Zvolení Donalda Trumpa představuje jeden z článků řetězu dramatických politických revolt, které nám dávají signál o kolapsu neoliberální hegemonie. Součástí těchto revolt je i Brexit ve Velké Británii, odmítnutí Renziho reforem v Itálii, kampaň Bernieho Sanderse ve Spojených státech nebo růst preferencí Národní fronty ve Francii. Ačkoliv se liší ve své ideologii i v úkolech, které si kladou, mají tyto volební vzpoury společný terč: všechny představují odmítnutí korporátní globalizace, neoliberalismu a politických establishmentů, které je prosazovaly. V každém z těchto případů říkají voliči jasné „Ne!“ smrtící kombinaci politiky škrtů, volného obchodu, predátorského dluhu a prekarizované, špatně placené práce, která je charakteristická pro náš dnešní finanční kapitalismus. Jejich hlasy jsou odpovědí na strukturální krizi této formy kapitalismu, která se před námi obnažila během kolapsu globálního finančního řádu v roce 2008.
Doposud byl hlavní odpovědí na nastalou situaci sociální protest – bezesporu dramatický a živelný, nicméně značně prchavý. Naproti tomu politické systémy ukázaly, že jsou dosud relativně imunní a že setrvávají pod kontrolou stranických funkcionářů a etablovaných elit, alespoň v nejsilnějších kapitalistických státech, jako jsou Spojené státy, Velká Británie nebo Německo. Teď se ale světem šíří nárazové vlny nespokojených voličů – a nevynechávají ani tvrze globálního finančnictví. Ti, kteří volili Trumpa, hlasovali pro odchod Británie z EU nebo proti italským reformám, povstali proti svým politickým vůdcům. Vysmáli se stranickým establishmentům a zavrhli systém, který ničil jejich životní podmínky posledních třicet let. Překvapením není to, že tak učinili, ale že jim to trvalo tak dlouho.
Dědictví clintonismu
Trumpovo vítězství nicméně není jen revoltou proti globálním financím. To, co jeho voliči odmítli, nebyl neoliberalismus sám o sobě, ale neoliberalismus progresivní. Může to znít jako oxymóron, jenže je to skutečné, byť perverzní uspořádání, které je klíčové pro pochopení výsledků voleb v USA i jinde. Ve své americké podobě je progresivní neoliberalismus aliancí hlavních proudů nových sociálních hnutí (feminismu, antirasismu, multikulturalismu a LGBTQ) na straně jedné a špičkových sektorů byznysu založeného na službách (Wall Street, Silicon Valley a Hollywood) na straně druhé. V této alianci jsou progresivní síly na jedné lodi se silami kognitivního a finančního kapitalismu. Jakkoli v tom možná nebyl zlý úmysl, progresivní strana mince se nakonec zaprodala své odvrácené straně. Ideály, jako je rozmanitost a posílení práv, které samy o sobě mohou vést k různým výsledkům, teď slouží jenom jako lakování politik, které zničily průmyslovou výrobu a to, co se svého času nazývalo střední třídou.
Určitě je čeho se bát na rasistické, protiimigrační a protiekologické Trumpově administrativě. Ale neměli bychom litovat zborcení neoliberální hegemonie ani železného sevření clintonismu, který drží pod krkem Demokratickou stranu.
Progresivní neoliberalismus se v USA rozvinul během posledních tří desetiletí a byl stvrzen zvolením Billa Clintona v roce 1992. Clinton byl hlavním inženýrem a vlajkonošem „nových demokratů“, tedy obdoby toho, čím se stal v Británii Blairův „New Labour“. Namísto koalice, která stála za New Dealem, tedy odborově organizovanými dělníky, černochy a městskou střední třídou, ukovali novou alianci z podnikatelů, nových sociálních hnutí, obyvatel předměstí a mladých lidí, kteří společně proklamovali svoje dobré úmysly obhajobou pestrosti, multikulturalismu a bojem za práva žen. I přesto, že Clintonova administrativa podporovala progresivní opatření, uzavřela sňatek s Wall Streetem. Přenechala ekonomiku společnostem jako Goldman Sachs, deregulovala bankovní systém a vyjednala dohody o volném obchodu, které urychlily odchod průmyslu. Vedlejším důsledkem se staly opuštěné průmyslové zóny – svého času pevné bašty sociálnědemokratické agendy New Dealu – a právě tyto regiony teď poskytly voličskou základnu Donaldu Trumpovi. Tyto oblasti, společně s novými industriálními centry na jihu, dostaly nejtvrdší ránu během zběsilé financializace posledních dvou dekád. V Clintonově politice pokračovali i jeho následovníci včetně Baracka Obamy, a degradovali tak životní podmínky všech pracujících, především pak těch, kteří byli zaměstnáni v průmyslu. Ve zkratce můžeme říct, že clintonismus je z velké části zodpovědný za oslabení odborů, pád mezd, rozšiřování prekérní práce a nárůst počtu rodin, ve kterých jeden příjem nestačí.
Pokrok ztotožněný s meritokracií
Jak napovídá poslední bod, byl útok na sociální zabezpečení zamaskován emancipačním charismatem vypůjčeným od nových sociálních hnutí. Během let, kdy se továrny zavíraly jedna za druhou, to v celé zemi hučelo mluvením o „rozmanitosti“, „posílení práv“ a „nediskriminaci“. Pokrok byl ztotožněn s meritokracií namísto s rovností a „emancipace“ s nástupem malé elity „talentovaných“ žen, minorit a gayů v korporátní hierarchii, kde vítěz bere vše. Toto liberálně-individualistické chápání pokroku postupně nahradilo nehierarchické, rovnostářské, třídně uvědomělé a antikapitalistické pojetí emancipace, které mělo své kořeny v šedesátých a sedmdesátých letech. S tím, jak nová levice slábla, upadala i její systémová kritika kapitalistické společnosti, a v zemi tak znovu zavládlo typické liberálně-individualistické myšlení, které nenápadně ukrajovalo z ambic progresistů a levičáků. Co ale nakonec definitivně vtisklo dějinám svoji pečeť, byl fakt, že k tomuto vývoji docházelo paralelně s rozkvětem neoliberalismu. Strana, která chtěla liberalizovat kapitalistickou ekonomiku, našla svého dokonalého spojence v meritokratickém korporátním feminismu.
Výsledkem se stal progresivní neoliberalismus, který smíchal dohromady osekané emancipační ideály a smrtící formy financializace. Právě tuto směs odmítli Trumpovi voliči. Mezi těmi, na které se v novém kosmopolitním světě zapomnělo, byli hlavně průmysloví dělníci, ale také manažeři, malí podnikatelé a všichni ti, jejichž živobytí záviselo na průmyslových zónách severovýchodu a jihu, společně s venkovským obyvatelstvem, které ničila nezaměstnanost a drogy. Těmto lidem byla do otevřené rány deindustrializace sypána sůl urážek progresivního moralismu, který je dennodenně odsuzoval jako kulturně zaostalé. Spolu s globalizací Trumpovi voliči zavrhli i liberální kosmopolitismus, který je s ní úzce propojen. Pro některé (ačkoliv zdaleka ne všechny) pak bylo jednoduché vinit za své zhoršující se podmínky politickou korektnost, „barevné“, imigranty a muslimy. V jejich očích se feministky a Wall Street spojily v jedné postavě – Hillary Clintonové.
Toto spojení umožnila především absence jakékoli skutečné levice. Navzdory periodicky se opakujícím výbuchům, jakým bylo například hnutí Occupy Wall Street, které se ukázalo jako neživotaschopné, jsme ve Spojených státech skutečnou levici neviděli už několik desetiletí. Stejně tak se neobjevil ani žádný všezahrnující levicový příběh, který by propojil rozhořčení Trumpových voličů vůči financializaci na jedné straně s antirasistickou, antisexistickou a nehierarchickou emancipační vizí na straně druhé. Potenciální spojnice mezi pracujícími a novými sociálními hnutími zůstaly ležet ladem. Tyto oddělené póly na levici byly od sebe na míle daleko a jen čekaly, až je někdo poštve proti sobě.
Tak tomu bylo až do mimořádné kampaně Bernieho Sanderse, který se tyto segmenty – po popichování ze strany hnutí Black Lives Matter – pokoušel spojit. Vyhazoval do povětří neoliberální „zdravý rozum“ a jeho revolta byla demokratickým kontrapunktem vůči Trumpovi. Zatímco však establishment republikánů mohl převracet i Trump, Sanders neměl od počátku žádnou šanci, aby porazil předem pomazanou Obamovu nástupkyni, jejíž aparátčíci kontrolovali každou mocenskou páku v Demokratické straně. Mezitím Sanders a Trump burcovali velkou část amerických voličů. Nicméně jenom Trumpův reakcionářský populismus přežil. Zatímco Trump hravě rozdrtil své republikánské rivaly – včetně těch, kteří se těšili přízni velkých sponzorů a partajních bossů – Sandersovu vzpouru se podařilo mnohem méně demokratické Demokratické straně efektivně zamést pod koberec. V okamžiku prezidentských voleb tak byla levicová alternativa potlačena. Co zůstalo, byla volba mezi reakcionářským populismem a progresivním neoliberalismem. Když takzvaná levice vsadila na Hillary Clintonovou, kostky byly vrženy.
Vytvářet nové aliance
Takovou volbu musí levice odmítnout. Namísto přijetí předkládaných podmínek ze strany politické třídy, která proti sobě klade emancipaci a sociální zajištění, bychom měli pracovat na jejich redefinici tím, že podchytíme znechucení celé společnosti ze současného řádu věcí. Namísto toho, abychom se přidávali na stranu financializace spojené s emancipací proti sociálnímu zajištění, měli bychom utvářet novou alianci emancipace a sociální ochrany proti financializaci. V takovém projektu, který staví na tomtéž jako Sandersova kampaň, emancipace neznamená korporátní hierarchii, ale naopak její zrušení. Prosperita neznamená zvyšování hodnoty korporátního zisku, ale materiální předpoklady pro dobrý život všech. Taková kombinace zůstává jediným principem, který může v současnosti zvítězit.
Osobně jsem při porážce tohoto progresivního neoliberalismu neprolila ani slzu. Určitě je čeho se bát na rasistické, protiimigrační a protiekologické Trumpově administrativě. Ale neměli bychom litovat zborcení neoliberální hegemonie ani železného sevření clintonismu, který drží pod krkem Demokratickou stranu. Trumpovo vítězství znamená porážku pro alianci emancipace a financializace. Jeho působení ve funkci prezidenta ale nepřináší žádné řešení současné krize, žádný příslib nového režimu, žádnou zajištěnou hegemonii. Místo toho jsme svědky jakéhosi mezičasu, otevřené a nestabilní situace, v níž bude probíhat zápas o lidský rozum i srdce. V takové situaci nevyvstává jenom nebezpečí, ale i nové příležitosti – šance vybudovat novou levici.
Nakolik se tak stane, záleží i na hledání spřízněných duší mezi těmi, kteří podporovali Clintonovou. Budou muset opustit komfortní, ale zavádějící mýtus o tom, že byli poraženi „hordou ubožáků“ (rasistů, misogynů, islamofobů a homofobů), kterým pomáhal Vladimir Putin a FBI. Budou muset uznat svůj vlastní podíl na tom, že nechali obětovat sociální zajištění, materiální blahobyt a důstojnost pracujících tříd ve prospěch špatného pochopení emancipace ve smyslu meritokracie, rozmanitosti a posílení práv. Budou muset skutečně promyslet to, jak transformovat politickou ekonomii financializovaného kapitalismu a oživit Sandersovo heslo demokratického socialismu společně s porozuměním tomu, co může znamenat v 21. století. A především se budou muset dostat k masám Trumpových voličů, kteří nejsou ani rasisté, ani zapřisáhlí pravičáci, ale především oběti nefunkčního systému a které je potřeba začlenit do obnoveného levicového boje proti neoliberalismu.
Neznamená to, že máme umlčet boj proti rasismu a sexismu. Má tím být řečeno, že je potřeba ukázat, jak tyto dlouhotrvající dějinné křivdy dnes docházejí nových forem ve financializovaném kapitalismu. Měli bychom propojit křivdy, které se dějí ženám a lidem jiné než bílé barvy pleti, s těmi, které zažívá velká část voličů Donalda Trumpa. Jen tak může znovuoživená levice položit základy nové a silné koalice, která bude bojovat za všechny.
Autorka je feministka a profesorka politických a sociálních věd.
Z anglického originálu The End of Progressive Neoliberalism, publikovaného na webu Dissent Magazine, přeložil Martin Vrba.