V prosinci minulého roku se smog ve velkých čínských městech stal už natolik neprostupným, že tisíce lidí začaly utíkat na venkov ve snaze uvidět znovu modrou oblohu. Tato „airpokalypsa“ zasáhla zhruba půl miliardy lidí. Těm, kteří zůstali, začal jejich každodenní život připomínat scény z postapokalyptického filmu: lidé ploužící se s velkými plynovými maskami uprostřed smogu, ve kterém není vidět na několik metrů před sebe. Třídní horizont tu hrál důležitou roli: předtím, než byly veřejné autority nuceny uzavřít všechna letiště kvůli špatnému vzduchu, opustili daná města ti, kdo si mohli dovolit nákladnou cestu letadlem. Aby toho nebylo málo, udělali právníci Pekingu ze smogu jen meteorologickou katastrofu, tedy přírodní jev, a nikoli důsledek průmyslového znečištění, aby zabránili nařčení, že za situaci jsou zodpovědné oficiální autority. Vynořila se tak nová kategorie uprchlíků – kromě lidí prchajících před válkou, suchem, tsunami, zemětřesením a ekonomickou krizí tu máme ještě uprchlíky před smogem.
Je docela dobře možné, že nadcházející ekologické katastrofy nebudou něčím, co podkopá kapitalismus, ale naopak se stane příležitostí pro jeho ještě rychlejší růst.
Asi nejvíc nás na této airpokalypse může překvapit její rychlá normalizace: poté, co už ji veřejné autority nedokážou popírat, spustí procesy, které tak nějak lidem umožní pokračovat v jejich každodenním životě, a tím vytvoří novou rutinu. Jako kdyby toto katastrofální znečištění bylo prostě novou životní daností. V určitých dnech se máte pokoušet zůstávat doma, jak nejdéle je to jen možné, a pokud už nezbytně musíte jít ven, tak jedině s plynovou maskou. Děti jsou rády za to, že jsou školy zavřené a mají tak příležitost si hrát doma. Z výletu na venkov, kde má člověk možnost vidět ještě modré nebe, se stala speciální událost, na kterou se všichni těší – v Pekingu už dokonce existují agentury, které se specializují na tyto jednodenní vyjížďky. Důležité je nepanikařit a udržet zdání, že navzdory všem obtížím život pokračuje dál.
Vůle k nevědění
Taková reakce je pochopitelná, pokud si uvědomíme, že jsme tu konfrontováni s něčím, co se nachází natolik mimo naši kolektivní zkušenost, že i tváří v tvář situaci, která je nezpochybnitelná, ji nejsme jako reálnou schopni vnímat. Pro nás jsou to především obrovské biologické a materiální změny ve světě, který nás doposud vyživoval. Abychom se s takovou hrozbou mohli vyrovnat, mobilizuje naše kolektivní ideologie mechanismy předstírání a oklamávání, ze kterých se stává bezprostřední vůle k nevědění: obecný vzorec jednání v ohrožených lidských společnostech spočívá ve stále větší slepotě, namísto zaměření pozornosti na krizi, až do konečného pádu.
Jedna věc je jistá: přímo před našima očima se odehrává neobyčejná společenská a psychologická změna, během níž se nemožné stává možným. Událost, která je nejprve zakoušena jako nereálná (perspektiva nadcházející katastrofy, u které, ačkoli víme, že je pravděpodobná, nevěříme, že by mohla skutečně nastat, a odmítneme ji tedy jako nemožnou) se náhle stává reálnou (když tato katastrofa konečně nastane, je normalizována, vnímána jako součást běžného stavu věcí, jako naše odvěká existující možnost). Mezera, díky které jsou tyto paradoxy vzájemně kompatibilní, se nachází mezi věděním a vírou: víme, že ekologická katastrofa je možná, dokonce pravděpodobná, ale nevěříme, že skutečně nastane.
Z nemožnosti do normalizace
Vzpomeňme si na obléhání Sarajeva začátkem devadesátých let: představa, že by se „normální“ evropské město s půl milionem obyvatel mohlo ocitnout v obležení, hladovělo, bylo regulérně bombardováno a jeho občané terorizováni střelbou snipery – a že by to všechno mohlo trvat tři roky –, by před rokem 1992 nebyla vůbec myslitelná. Bylo by tehdy totiž velice snadné, aby evropské země prolomily obležení a otevřely do města úzký koridor. Když obléhání začalo, tak si i obyvatelé Sarajeva mysleli, že se bude jednat jenom o krátkodobou událost a posílali svoje děti do bezpečí s tím, že to bude trvat týden, maximálně dva. A pak se v jeden okamžik obléhání „znormalizovalo“.
Přechod z nemožnosti do normalizace (s krátkou periodou ochromující paniky) můžeme pozorovat i na tom, jak americký liberální establishment reagoval na Trumpovo vítězství. O stejnou věc jde i v případě toho, jak se světové mocnosti a kapitál vztahují k ekologickým hrozbám, jako je tání světových pólů. Ti samí politici a manažeři, kteří ještě donedávna odmítali strach z globálního oteplování jako apokalyptické strašení nějakých exkomunistů, případně jako předčasné závěry, jež se nezakládají na seriozních datech, a kteří nás ujišťovali, že panika není na místě a věci půjdou tak, jako doposud, najednou zachází s globální změnou klimatu jako normálním faktem, jako se součástí toho, jak dnes věci prostě fungují.
V červenci 2008 CNN opakovaně přicházela s reportážemi o zelenání Grónska. Ty oslavovaly nové příležitosti, které tání ledu přináší tamějším lidem. Například to, že odteď mohou pěstovat plodiny atd. Obscénnost takové reportáže spočívá nejen v tom, že se zaměřuje na malý benefit plynoucí z globální katastrofy, ale hraje si také s dvojím významem slova „zelený“ v našem veřejném prostoru („zelená“ značí jak vegetaci, tak ekologické zájmy), takže prostý fakt, že na Grónsku roste více zeleně díky globálnímu oteplování je spojován s ekologickým uvědoměním. Nejsou takové jevy jen další z příkladů, které správně pojmenovala Naomi Klein, když v Šokové doktríně popisovala, jak globální kapitalismus využívá katastrof (válek, politických krizí, přírodních katastrof), aby se zbavil starých sociálních vazeb, a mohl tak vnucovat své zájmy na terénu, který byl „očištěn“ takovou katastrofou? Je tak docela dobře možné, že nadcházející ekologické katastrofy nebudou něčím, co podkopá kapitalismus, ale naopak se stane příležitostí pro jeho ještě rychlejší růst.
Starat se a být součástí kolektivu
To, co se v tomto pohybu ztrácí, je smysl pro to, co se vlastně děje, včetně všech neočekávaných pastí, které se za katastrofami skrývají. Jedním z nepříjemných paradoxů naší ošemetné situace tak je třeba to, že samotné naše snahy, jak předejít ekologickým hrozbám, mohou přispívat k přehřívání obou pólů – ozónová díra chrání vnitřek Antarktidy před globálním oteplováním, takže pokud bychom ji zalepili, tak by se Antarktida mohla rychle přidat ke zbytku ohřívajícího se světa. Jedna věc je ale jistá. V posledních letech se stalo módou mluvit o převaze „intelektuální práce“ v našich postindustriálních společnostech – nicméně materialita se ve všech ohledech znovu hlásí o slovo, ať už v podobě války o vzácné zdroje (jídlo, voda, energie, vzácné kovy) nebo znečištění krajiny.
I když proklamujeme naši připravenost na převzetí zodpovědnosti za ekologické katastrofy, může to být jen chytrá klička, jak se vyhnout skutečným rozměrům katastrofy. Něco nás tu podvodně ujišťuje o tom, že jsme připraveni přiznat si vinu za hrozby, které ohrožují naše životní prostředí: rádi se cítíme vinni, protože pak všechno záleží jen na nás a taháme za nitky katastrofy, takže můžeme sami sebe spasit tím, že změníme naše životy. Co je pro nás skutečně obtížné (alespoň pro ty, co žijí na Západě), že jako jednotlivci jsme vehnáni jen do čistě pasivní role těch, kdo sedí a sledují, jaký bude jejich osud. Abychom se takové situaci vyhnuli, máme sklony k obsedantní aktivitě, recyklaci starého papíru, nakupování organických potravin, jen abychom se ujistili, že něco děláme a nějak přispíváme – podobně jako fanoušek fotbalu fandí svému týmu na televizní obrazovce, křičí a vyskakuje z křesla v jakési podivné víře, že to snad nějak může ovlivnit výsledek.
Je pravda, že typickou formou fetišistického popření ohledně ekologie je představa: „Vím to velmi dobře (že jsme všichni v ohrožení), ale ve skutečnosti tomu nevěřím (protože nejsem připraven udělat nic skutečně důležitého, jako například změnit můj život).“ Máme tu ale i přesně opačnou variantu popření: „Vím velice dobře, že nejsem ve skutečnosti schopen mít vliv na proces, který povede k mojí zkáze (například výbuch vulkánu), nicméně je pro mě příliš traumatické to akceptovat, takže si nedokážu pomoct, a přesto se s tím snažím něco dělat, i když to k ničemu nepovede.“ Není právě tohle důvod, proč si kupujeme organické jídlo? Kdo skutečně věří tomu, že to napůl shnilé a drahé organické jablko je skutečně zdravější? Pointa je, že dokonce i v případě, že jsou skutečně zdravější (a mnohá z nich pravděpodobně jsou), je kupujeme proto, že díky tomu nejsme jen pouhými konzumenty, ale ruku v ruce s tím děláme i něco smysluplného, ukazujeme, že se staráme a jsme součástí velkého kolektivního projektu.
Ekologie jako ideologické bojiště
Takové hry je nejvyšší čas ukončit. Čínská airpokalypsa je jasným indikátorem limitů našeho zaběhnutého environmentalismu, této zvláštní kombinace katastrof a rutiny, pocitu viny a nezájmu.
Ekologie je dnes jedno z hlavních ideologických bojišť s celým spektrem strategií, jak zamlžit skutečné rozměry ekologické katastrofy: 1) jednoduchý nezájem: jedná se o marginální jev, který nestojí za pozornost, život (a kapitál) plynou dál a příroda se o sebe postará; 2) věda a technologie nás spasí; 3) přenechme řešení trhu (vyšší zdanění znečisťovatelů atd.); 4) tlak superega na osobní odpovědnost, namísto rozsáhlých systémových opatření: každý z nás by měl dělat, co sám může – recyklovat, redukovat spotřebu atd.; 5) a nakonec to možná nejhorší, alespoň co se týče ideologických dopadů, tedy boj za návrat k přírodní harmonii, směrem k střídmějšímu, tradičnějšímu životu, oproštěnému od lidské arogance, abychom se mohli znovu stát pokornými dětmi Matky Přírody.
Neshledává nás a priori hlavní ekologický proud vinnými se závazkem k Matce Přírodě a nedostává nás pod neustálý tlak ekologického superego, které na nás tlačí jako na jednotlivce: „Co jsi dnes udělal pro to, abys splatil dluh přírodě? Nechal jsi recyklovat všechny staré noviny? A co láhve od piva a plechovky od Coly? Nepoužíval jsi náhodou auto, když jsi mohl cestovat na kole nebo použít veřejnou dopravu? Nepoužil jsi náhodou klimatizaci, když jenom stačilo otevřít okno?“ Ideologické zájmy takové individualizace tu jsou snadno rozeznatelné: ztratím se v neustálém hlídání sebe sama, namísto toho, abych vznášel daleko relevantnější globální otázky o celé naší průmyslové civilizaci. Měli bychom si také povšimnout, že z takového sebeobviňování vede snadná a rychlá cesta ven: recyklovat, kupovat si organické potraviny, využívat obnovitelné zdroje atd. Vina je pryč a můžeme si dál užívat našich životů.
Past moralizujícího antikapitalismu
Další pastí, které je potřeba se vyhnout, je moralizující antikapitalismus – všechny ty řeči, že kapitalismus je poháněn egoistickou chtivostí jednotlivých kapitalistů, kteří baží po moci a penězích. Ve skutečném kapitalismu je osobní chtivost podřízena neosobnímu mechanismu kapitálu – jeho reprodukci a expanzi. Jsem tak v pokušení říct, že ve skutečnosti potřebujeme více osvíceného egoismu, nikoli méně. Vezměme si ekologickou hrozbu: žádná pseudoanimistická láska k přírodě tady není potřeba, jen dlouhodobý egoický zájem. Konflikt mezi kapitalismem a ekologií může vypadat jako typický konflikt mezi patologickým egoicko-utilitaristickým zájmem a skutečně etickou péčí o společné dobro lidstva. Při bližším pohledu je ale hned jasné, že situace je přesně opačná: jsou to naše ekologické zájmy, které jsou založené na utilitaristickém smyslu pro přežití: jsou jednoduše osvíceným sebezájmem a zájmem o budoucí generace proti našim zájmům bezprostředním. Představa spirituality ve stylu New Age o posvátnosti života jako takového nebo práv přírodního prostředí nemusí hrát žádnou nezbytnou roli v našem ekologickém uvědomění. Pokud v celé této záležitosti chceme najít etický rozměr, je k nalezení právě v bezpodmínečné oddanosti expanzi a reprodukci kapitalismu: ve figuře kapitalisty, který se bezpodmínečně oddává mechanismu expanze a je připraven mu obětovat úplně všechno, včetně přežití lidstva. Fiat profitus pereat mundus (ať zisky vzkvétají, i kdyby se celý svět měl v prach obrátit) může být mottem takového přístupu.
Vesmírná loď Země, nikoli Matka Příroda
Co tedy dělat? Ve své knize Co se stalo ve 20. století? předkládá Peter Sloterdijk návrh toho, co dělat ve století jedenadvacátém. Nejlépe to shrnují názvy prvních dvou esejů – Antropocén a Od domestifikace člověka k civilizaci kultur.
Pojem antropocén označuje novou epochu v životě naší planety, ve které se jako lidé už nemůžeme spoléhat na Zemi jakožto rezervoár připravený absorbovat důsledky našich aktivit. Už si nemůžeme dovolit ignorovat vedlejší důsledky naší produkce – už nejsou pouhým pozadím, na kterém se odehrávají naše životy. Musíme akceptovat, že žijeme na „Vesmírné lodi Země“ a jsme zodpovědní za to, v jakém stavu se nachází. Země už není pozadím našich aktivit, ukazuje se, že to je jen další konečný objekt, který můžeme nenávratně zničit nebo jej učinit neobyvatelným.
Není snad kapitalismus přesně tím modelem, který je postaven na ignoraci takových vedlejších důsledků? Abychom vytvořili nový způsob vztahu s naším prostředím, potřebujeme radikální politicko-ekonomickou změnu, něco, co Sloterdijk nazývá „domestifikací divokého zvířete kultury“. V okamžiku, kdy si uvědomíme, že žijeme na Vesmírné lodi Země, vynoří se naléhavý úkol civilizovat civilizace samotné, přijít s univerzální solidaritou a spoluprací mezi lidskými komunitami, což je úkol čím další těžší. Překonání expanze kapitálu, široká mezinárodní spolupráce a solidarita by se zároveň měly transformovat do takové výkonné moci, která bude schopna překročit hranice národní suverenity. Nejsou právě taková opatření určena k tomu, aby chránila naše přírodní a kulturní sdílené statky? Pokud to nejsou vektory, které poukazují směrem ke komunistickému horizontu, pak pojem komunismus už ztratil veškerý smysl.
Autor je filosof.
Z anglického originálu Lessons from the „Airpocalypse“, publikovaného na webu In These Times, přeložil Martin Vrba.