Britský komik, scénárista a režisér Ricky Gervais představil svého Davida Brenta v přelomovém „mockumentary“ Kancl v roce 2001. Šéf pobočky jakési prodejní firmy v papírnickém průmyslu na malém městě byl hlavní hvězdou sžíravé satiry na prázdnotu života kancelářských krys. Kolorit sterilních kójí, neproplacených faktur a excelových tabulek sloužil hlavně jako kulisa k portrétu muže s nulovou sebereflexí. Brent vlastně není zlý, nikomu neškodí, jen je to jednoduše otravný blb, který žije v domnění, že je vtipný, oblíbený a úspěšný. A přitom není ani jedno.
Formát dokumentu (byť fiktivního) dodal seriálu ověnčenému v roce 2003 Zlatým glóbem na intenzitě – pro některé diváky byl pohled na Brenta vyprávějícího vtipy, kterým se nikdo nesměje, přímo nesnesitelný, bylo jim trapno i za něj. Jenže Gervais nám nedovolil Brenta litovat a stále znovu ho nechal koupat v sociálních trapasech, které způsobil svojí velkohubostí. Teprve závěrečný speciální díl Kanclu z listopadu 2003 nabídl náznak smíření – Brent si konečně domluvil rande a na vánočním večírku se osazenstvo kanceláře zasměje jeho vtipu. Vůbec poprvé za celý seriál.
Lúzr po patnácti letech
Gervais se ke své postavě vrátil po patnácti letech. Brent už je zase sám, pracuje jako řadový obchodní zástupce v pobočce jiné, ale vlastně stejné firmy. A je to pořád ten stejný blb, jenom je to tentokrát „ten blb z dokumentárního seriálu Kancl“. Jedna věc se ale změnila. Brent se upnul ke svému dávnému snu – stát se rockovou hvězdou. Za ušetřené peníze sestaví ze studiových muzikantů kapelu, nacvičí s ní písničky, které roky psal do šuplíku (některé byly slyšet i v původním Kanclu), a vydává se na turné. Tedy přesněji: na pár koncertů v zaplivaných hospodách, kde skupinu sleduje hrstka lidí.
Z blba a panáka se najednou stává rockový Don Quijote, který žije v romantických snech a díky tomu se mu daří narušit každodenní banalitu života kancelářské krysy.
Osud kapely Foregone Conclusion je samozřejmě zcela předvídatelný. Fanoušci nad jejich předpotopním, britpopem ovlivněným osmdesátkovým hair metalem jen kroutí hlavou a žádné vydavatelství ani rádio o ně neprojeví sebemenší zájem. O generaci mladší členové kapely Brenta mezi sebe nikdy nepřijmou a jeho jedinou spojnicí se spoluhráči je černošský rapper Don, který má pocit, že ho s lúzrem v čele kapely cosi spojuje. „V něčem jsme si hodně podobní. Teda až na to, že on je běloch a jeho hudba stojí fakt za hovno. Ale asi nám oběma jde o ‚to‘ stejné… Jen přesně nevím, co to je, to jeho ‚to‘,“ říká Don.
Life on Road je na první pohled parodií na bijáky o rockerech mířících ke hvězdám a Brent na kameru opakuje snad všechna klišé, která lze slyšet v rozhovorech se začínajícími muzikanty. Jenže tato linie vlastně není příliš uvěřitelná. Příběh nedává ani špetku naděje, že by se kapela skutečně mohla proslavit, a s každým dalším koncertem se jen stupňuje trapnost. Pupkatý padesátník v kožené vestičce je jako potenciální rocková hvězda naprosto nepravděpodobný a písně jsou příliš zjevně stupidní. Brent zpívá o „správňáckých“ tématech vypůjčených z příruček politické korektnosti. Bombastická balada Nedělejte si srandu z handicapovaných, otřesné reggae Ulice rovnoprávnosti nebo folková píseň o těžkém osudu amerických Indiánů mají být možná parodie na vyprázdněnost současného rádiového rocku, jejich humor je ale příliš jednorozměrný a rychle se vyčerpá.
Písně nicméně slouží jako klíč k Brentovu hlavnímu problému. Chce se prezentovat jako někdo, kým ve skutečnosti není. V původním seriálu Kancl vystupoval jako komik a tmelící prvek party v kanceláři (která se mu za zády smála), ve filmu chce pro změnu být rockovým mesiášem politické korektnosti, jakýmsi pitoreskním Bobem Geldofem či Bonem Voxem. Po ničem netouží víc než být milován a přijímán lidmi, ale stále neví jak na to. Podstatná část „brentovského“ humoru vychází z jeho křečovitých snah zalíbit se, které vždy zaručeně skončí sociálním trapasem. A kamera dokumentaristy ho pobízí k dalším a dalším pokusům. Ale i tady chybí věrohodnost – roztřesené záběry a špionské nakukování do kancelářských kójí z původního Kanclu vystřídal v Life on Road až příliš profesionální filmařský styl.
Okamžiky štěstí
Když Gervais a jeho spolupracovník Stephen Merchant přišli před patnácti lety s Kanclem, byla z toho malá televizní revoluce. Konfrontovali diváky s bolestnou trapností a přinutili je podívat se na jejich vlastní životy a položit si otázku: Nejsme náhodou stejní blbové bez špetky sebereflexe jako David Brent? Tento znepokojující prvek následné lokální verze rozmělnily a udělaly z Kanclu jen další tuctový sitcom. Speciálně česká verze dopadla přímo tragicky – přehrávající herci odstřihli seriál od reality, kterou Gervais a Merchant tak věrně zrcadlili.
Brentovým přímým předchůdcem v linii britských seriálů byl Alan Partridge – kardinální blb a náfuka v převleku televizní hvězdy, kterého v devadesátých letech přivedl na obrazovku komik Steve Coogan. Svůj vrchol si zažil v sérii I’m Alan Partridge z roku 1997, která sleduje jeho život po vyhazovu z BBC, kdy se živí jako rozhlasový reportér na venkově, těžící ze zašlé slávy. Brent a Partridge jsou typičtí hrdinové moderního pragmatismu, v němž často k úspěchu stačí jediné – neochvějné sebevědomí a absence pochybností o sobě samých. Není bez zajímavosti, že Coogan i Gervais měli potřebu se ke svým nejslavnějším postavičkám po letech vrátit. Cooganův Alpha Papa z roku 2013 i aktuální David Brent: Life on Road jsou shodně rozporuplné pokusy komiků, jak se se svými blby smířit, ukázat světu jejich kladnou tvář. Oba snímky ovšem moc nefungují jako filmové komedie. Vlastně jen opakují vtípky ze seriálů, a když má dojít na kýženou katarzi, zvládnou jediné – apelovat na soucit diváků.
Na konci Life on Road je jasné, že Brentův sen o rockové slávě je bez šance. Turné končí, peníze došly a Brent se tváří v tvář zjevnému fiasku své kapely konečně na chvíli vysvleče ze své masky křenícího se idiota a přizná porážku. Tak málo stačí, aby pro něj našli pochopení i jeho muzikanti, kteří si z něj celý film dělali srandu. Studiový technik a zvukař Dan mu dokonce z vlastní kapsy zaplatí umělý sníh, který se má snést na pódium při vánoční baladě, kterou zahraje na závěr posledního koncertu. Dojde mu totiž, že v Brentově životní mizérii je tenhle okamžik nejspíš tou poslední příležitostí, kdy může být šťastný.
Svět je horší místo než před patnácti lety
Není bez zajímavosti, že u Partridge i Brenta jsou těmi, kdo pociťuje lítost nad pragmatickými blby, nejprve pouze ženy – uťáplá asistentka Lynn, která vždy stojí věrně při krachující excelebritě, nebo Brentova postarší kolegyně Pauline, která po něm zamilovaně pokukuje, jako kdyby za jeho slabými vtipy a pózou bonviána zahlédla skutečného Brenta – křehkého, trpícího, který potřebuje zachránit. Je to na kulturním stereotypu postavená scenáristická berlička, která má pomoci divákům k smíření s postavou, kterou tak rádi nenáviděli. Pauline na závěr dokonce ztrestá kancelářského tyrana, který se Brentovi vysmívá, a dvojice vítězoslavně odkráčí do kuchyňky na instantní kafe.
„Můžou se mi smát. Nejsou lepší než já. Protože jsou obchoďáci, chtějí jimi být, a já jsem obchoďák, který chce být někým jiným. S tímhle postojem tady budou sedět po zbytek života. Já možná budu taky, ale… Jednou jsem byl rockstar,“ rekapituluje Brent svoji životní epizodu v náhlém záchvatu sebereflexe. Z blba a panáka se v závěru najednou stává rockový Don Quijote, který žije v romantických snech a díky tomu se mu daří narušit každodenní banalitu života kancelářské krysy. „Svět je horší místo než před patnácti lety,“ konstatuje v jenom rozhovoru Pauline a dodává, že pro lidi jako Brent je mnohem těžší v něm přežít. Střih od výsměchu k lítosti je ale v Life on Road příliš rychlý a vlastně není ničím opodstatněný. Prožil Brent nějaké prozření, stal se lepším člověkem? Nevšimli jsme si.
David Brent: Life on Road tak končí ve stejném uslintaném patosu jako Gervaisův zatím poslední seriálový počin Derek (2012–2014), který natočil bez svého dřívějšího parťáka Merchanta. Příběh chovanců z ústavu pro lidi s lehkým mentálním postižením je pojmenovaný po hlavním hrdinovi (hraje ho samozřejmě komik sám), jenž svými činy přesvědčuje spolubydlící i diváky u obrazovek, že lidi jsou v jádru dobří, jen je potřeba jim podat pomocnou ruku. Pozitivní poselství je tady ale servírováno s nesnesitelným vyděračským podtónem. Je to trochu, jako kdyby se sám Gervais stával osmdesátkovým popovým mesiášem, který chce spasit svět láskou. Life on Road je bohužel důkazem, že se Gervais v posledních letech od satiry posunul k šestákovému sentimentu a lacinému dojímání se nad obyčejnou lidskostí.
Autor je hudební publicista.