Homsu, ale toto bojiště je dnes v podstatě druhořadé a nemá ten nejvyšší politický význam. Za úpadkem jejího vlivu samozřejmě stojí i zabití schopného a charismatického velitele Zahrána Alúše koncem roku 2015. O budoucnosti rebelů se hraje dnes v okolí Idlíbu. Další skupiny a bojiště jsou už pouze druhořadého významu. Jedná se o lokální skupiny nebo o turecké proxy síly. Navíc – a často se na to zapomíná – za poslední tři roky, od rozkolu s Islámským státem na jaře 2014, stály všechny významné vojenské úspěchy ozbrojené opozice na útočných hrotech Núsry a spol. a částečně i Ahraru, jež přes hranice podporovalo Turecko dodáváním protitankových řízených raket. Z vnějšího pozorování to působí, že mají oba tyto faktory svou největší slávu už za sebou.
Jak můžou situaci proměnit právě zahájená mírová jednání v Astaně?
Hlavním vyjednavačem za rebely je Mohammed Alúš, bratr Zahrána Alúše, který patřil mezi nejcharismatičtější a nejvýznamnější vůdce syrské opozice a přes radikální a sektářskou rétoriku a válečné zločiny (jako užívaní civilních rukojmí a ostřelování civilních cílů) se jednalo spíše o politika se zbraní v ruce než o lunatika nebo warlorda. Očekával jsem, že se jednou stane významnou postavou poválečné syrské politiky. Vedle toho se jednání účastní další skupiny, které ale čítají maximálně jednotky tisíc bojovníků, nebo skupiny typu Sultan Murad, které jsou přímo řízené Tureckem. Jednání se neúčastní ani bývalá Fronta an-Nusrá a její satelity, ani Ahrar. Z toho je naprosto jasné, že složení na straně ozbrojené opozice neodráží vůli vojensky nejsilnějších skupin a může být spíš dalším předstupněm frakčních bojů v rámci ozbrojené opozice. V současnosti dochází k tomu, že si Džabhat Fatah aš-Šám, tedy bývalá Nusrá, na jedné straně a Ahrar na straně druhé rozebírají menší ozbrojené skupiny. Nejdřív během jednoho dne a téměř bez výstřelu obrala Džabhat Fatah aš-Šám o hlavní základnu a sklad zbraní Džájš al-Mudžahidín, poměrně významnou islamistickou skupinu hlásící se ke Svobodné syrské armádě, kterou v minulosti podporovalo Turecko, ale dodávkami zbraní a financí také třeba CIA, a pohltila i část jejích bojovníků. Větší část pak přešla ke skupině Ahrar. Nyní se zdá, že stejný osud čeká i na Sukúr al-Šám, Fastaqim Union a podle některých náznaků i Džajš al-Islám. Pro další vývoj bude zásadní, zda Ahrar nezmění svůj postoj k jednáním v Astaně (lépe řečeno pod jak silným tureckým vlivem Ahrar bude) a jak se bude vyvíjet vztah mezi Džabhat Fatah aš-Šám a Ahrar. Situace poněkud připomíná dobu z první poloviny roku 2014, kdy podobně nevybíravým způsobem pohlcoval, vyháněl a obíral menší skupiny Islámský stát, do té doby oceňovaný spojenec ozbrojené opozice. I dnes někteří sympatizanti ozbrojené opozice vykreslují Džuláního, šéfa Džabhat Fatah aš-Šám, jako spojence Asada v úsilí o „podkopání revoluce“ – vzhledem k tomu, že minimálně od roku 2014 tvořila bývalá Nusrá útočný hrot všech důležitých bitev vedených opozicí, jsou však taková tvrzení až směšná.
Je možné za takových podmínek očekávat od jednání nějaká východiska?
Možná se podaří zbývající skupiny opozice nějak sjednotit a poštvat proti idealistickému křídlu Ahrar al-Šam a bývalé Nusře, na což ale za současné situace bez podpory náletů a podobně nemají vojenskou sílu. Nebo vzniknou dva mocenské bloky, bývalá Nusrá a Ahrar, které začnou bojovat mezi sebou nad rámec pošťuchování, slovních přestřelek a lokálního banditismu. Což bude znamenat ale jenom to, že naplno vypukne občanská válka uvnitř občanské války. Ale jakékoliv mírové, politické řešení situace v Sýrii předpokládá, že budou na všech stranách konfliktu zlikvidováni, ať už politicky nebo fyzicky, ti největší radikálové, neschopní kompromisu.
Jak chápat to, že k jednání nebyly vůbec přizvány kurdské jednotky YPG jakožto poměrně významná vojenská síla v konfliktu?
Turecko si to nepřeje a asi by k takovému jednání ani nevyslalo své vyjednavače. Pozice Turecka v rámci ozbrojené opozice a v řešení celého konfliktu je natolik silná, že přes jeho požadavky zkrátka nejede vlak. Říká, že pokud chtějí jiné strany přizvat „PKK“, jak o YPG mluví, můžou rovnou přizvat i Islámský stát. Tureckou pozici se nicméně daří vzdalovat od východisek bývalé Fronty an-Nusrá, což je něco, na čem si vylámala zuby americká administrativa, ale samozřejmě to není zadarmo. Všichni ovšem vědí, že jakékoli skutečné řešení syrského konfliktu musí zahrnout i YPG. Podle čerstvých neoficiálních zpráv Rusko nadále tlačí na účast YPG při jednáních o budoucnosti Sýrie a tlačí na režim v Damašku, aby Kurdům na severu země poskytl částečnou autonomii, ale o výsledcích je zatím naprosto předčasné mluvit.
Ale Turecko chce YPG hodit přes palubu a zlikvidovat…
Turecko samozřejmě chce YPG nějakým způsobem zlikvidovat. Otázka je, jestli je to dnes vůbec technicky možné, když si vezmeme, kolika lidmi YPG disponují a jakou mají ekonomickou sílu. Dnes mají přibližně 60 až 70 tisíc lidí ve zbrani a masovou podporu a čím dál víc pod křídla Syrských demokratických sil (SDF) integrují i další, nekurdské složky společnosti. Navíc i mezi Kurdy na syrském území nyní dochází k jednáním a ke sbližování různých skupin, které spolu dříve příliš nevycházely. V Kurdské národní radě v Sýrii (ENSK), druhé nejvýznamnější syrské kurdské skupině, kterou podporuje Turecko, se nyní objevují trhliny. Část skupin sdružených v ENSK mělo nedávno sjezd, který probíhal v Kobani, což už je samo o sobě zajímavé. Tato skupina se nejspíš bude štěpit na Tureckem ovládanou část a část, která si uvědomuje, že bez kompromisů s YPG zřejmě k žádnému posunu nedojde. A totéž si určitě uvědomují i YPG.
Existuje dnes nějaká významná velmoc, která operuje v Sýrii a podporuje otevřeně YPG?
Rusko YPG verbálně podporuje a tvrdí, že jejich nepřizvání na mírová jednání je chyba. A snažilo se neúspěšně vyvíjet v tomto ohledu tlak na Turecko. K dohodám v tomto směru chtělo dotlačit i Asadův režim. Ostatně i Spojené státy označují nepřizvání YPG k mírovým jednáním za chybu. Na současných jednáních je ovšem zajímavé taky to, že se jich neúčastní Katar a Saúdská Arábie. Byly v podstatě všemi stranami vyšachováni ze hry, což taky svědčí o velkém posunu a snaze najít kompromis v poněkud omezenější sestavě. Američané YPG letecky a přítomností speciálních sil v roli návodčích a poradců stále podporují. Teď byla dokončena velká fáze operace severně nad Eufratem. YPG prohlásili, že ofenziva bude pokračovat. Otázka zní kudy. Jestli se rozhodnou překročit Eufrat a zabrat právě město al-Tabqa, kde je extrémně důležitá křižovatka pouštních silnic a dálnic a leží zde i velká a významná vojenská základna, kterou IS dobyli někdy na podzim roku 2014. Tato základna tvořila dlouhou dobu opěrný bod pro Asada, ale nakonec padla do rukou Islámského státu. Podle druhé varianty se YPG pokusí uzavřít kruh severně od Rakká. A třetí variantou jsou výboje z pouště směrem k městu Dejr az-Zaur. Poslední varianta je zajímavá politicky. V pouštích východní Sýrie žijí beduínské kmeny, jejichž část už dnes spolupracuje s YPG a část o tom teď vážně uvažuje. Pro vývoj v Sýrii bude i tato otázka kmenů velmi důležitá, protože předválečná Sýrie byla do jisté míry postavena na prebendách a pragmatické podpoře od představitelů kmenů.
Na mezinárodní levicové scéně se často diskutuje, kterou stranu konfliktu podporovat. Za koho se podle vás může levice bez obav postavit?
Můj názor je ten, že nejmíň problematickou stranou v celé válce jsou YPG. Je na místě je v některých dílčích věcech kritizovat a mít se na pozoru před jejich idealizováním. Určitě nejde jen o hrdiny a hrdinky bez bázně a hany. To, jak v minulosti YPG zametala s vnitřní opozicí na jimi kontrolovaném území, jak je celá společnost militarizovaná, je potřeba brát v potaz. Známe třeba případ Eritreje, kde se osvobozenecká válka vedená v podstatě ze sympatických, levicových, národně-osvobozeneckých pozic nakonec proměnila ve velmi bizarní vojenský režim. Lidé jsou zde násilně odvádění – formálně do armády, ale de facto působí jako státní otroci. Podobná postupující a čím dál více se prohlubující militarizace společnosti v syrském Kurdistánu může být do budoucna nebezpečná, stejně jako pragmatická integrace neformálních beduínských autorit a pozemkových magnátů.
Problém ozbrojené opozice je, že v ní dnes nenajdeme žádnou významnou sílu, k níž bychom mohli chovat nějaké hlubší sympatie. Syrské povstání, které začalo ze sympatických a pochopitelných pohnutek a mělo moji podporu, se od druhé půlky roku 2012 proměnilo v hnutí, v němž nenacházím žádné relevantní síly, s nimiž bych se mohl politicky či ideologicky ztotožnit, nebo alespoň ocenit některé kroky jejich každodenní praxe. Tam, kde se objeví nějaké náznaky, jako například ustanovení volené civilní samosprávy v Idlíbu, najdeme při bližším pohledu podstatné vady na kráse: volit můžou jen muži, a to ještě ne všichni, rozhodovací autoritou zůstávají náboženské soudy obsazené výhradně sunnitskými znalci islámského práva, které delegují politická křídla nejsilnějších ozbrojených frakcí, a podobně.
Roli v tom určitě hraje také to, že ty nejsympatičtější části syrské opozice tvořili lidé, kteří ze země po roce 2012 museli utéct.
Anebo jsou už několik let mrtví. Ano, to jsou lidé, kteří museli Sýrii opustit, ale zároveň také nemají, a patrně ani nikdy nebudou mít, jakýkoliv významnější vliv na dění na bojištích, od kterého se odvine poválečná politická legitimita. Tíhu těch bojů dnes nesou džihádisti nebo lokální warlordi s tím, že řádově významnější jsou džihádisti.
Někteří lidé na levici celkem nekriticky podporují Asada a Rusko. Co jim vzkázat?
Upřímně tomu nerozumím. I na straně Asada samozřejmě existují jevy, které můžou být, jakmile jsou vytrženy z kontextu, někomu sympatické. Třeba důraz na vzdělávání, industrializaci narušující až feudální aspekty venkovské společnosti, částečná etnická, genderová a náboženská inkluze nebo třeba fakt, že hospodářsky šla Sýrie za jeho vlády velmi rychle nahoru. Problém spočíval ale v tom, že nedocházelo k redistribuci tohoto nového bohatství a rostly sociální a ekonomické nerovnosti, což určitě není nic, co bychom si spojovali s levicovou politikou. Tímhle jednáním by měl být lidem z levého politického spektra určitě nesympatický. Celý baathistický režim byl profízlovaný, extrémně autoritářský, s kultem osobnosti a nepřipomínal nic, s čím by se lidé uznávající levicové hodnoty mohli, nebo dokonce měli, nějak identifikovat.
Ale zároveň to vypadá, že pokud je dnes hlavním cílem co nejrychleji ukončit syrský konflikt, bez Asada se asi nikdo neobejde. Nebo ano?
Asad je součástí řešení. Stejně tak jako YPG a pragmatičtější část ozbrojené opozice. Tyto strany se budou muset nějak dohodnout a neexistuje jiná cesta než uzavírání bolestivých kompromisů.