V pondělí 16. ledna odstoupil Andrej Holm po šesti týdnech z funkce státního tajemníka pro městský rozvoj v Berlíně. Tímto krokem předešel svému propuštění Michaelem Müllerem, starostou Berlína (zvoleným za SPD). Holm je sociolog a nejznámější aktivista v oblasti bydlení a práva na město v Německu. Státním tajemníkem se stal s podporou strany Die Linke, která je součástí zeleno-rudo-rudé koalice, jež v berlínském senátu vznikla po zářijových volbách. Odstoupit byl přinucen pod politickým tlakem a rovněž přišel o post na berlínské Humboldtově univerzitě. Berlínské organizace sdružující nájemníky žádají o solidaritu s Holmem a o jeho podporu.
„Odstoupím dnes ze své funkce státního tajemníka pro rozvoj města. V posledních dnech SPD a Zelení daly jasně najevo, že mě politicky nepodporují jako státního tajemníka. Pan Müller z SPD veřejně požadoval mé propuštění. Tím je spolupráce v koalici znemožněna. Koalice stojí na životní křižovatce,“ oznámil Holm své odstoupení z funkce. Tímto krokem reagoval na veřejné prohlášení Michaela Müllera, že nebyl schopen „vyvodit odpovídající závěry“ – ze své minulosti spolupracovníka Stasi, bývalé státní policie NDR.
Logické rozhodnutí
Holm začal v září 1989, kdy mu bylo osmnáct let, navštěvovat důstojnickou školu Stasi. Následoval příkladu svého otce. Jako příslušník čtvrté generace rodiny věrných komunistů neměl kontakt s ničím, co by mu mohlo otevřít oči. Historik Ilko-Sascha Kowalczuk, který se věnuje výzkumu Stasi, v rozhovoru pro Süddeutsche Zeitung řekl: „Andrej Holm vyrůstal ve víře v socialismus a antifašismus. Věřil, že NDR je nejlepším východiskem z německé bídy. Nesmí se zapomínat na to, že Stasi rekrutovala dorost v rodinách svých spolupracovníků. To vysvětluje, proč se Andrej Holm rozhodl pro takovou cestu – a nesešel z ní.“ Kowalczuk ví, o čem mluví. Když mu bylo dvanáct let, rozhodl se, že bude důstojníkem armády NDR. O dva roky později ale změnil názor. Jako čtrnáctiletý kluk se pak musel rok a půl ospravedlňovat před komisí, byl ponižován, nadávali mu a vyhrožovali.
Andrej Holm byl zvolen, aby řešil problém berlínské bytové krize. Jako odborník a aktivista spojený s hnutím proti dosavadní politice bydlení ztělesňoval pro obyvatele Berlína naději.
Když se rozpadla NDR, otevřel se před jejími občany, včetně Andreje Holma, nový svět. Holm začal studovat sociální vědy a v Berlíně se zapojil do autonomního hnutí squatterů. Postupně se stal jedním z předních odborníků na městský rozvoj. Nikdy nevstoupil do žádné strany. V létě 2007 byl ale zatčen jako údajný člen militantní skupiny a obviněn ze „založení teroristické organizace“. Policie tehdy jeho zatčení zdůvodnila tím, že Holm ve svých odborných textech používal pojmy jako „gentrifikace“ – slovo, které radikální skupina mg používala ve svých prohlášeních, jimiž se hlásila ke svým útokům, například k zapalování luxusních aut. V rámci vyšetřování policie tehdy používala i spisy Stasi. Nutno však podotknout, že ne proti Holmovi. Vyžádala si z archivů Stasi spisy protivníků NDR, o kterých si myslela, že teď jako skupina mg usilují o „ustavení komunistického řádu ve světě“. Jaký byl původ informací ve spisech, německou policii v roce 2007 nezajímalo. Využívala prostě spisy „bývalých kolegů“. Byl to Holm, kdo v rámci vyšetřování mg odhalil svoji minulost. „V září roku 1989 jsem začal základní výcvik se strážním plukem ‚Felix Dzierzinsky‘, který spadal pod Ministerstvo státní bezpečnosti. Až po změně režimu jsem reflektoval, co tehdy státní bezpečnost opravdu znamenala.“ Lidé, kteří ho tehdy znali, říkají, že Holm svoji minulost netajil, ani když se začal angažovat ve squatterském hnutí v Berlíně. Těžko tedy můžeme považovat Holma za pokrytce. O to víc překvapuje stanovisko SPD, která jako by byla šokována „novým odhalením“. Celá koalice dobře věděla, kdo je Andrej Holm. Věděli, co dělal v letech 1989 až 1990, ještě před tím, než byl nominován na státního tajemníka.
Berlínská gentrifikace
Důvodů ke jmenování Holma státním tajemníkem pro městský rozvoj bylo hodně. Hlavní město Německa není v dobrém stavu. Stejně jako mnohá jiná hlavní města po celém světě skrývá i Berlín za nablýskanými budovami a přepychem chudobu a chátrání. Berlín přitom roste a roste. Jen v roce 2015 se zvýšil počet jeho obyvatel zhruba o 80 tisíc. Vlivný německý neoliberální think tank Bertelsmann-Stiftung dlouho tvrdil, že se počet obyvatel Berlína bude brzy zase výrazně snižovat. Ve skutečnosti šlo o pohádku pro berlínský senát, který nechtěl investovat do rozvoje bydlení. Metodicky pochybné sčítání lidu z roku 2011 situaci jen zkomplikovalo. Faktem je, že bydlení je v Berlíně nedostatkovým zbožím a nájmy stále rostou. Gentrifikace, která začala téměř nepozorovaně, probíhá v posledních letech pořád rychleji a efektivněji.
Gentrifikaci v Berlíně už dlouho neztělesňují studenti, galerie, hospody a rozvoj kulturního života. Gentrifikace v Berlíně je hlučná, prašná a smrdí. Staré budovy se přetvářejí na luxusní bydlení. I když mají původní obyvatelé teoreticky právo vrátit se po rekonstrukci do svých bytů, nejsou většinou schopni platit zvýšený nájem. Když se brání rekonstrukcím, začne více či méně otevčený teror – opravy fasády v pět hodin ráno jsou stejně účinné jako odmítání oprav topení nebo vodovodních rozvodů. Tímto způsobem byly „vyčištěny“ velké části města. Stěhováním na okraj města se situace postižených ještě zhoršuje. Za roční tramvajenku platí obyvatelé Berlína minimálně 3,1 procenta průměrného příjmu (tzn. zhruba třikrát víc než v Praze). Kolem 300 tisíc berlínských domácností vydělává méně než 80 procent průměrného příjmu a nedostávají žádnou podporu od státu. Kdo pobírá podporu, smí obývat byt jen do určité výše nájmu. V létě 2016 pobíralo dávky 16,4 procenta obyvatel Berlína, celkem 558 tisíc osob. S neúměrně vysokými náklady na bydlení se potýká více než čtvrtina obyvatel Berlína. Zbytek obyvatel platí za nájmy až polovinu příjmu.
Bydlení načerno
Problémy s bydlením nejsou v Berlíně ničím novým. Za počátek dnešního stavu je možné považovat pád Berlínské zdi. Na jedné straně začaly oficiální rekonstrukce, na straně druhé se spojili autonomové ze západního Berlína s disidenty z východní části města a obsadili 13 z 28 domů v Mainzer Strasse. Domy v této ulici chtěla poslední vláda NDR nechat zbourat, protože se jejich oprava zdála být ekonomicky nevýhodná. Mainzer Strasse se stala symbolem doby, poněvadž její vyklizení v listopadu 1990 představovalo nejrozsáhlejší nasazení policie v Německu po roce 1945. Na základě zvláštního zákonného postavení západního Berlína jako ostrova Spolkové republiky Německo v NDR bylo město eldorádem pro aktivisty.
Berlínští politici se pravděpodobně obávali, že by je Holm zavedl do konfliktu s investory a mocí peněz. Holmova minulost jim pak posloužila jako vhodná záminka.
Ve východním Berlíně byla motivace ke squattingu méně idealistická. Vyplývala z praktických okolností života v NDR. Vláda se soustředila na budování nových sídlišť na okraji měst a stará centra nechala chátrat. Úřady rozhodovaly, kde má kdo bydlet, a mnozí na bydlení dlouho čekali. Z toho důvodu začali už koncem šedesátých let první lidé „bydlet načerno“ tam, kde prostě byly volné byty a kde bydlet chtěli. Vláda tento fenomén přecházela mlčením, protože zpomaloval rozpad městských center. V roce 1979 bylo ve Friedrichshainu spočítáno 534 obsazených bytů, v roce 1987 v Prenzlauerbergu 1270 bytů. I po znovusjednocení západní a východní části města tato praxe přetrvala.
Chudý, ale sexy?
Po pádu Berlínské zdi byly do vlastnictví města převedeny státní byty, jež se nacházely na území východního Berlína. Magistrát se ale rozhodl pro rozsáhlou privatizaci. Na začátku devadesátých let vlastnilo město Berlín více než půl milionu bytů, dnes mu jich patří ještě kolem 100 tisíc. Slogan „Chudý, ale sexy“, kterým Berlín charakterizoval bývalý starosta Klaus Wowereit, stále více lidí považuje za cynismus, kterým ostatně také byl. Sloganu dnes fandí už jen ti opravdu bohatí. I to přispělo k volebním výsledkům a vzniku zeleno-rudé-rudé koalice.
O protestech se v médiích moc neinformuje, protože jsou většinou spíše menšího rozsahu. Více se mluví o konfliktech autonomů ze squatů s policií. Tím se vytváří dojem, že se boj o právo na město týká jen těch, které by „normální“ člověk neměl chtít za sousedy. Skutečnost je ale jiná. Síť místních iniciativ se rozšiřuje a hledá vlastní řešení problémů s bydlením. Řešení, s nimiž přichází radikální levice, se často ukazují jako dobrá i pro ty, kteří netouží po zcela nové formě společného života. Příkladem je „Mietshäusersyndikat“, projekt, který funguje jako solidární síť a pomáhá lidem pomocí půjček z peněz syndikátu „deprivatizovat“ domy, kde bydlí. V lednu 2017 se sedmnáctým členem sítě v Berlíně stal dům obývaný „úplně normálními lidmi“, kteří byli ohroženi prodejem domu investorovi. Dosah Mietshäusersyndikátu je ale omezený, protože jednotlivé projekty mohou nabídnout jen individuální řešení pro několik (desítek) lidí – síť zatím tvoří 118 projektů po celém Německu. Problém chybějících více než 100 tisíc bytů v Berlíně to tedy nevyřeší. Ve skutečnosti chybí ještě více bytů. Vedle obecného nedostatku 100 tisíc bytů chybí v Berlíně až 130 tisíc bytů pro lidi s nižšími příjmy a 110 tisíc bytů vhodných pro seniory a také bezbariérové byty pro lidi s hendikepem.
Andrej Holm byl zvolen, aby řešil problém berlínské bytové krize. Jako odborník a aktivista spojený s hnutím proti dosavadní politice bydlení ztělesňoval pro obyvatele Berlína naději. Jako státní tajemník mohl spojit zkušenosti z pokusů o vlastní řešení s aplikací odborného vědění. V jeho programu šlo zejména o (1) reformu pravidel pro příjemce státní sociální podpory, aby neztratili byt a tím i možnost zlepšovat svoji situaci samostatně, (2) restrukturalizaci existujících zemských bytových podniků s cílem zvýšení počtu bytů ve vlastnictví města, které jsou dostupné i pro lidi s nižšími příjmy, spolu s vytvářením možností spolurozhodování nájemníků, jež zaručí, že realizovaná opatření budou odpovídat skutečným potřebám těch, kterých se týkají, (3) účinná opatření proti růstu nájemného na volném trhu s byty a tím zastavení vytlačování obyvatel s nízkými příjmy z města.
Holmův program představoval naději pro celé město a jeho obyvatele nezávisle na výši přijmu a také pro senát, který bojuje se stále rostoucí nespokojeností ve společnosti. Zastavení neblahého rozvoje, jenž ohrožuje i kulturní život v Berlíně, by přispělo k záchraně unikátního charakteru města, který je předpokladem jednoho z nejdůležitějších hospodářských odvětví v Berlíně, totiž turismu.
Solidaritou proti strachu
Obsah a funkčnost programu Andreje Holma prakticky nikdo nezpochybňuje. Ztráta práce na univerzitě není spojená s kritikou jeho vědecké práce. Prezidentka Humboldtovy univerzity Sabine Kunst zdůvodnila výpověď stejně jako předtím vedení města, zároveň však vychvalovala Holmovu práci – snad se také obávala „veřejného mínění“. Veřejné mínění totiž není zcela v souladu s míněním elity, jak ukázala petice za setrvání Holma ve funkci státního tajemníka, kterou podepsalo téměř 16 tisíc lidí. V reakci na výpověď pak studenti Institutu sociálních věd na Humboldtově univerzitě obsadili budovu institutu a proměnili ji dočasně na centrum společného hledání řešení berlínské bytové krize. Zda byla výpověď oprávněná, řeší v současnosti soud.
Berlínští politici se pravděpodobně obávali, že by je Holm zavedl do konfliktu s investory a mocí peněz. Holmova minulost jim pak posloužila jako vhodná záminka. Otázkou je, zda strana jako CDU, která udělala z Hanse Globka, komentátora norimberských rasových zákonů, šéfa úřadu spolkového kancléřství, nebo SPD, která akceptovala vysvětlení „Byl jsem mladý a indoktrinovaný“ jako odůvodnění členství v NSDAP nebo dokonce SA a SS u spousty svých členů, mají morální právo ukazovat prstem na někoho, jako je Andrej Holm. Jeho vyhození je jasným signálem, že vládní koalici v Berlíně nejde o společnost, která oceňuje snahu napravit chyby, ani o společnost, která je založená na pomoci člověka člověku.
Proti rozhodnutí senátu už protestovaly stovky studentů a vědců, organizace sdružující nájemníky a tisíce obyvatel Berlína. Vyjádřily podporu Holmovi jako státnímu tajemníkovi pro rozvoj města stejně jako docentu a badateli na Humboldtově univerzitě. Jsou mezi nimi i mnozí, kteří byli oběťmi Stasi. Senát ale jejich názory nezajímají. „Věříme, že silná vlna kritických hlasů podporujících Andreje a to, co prosazuje (boj proti gentrifikaci a za právo na město), mu pomůže pokračovat v práci a nadále se zasazovat o zájmy obyvatel Berlína. Žádáme o solidaritu a vyjádření podpory Andrejovi,“ píšou iniciativy sdružující nájemníky na webové stránce „Wir bleiben alle“. Na této stránce je také ke stažení Holmův spis u Stasi, který obíhá po německém internetu již několik týdnů. Nezdá se tedy, že by Berlíňané měli v úmyslu vzdát se svých práv na bydlení a na město.
Autorka je historička.