Rozhodnutí Ústavního soudu o tom, že se nemění podmínky studia materiálů zbylých po bývalé Státní bezpečnosti, přivítala spousta tiskových prohlášení nebo aspoň facebookových statusů a tweetů rituální rétorikou o záchraně svobodného bádání navzdory nepřátelům našeho demokratického zřízení. Ve skutečnosti o žádné ohrožení nešlo. Archivy StB a dalších represivních složek jsou stejně jako všechny ostatní dokumenty vyprodukované státními orgány před rokem 1990 ze zákona přístupné i před uplynutím třicetileté lhůty, která se vztahuje na ostatní archiválie. Šlo jen o jeden detail: zda má i nadále platit výjimka z archivního zákona i ze zákona o ochraně osobních údajů, podle níž ani v případě citlivých osobních informací o žijících osobách nemusí archiv před tím, než je poskytne k nahlédnutí žadateli, získat od dotyčných osob předběžný souhlas.
Historky z intimního života
Ústavní soud vyhověl oprávněným obavám archivářů, že by požadavek předběžné kontroly archiválií, případně znečitelnění citlivých údajů, ochromil práci jejich institucí. Vše zůstává, jak bylo, jen Ústavní soud ve svém usnesení poněkud alibisticky zdůraznil, že povinnost zajistit souhlas žijící osoby se „zpracováním a zveřejněním“ obsahu dokumentů mají přece historikové a historičky, i když přitom asi myslel spíš na neprofesionální zájemce a žurnalisty. Uvidí se, jak bude výnos převeden do praxe. Ke komplikacím by mohlo dojít, pokud by si nyní sami badatelé a badatelky museli zajišťovat souhlas dotčených osob, zatímco v ostatních případech, jichž se diskutovaná výjimka netýká, by to měl dělat archiv, který má za tím účelem ze zákona například přístup k centrální evidenci obyvatel.
Úkol kritického poznání čtyřiceti let pod vládou komunistické strany bude možné naplnit jedině tehdy, když dokumenty k němu přestanou být chápány jako zásobárna kompromitujících afér a stanou se standardními prameny k profesionálnímu historickému studiu.
Rozhodnutí Ústavního soudu padlo nejtěsnější možnou většinou jednoho hlasu. Reprodukovalo tak rozpolcenost mého osobního postoje. I když rozsáhlé spisy vedené StB na mého otce i bratra byly údajně v prosinci 1989 skartovány (nelze ověřit, zda je někde někdo ve skutečnosti nemá), v archivu jsou ve fotokopiích dostupné tlusté složky spisů z deseti let každodenního sledování „protistátního spikleneckého centra“ naší rodiny prostřednictvím bytového a telefonního odposlechu i agentů a dalších spolupracovníků. Mimochodem, minimálně v jednom případě mohu spolehlivě dosvědčit, že historky o intimním životě mojí matky ve spise jsou zcela smyšlené a dodával je StB kdosi, komu se dařilo po nějakou dobu tajné policii lhát. Je tam ale i můj vlastní sledovací spis, založený, když mi bylo devatenáct, a obsahující leccos (zájemce předem upozorňuji, že pikantní detaily nikoliv).
Neomezený přístup
U nás je přístup k takovému typu informací neomezený, ačkoli v jiných srovnatelných zemích platí třeba regulace dostupnosti jen pro profesionální historiky a historičky, kteří jsou vyškoleni k tomu, aby dokumentům dobře porozuměli, a zavázáni profesionální etikou, aby je dobře používali. Tak to navrhoval například předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, který jako jediný ze soudců měl za sebou zkušenost pronásledovaného. Výjimky z archivního zákona a ze zákona o ochraně osobních údajů totiž vedou k tomu, že chartisté, kteří jsou právě nyní oslavováni za svou statečnost, jsou i nadále vystaveni horšímu zacházení než jejich někdejší pronásledovatelé, pracovníci tajné policie, i všichni ostatní. A nejen oni, veřejně dostupné jsou také intimní informace o lidech, kteří se provinili jen podle představ minulého režimu a jeho tajné policie, a dokonce i o těch, kdo spolupráci s StB hrdinsky vzdorovali. Fakticky jsou znevýhodněni vůči ostatním občanům.
Poledních několik let jsem věc ale začala vidět také z druhé strany a spolu s řadou kolegů a kolegyň jsem očekávala výrok Ústavního soudu s jistou obavou, zda se nestane překážkou i mého výzkumu. Pustila jsem se do práce z dějin vědy v období státního socialismu a je mi jasné, že pro pochopení nejen osobních biografií, ale zejména institucionálních dějin poskytují archivy StB mnoho cenných informací. Nejde přitom o retrospektivní moralizování. Bez znalosti toho, kdo a kdy byl aktivně angažován StB a kdo byl naopak pronásledován, bychom mohli například neúčast v práci mezinárodních organizací nebo malou publikační aktivitu vykládat mylně jako neochotu, neschopnost nebo nedostatečnou vědeckou kvalitu konkrétních lidí.
Pochopit režim
Za pouhé tři roky uplyne třicet let od ukončení práce StB a dalších bezpečnostních složek minulého režimu. To je limit obecně považovaný za hranici, kdy se z paměti stává historie a dokumenty přecházejí z režimu politického boje do režimu nezaujatého studia. Výjimky týkající se citlivých osobních dat žijících lidí ale budou platit nadále. Jsou opravdu i po tolika letech nadále potřebné? Je spravedlivé i nadále požadovat po těch, kdo byli pronásledováni, aby „měli pochopení“ a zůstali znevýhodněnými občany ve jménu poznání historie a dosažení spravedlnosti? Těžko to posuzovat, když nevíme přesně, jaké jsou účinky výjimek. Jak tato ojediněle otevřená informační politika přispěla k ochraně české politiky a veřejného života před vydíratelnými jedinci? Jak napomohla k potrestání viníků zla a nezákonností a k prosazení spravedlnosti? A jak se podílela na sebereflexi české společnosti? Nevzpomínám si na žádný průkazný pozitivní příklad. Několik jednotlivých afér jen ukázalo, jak složité jsou to věci a že k jejich studiu je třeba jak profesionální kvalifikace, tak vědecké etiky. Zásadní vědecké práce, které by umožnily skutečně pochopit fungování diktatury KSČ, dodnes nemáme. Chybí dějiny komunistické strany, rozbor sovětského vlivu i analýza fungování StB, jejího jazyka a informačních technik.
Je tu ale ještě jedna důležitější věc. Disproporční pozornost věnovaná institucím státního násilí minulého režimu zakrývá totiž ostatní úhly pohledu na naši nedávnou minulost. Například v biografických slovnících se nedočteme o členství a působení jednotlivců v KSČ. Přitom některé životní trajektorie nebo publikační aktivity bez toho vůbec nedávají smysl. Na rozdíl od evidenčních pomůcek StB (podle nichž se v archivu vyhledávají spisy) nejsou stranické kartotéky v žádné snadno dostupné databázi. Úkol kritického poznání čtyřiceti let pod vládou komunistické strany ale bude možné naplnit jedině tehdy, když dokumenty k němu přestanou být chápány jako zásobárna kompromitujících afér, vytahovaných na politické soupeře, a stanou se standardními prameny k profesionálnímu historickému studiu.
Když uvažuji o tom, proč se po sedmadvaceti letech od pádu režimu diktatury KSČ veškerá a přepjatá pozornost stále soustřeďuje na tajnou policii, kdežto například masové členství v komunistické straně jako by bylo nedůležité, dost těžko se zahání otázka, pro koho je to výhodné. I když možná je to celé jednodušší: v dominantně maskulinním prostředí si prostě jen příliš mnoho archivářů, historiků a politiků potřebuje hrát na Jamese Bonda.
Autorka je historička umění.