V očích odpůrců hidžábu šlo v jednací síni na Praze 10 o samotnou budoucnost české kultury. Somálská dívka, která byla podle úřadu ombudsmanky diskriminována střední zdravotnickou školou, žádá po škole omluvu a šedesát tisíc korun odškodného. V představách islamofobů by uznání jejích nároků znamenalo propad společnosti do bahna islamizace. „KAŽDÝ, kdo hájí ,právo‘ na jeho nošení, zároveň také prosazuje zneužívání desetiletých holčiček, zapalování synagog, trest smrti za skutečnou nebo domnělou urážku islámu,“ vyjádřil tuto logiku Petr Hampl. Nemusíte ani odjet z Prahy a už jste v první linii války s Islámským státem.
Nacionalismus a pseudoargumenty
Řadoví islamofobové i jejich bizárcelebrity jako Yngland Hrušková se netají tím, že jejich motivace v celé kauze je nacionalistická, čistě v rovině „my proti nim“. Případu se ale dostalo širší mediální pozornosti a k soudu chodili politici a aktivisté z obou stran. Mezi odpůrci hidžábu vynikli Václav Klaus mladší a Stanislav Křeček, kteří se pravidelně vyjadřovali do médií a mluvili o právu, svobodě, rovnosti a diskutovali o tom, co je a co není náboženský symbol, aby oba nakonec skončili u identitářského strachu a nacionalismu.
Pokud nemají vznikat ghetta, ať už mentální nebo fyzická, kterými se islamofobové tak rádi ohánějí, neměli by cizinci mít pocit, že se v České republice nemůžou dovolávat svých práv.
„Problém přece není v tom, zda se mohou nebo nemohou nosit muslimské nebo jakékoliv jiné šátky, ale v tom, že někteří chtějí nosit pokrývku hlavy tam, kde nikdo jiný mít pokrývku na hlavě nesmí – při vyučování ve škole!“ psal jednou na Facebooku zástupce ombudsmanky Křeček. Jindy napsal do novin komentář s titulkem „Lze nosit hákový kříž?“, ve kterém srovnával muslimský šátek se symbolem nacismu (v článku šlo velmi vtipně o hinduistický symbol štěstí). Právo odmítnout šátek má podle něj česká veřejnost proto, že má ze šátku jako symbolu strach a spojuje si ho s terorismem. Svůj právní názor opírající se o názory většiny pak dotáhl vyjádřením pro Blesk.cz: „Veřejné mínění je na straně ředitelky školy. Jsem tu, abych toto podpořil.“
Václav Klaus ml. se v televizních vystoupeních opakovaně podivoval nad hygienickými a jinými technikáliemi, které podle něj fakticky znemožňují nošení šátku na střední zdravotnické škole: „Když jste zdravotní sestra a jdete na operační sál, tak těžko můžete předpokládat, že tam půjdete v nějakém šátku“ (celý spor se přitom týkal výuky teoretických předmětů). Jindy ale Klausovi připadalo divné, že dívka necítí po útěku ze Somálska vděk a „první, co v České republice udělá, je, že zažaluje školu“. To nicméně není pravda. Somálka si tu dokončila základní vzdělání (na základní škole neměla se šátkem problém, jenom s ním nemohla na tělocvik), má práci a učí se česky. Pokud něco v České republice udělala „jako první“, bylo to doplnění si vzdělání, a ne žalování. Teprve střední škola, kde chtěla pokračovat ve studiu, ji kvůli hidžábu zarazila – a vzala jí šanci se lépe integrovat.
Když škola šíří dezinformace
S informačním chaosem v celé kauze začala samotná škola. Původní argument pro zákaz šátku byl, že nosit pokrývku hlavy do vyučování je nespolečenské. Po medializaci v roce 2013, která přišla po upozornění Sdružení pro integraci a migraci, změnila škola rétoriku a ředitelka v dopise uvedla, že studentka neměla v pořádku doklady o pobytu. To opět nebyla pravda. Somálka tou dobou už měla udělený azyl, což je nejvyšší forma právní ochrany cizinců v České republice, a prokazovala se kartičkou azylantky – jiný doklad už nepotřebovala. Další rozepře mezi studentkou a školou, které teď řeší soud, jsou spíše faktického rázu. Například jestli viděla ředitelka dívku bez šátku a za jakých okolností si ho somálská dívka případně sundala, či jak konkrétně proběhla dohoda mezi ředitelkou a dvěma studentkami (druhá byla Afghánka a rovněž muslimka, která není součástí tohoto případu). Další rovinou sporu je, zda hidžáb je nebo není náboženský symbol (hodný právní ochrany), zda je to jen svévole studentky (jako kdyby hiphopeři mohli požadovat nošení čepic) anebo zdali šátek není naopak symbol útlaku žen.
Argumentační přešlapy ze strany školy naznačují i možnost, že to byla už paní ředitelka, kdo se rozhodl bojovat proti islamizaci země a dívku s hidžábem v rámci obrany našich hodnot do školy nechtěla pustit. To je ale pouze spekulace. Faktem je, že ředitel základní školy Somálku bez problému přijal. Paní ředitelka si navíc jako advokáta vzala Oldřicha Choděru, který boj proti šátku využil jako součást své kampaně do senátu, kam kandidoval za ODS. Choděra se už dříve pro Parlamentní listy k celé kauze vlastenecky vyjádřil v duchu obrany tradic: „Pokud tam jedu na dovolenou, nebudu se oblékat do jejich tradičního oděvu, ovšem i během krátkodobého pobytu určitá omezení či zvyklosti pro ně typické budu respektovat. Je proto nedobrým signálem, pokud dochází k tomu, že oni to naopak, když k nám přijíždí, respektovat nechtějí.“ A v podobných vyjádřeních pro média pak pokračoval i jako advokát školy.
Teorie vděku
Popularita, jaké se kauza těší mezi českými islamofoby, kteří zaplnili jednací síň i prostory před ní, ukazuje jejich ochotu vézt se na libovolném tématu. Přitom pokud chce někdo být hrdý na českou demokracii, kauza somálské studentky k tomu dává dobrou příležitost. Dívka ze své rodné země utekla kvůli domluvenému sňatku, do kterého ji nutila její rodina. Podle její právničky jí kvůli tomu dokonce hrozilo zabití. V České republice, v tomto ohledu jednoznačně vyspělejší zemi, kde nikdo nikoho do svatby nemůže nutit, hledala svobodnější život. Už v Somálsku pracovala s nemocnými lidmi a na svoji práci chtěla navázat i tady. Napřed si dodělala základní vzdělání a chtěla se vrátit ke své profesi zdravotní sestry, k čemuž potřebuje maturitu ze zdravotnické školy. Až do zákazu nošení hidžábu na střední zdravotní škole přitom neměla mladá Somálka ve školách a na úřadech s hidžábem problém a dokonce si po faktickém znemožnění studia našla práci. Úspěšně nastartovaná integrace tedy narazila až na ředitelku zdravotnické školy, která dívce neumožnila získat kvalifikaci nutnou k výkonu její profese.
Typické pro nový pravicový populismus je stavění se do role oběti a schopnost vidět všude mocnou pseudohumanistickou (neomarxistickou, proimigrační atd.) lobby. „Jde o zastrašení ostatních škol a ředitelů,“ míní Klaus. Projevem tohoto širšího zastrašujícího spiknutí má být i soud, ve kterém somálská dívka žaluje školu. Pro znovu vycházející hvězdu ODS je obětí celé kauzy nikoli dívka, která uprchla ze Somálska a v České republice čelila diskriminaci vedoucí k jejímu odchodu ze školy, ale ředitelka školy, která „k tomu přišla jak slepá k houslím“. Utrpení dívky v Somálsku je mladým Klausem používáno proti ní samotné – „proč si tady stěžuje, když to tam měla tak těžké“.
I když je diskuse o ghettoizaci muslimů v Česku čistě hypotetická, odsouvání cizinců na okraj pouze teoretickou diskusí není. Pokud nemají vznikat ghetta, ať už mentální nebo fyzická, kterými se islamofobové tak rádi ohánějí, neměli by cizinci mít pocit, že se v České republice nemůžou dovolávat svých práv, tím spíše pak práva na vzdělání – a navíc v tak nedostatkové profesi, jako je zdravotní sestra. Přesně toto právo jim ale chce Klaus mladší spolu s dalšími ve jménu jejich povinného vděku a svých vlastních identitářských obav brát.
Autor je redaktor A2larmu.