Blanka Dobešová je členka ekofunebráckého tria Ke kořenům, které se zabývá přírodním pohřebnictvím. Spoluzaložila a provozuje první přírodní hřbitov v České republice nazvaný Les vzpomínek. Vedle samotného pohřbívání se zabývá i sociálním rozměrem umírání a truchlení.
Co vás vedlo k tomu, začít se zabývat přírodním pohřebnictvím?
Psala jsem o přírodním pohřebnictví diplomku s názvem Až umřu, zasaďte na mně jabloň, ale to byl jen začátek. Když mi umíral v nemocnici dědeček, nebyla jsem u toho procesu umírání příliš přítomná. Byli jsme u něj na poslední návštěvě a tam jsem si uvědomila, že jako rodina neumíme se smrtí zacházet. Že se k dědovi chováme úplně neadekvátně a že je v umírání hrozně osamělý. Děda byl klasický případ dystanazie (oddalovaného umírání) a mně při té návštěvě intenzivně došlo, jak nás ta zkušenost jako rodinu rozděluje. Byli jsme každý sám namísto toho, abychom si uměli pomoct. To byl impuls k tomu, začít se i akademicky věnovat tématu smrti.
Co si mám představit pod pojmem přírodní pohřebnictví?
Hlavní princip přírodního pohřebnictví je, že se na místě odpočinku zemřelých vytváří prostor pro přírodu. To je to hlavní, co lidi okamžitě zaujme – možnost být pohřben pod stromem. Ale velmi důležité je i to, že se snažíme vytvářet jedinečné obřady posledního rozloučení, čímž reagujeme na krizi pohřebních rituálů, která je patrná zvlášť v Praze, kde se více než v polovině případů obřad vůbec nekoná a proběhne jen kremace. Rodina nechá zemřelého spálit a už tam dál není prostor pro důstojné rozloučení a pro uctění památky.
Často se říká, že smrt je tabu, ale tak tomu už dávno není. Ve společnosti je naopak cítit obnovený zájem o smrt a umírání.
Podle vás je důležité pohřbívat zemřelé ke kořenům stromů či jiných rostlin. Proč?
Existuje několik důvodů. Pro nás je teď nejdůležitější lidem říct, že není potřeba dělat obřad v krematoriích. Že se vůbec nemusí vázat na nabídku pohřebních služeb, ale mohou vybírat jiná místa rozloučení i posledního odpočinku. Řada lidí neví, že v České republice je legální rozptýlit popel někde v přírodě. Pokud je to na soukromém pozemku, je samozřejmě dobré mít souhlas vlastníka. Další důležitou věcí je environmentální aspekt pohřbívání ke kořenům. Je to odpovědná volba vůči životnímu prostředí. Přírodní hřbitovy mají často i ekologický management péče. Ten náš možná až moc – je to divočina.
Kde ve světě je přírodní pohřebnictví nejrozvinutější?
V Anglii. V roce 1993 tam vznikl první přírodní hřbitov a dnes je jich tam třeba tři sta. Mají různý charakter, některé jsou lesní, jiné luční. Pohřbívají celá těla v ekologických rakvích a na ně vysází stromy.
Kremace je méně ekologická než pohřeb v rakvi?
Jednoznačně. Kremace je docela energeticky náročná a její hlavním problémem jsou emise rtuti ze zubních amalgámů.
Z jakého důvodu jste zvolili v Lese vzpomínek pohřbívání v urnách?
Vycházíme ze současného stavu. V Praze jednoznačně dominuje kremace. V Lese vzpomínek jsou vzrostlé stromy, a není tedy prostor pro to, aby se tam pohřbívala celá těla. Tak ukládáme jen popel. Ale i pro nás je ideál pohřbívat celá těla. Je to šetrnější nejen pro přírodu, ale i pro pozůstalé, mohou se lépe rozloučit. Mohou tělo vidět, omýt, obléci, pokládat květiny do rakve. U pohřbů, jejichž součástí je i rozloučení s tělem zesnulého, člověk vidí, jak se v lidech odehrálo něco důležitého. Uznají, že se to stalo. U kremací je problém, že i když obřad proběhne hezky, lidé mají problém si uvědomit, že jejich blízký člověk opravdu odešel.
Nezabýváte se jen plánováním a prováděním pohřebních obřadů, ale také pomáháte lidem truchlit. Fungujete jako jakési průvodkyně v zármutku…
V praxi to u nás funguje tak, že když se pohřeb (rozloučení) povede, pak není zpravidla potřeba dlouhodobé doprovázení. Přijde mi zdravé a dobré, když si rodina a přátelé opečují zármutek sami v rámci svojí komunity. Když tam uměle nevstupuje nikdo další. Pokud se pohřeb z nějakého důvodu nepovede, tak si jednotliví pozůstalí časem najdou terapeuta nebo kouče, kteří s nimi řeší témata spojená se smrtí. Většinou se to řeší individuální cestou.
My naopak zdůrazňujeme důležitost společenství. Pokud komunita zažije těžkou ztrátu, jako je smrt blízkého člověka, nejdůležitější je být v zármutku pospolu. Snažíme se pro to vytvořit prostor. Ponoukáme pozůstalé k tomu, aby se co nejvíce zapojovali do přípravy, aby si konkrétní věci, které se týkají organizace pohřbu, přerozdělovali mezi sebou – někdo zařídí květiny, jiný hudbu, další udělá smuteční oznámení. V tomhle ohledu jdeme proti individualismu. Normálně spadnou tyto povinnosti na ty nejbližší, kteří jsou nejvíce zasaženi danou ztrátou, a pak je úplně samozřejmé, že oni předají zodpovědnost zorganizovat rozloučení pohřební službě, protože to sami neunesou. My jim tedy pomáháme, zprostředkováváme jim naše hudebníky, grafiky, ekologické květinářství. Ale hlavní je, aby to, co mohou zvládnout, udělali sami, protože jim to pomůže projít zármutkem.
V čem je filosofie vašeho pohřbívání moderní a v čem naopak tradiční?
My jsme krutě postmoderní. Reagujeme na důsledky modernity. Zemřelé tělo a péče o pozůstalé je dneska výhradně v rukou pohřebních firem a institucí. Společnost je zvyklá jim péči o své nejbližší svěřovat úplně automaticky. Teď si ale lidé začínají uvědomovat, že to nefunguje, že jim obřady v krematoriích nedávají smysl. Jsou chladné, odosobnělé a řada lidí je dnes vážně odmítá. Je čas vzít péči o své nejbližší znovu do vlastních rukou a se zármutkem se vyrovnat v rámci rodiny, přátel, blízké komunity.
Jak si stojí smrt v naší společnosti?
Často se říká, že smrt je tabu, ale tak tomu už dávno není. Ve společnosti je naopak cítit obnovený zájem o smrt a umírání. Přes dvacet let se tu rozvíjí hospicová hnutí a podobně. Lidé vidí, co nefunguje, ať už jde o léčebny dlouhodobě nemocných nebo krematoria. Víc než dříve si uvědomují tu odosobněnost.