Brexit, Trump a vzestup konzervatismu
V roce 1973 zažil západní svět prozatím největší ropnou krizi v dějinách. Využila ji desítky let aktivně se připravující skupinka intelektuálů, politiků, ekonomů, politologů a vlivných lidí konzervativního zaměření. Dokázala přesvědčit veřejnost, že příčinou většiny jejich problémů je neefektivní a plýtvající stát. Rozlučku se sociálním státem ve jménu neoliberalismu odstartovala ve Spojených státech Reaganova administrativa a v Evropě její pochodeň zažehnula Margaret Thatcherová – dílo pak dokonali politici východní Evropy po rozpadu sovětského bloku. Krizi podobného rozměru jsme zažili také v roce 2008 – tentokrát byla hypoteční.
S Brexitem a zvolením Donalda Trumpa se v podstatě opakuje stejný scénář jako před více než čtyřiceti lety. Konzervativní pravice dala radikální levici další lekci a následky této prohry budou pravděpodobně nedozírné. Zatímco levičáci stále přemýšleli, jak oslovit frustrovaný a zbídačený lid, pravice neváhala a prostřednictvím think-tanků, „alternativních zpravodajských serverů“ a významných politických kontaktů se rozhodla vynalézt svůj vlastní lid a neúnavnou propagandistickou prací přinutit veřejnost, aby se s jejím vynálezem identifikovala. Politické, ekonomické a kulturní elity se nám naopak snaží vtlouct do hlavy, že žádná krize snad ani nebyla a všechny problémy jsou jen výplodem ruské propagandy.
Vystrčený prostředníček Brexitu v takovém kontextu dává dokonalý smysl. Stále se hovoří o vlivu Ruské federace na pravicově populistické strany v Evropě, o „fake news“, ruských trollech, hybridních válkách a Putinových agentech, ale o tom, že jeden ze zakladatelů amerického konzervativního a xenofobního portálu Breitbart je nyní hlavním mediálním poradcem Donalda Trumpa, jsme se nedočetli skoro nikde. Breitbart News je přitom nyní nejčtenějším zpravodajským serverem v USA s více než dvaceti miliony přístupů měsíčně. O napojení Breitbart News na britskou stranu UKIP a především Nigela Farage jsme toho také u nás mnoho nezaznamenali.
V novém roce se pravicoví demagogové chystají zaútočit na Evropu a měli bychom udělat vše pro to, aby neuspěli. Obhajováním liberálního establishmentu ovšem žádné pozitivní změny nedosáhneme a kontrarevoluční vlnu jím nezastavíme.
Smrt Fidela Castra
Smrt kubánského vládce přinesla pro někoho naději, že se změní poměry na Kubě, pro jiné zase znamenala odchod důležité historické postavy. Castrova smrt měla v každém případě svůj symbolický význam. Přinesla impuls k přemýšlení o revolučních změnách a jejich pozitivním i negativním dědictví. Jakým způsobem se máme poučit z historie pro naši přítomnost a budoucnost? Máme revoluce jednoznačně odmítat? Anebo jsou poměry kolem nás natolik neudržitelné, že vyžadují radikální řez? Jen pro připomenutí – v rukou horního jednoho procenta populace je dnes zhruba polovina veškerého bohatství na planetě. A podle některých prognóz má do roku 2050 zaniknout až 47 procent pracovních míst v důsledku automatizace. Dokážeme se v takové situaci přimět k tomu, abychom znovu snili o lepších světech? Anebo je pro nás jedinou myslitelnou „revolucí“ změna v konzervativním střihu pod taktovkou ultrapravice? Kromě Castrovy smrti je tu ještě jeden zajímavý podnět – nadcházející rok 2017 je i rokem stého výročí bolševické revoluce.
Uprchlická krize trvá
Statisíce dětí bloudící Evropou bez svých rodičů. Miliony žen na útěku vystavené každý den sexuálnímu násilí – znásilňování, sexuálnímu vykořisťování, ale i potratům nebo porodům v otřesných podmínkách. Situace lidí, kteří nejen kvůli válce, ale i klimatickým změnám a nedostatku práce zkoušejí své šance na lepší život, se nezlepšuje. Zato podezíravost vůči nim, předsudky i paušalizující zavržení ze strany obyvatel Evropy rostou. Vzhledem k opakujícím se teroristickým útokům může být těžké nepodlehnout strachu, ale mějme pořád na paměti, že přesně to extremisté chtějí a že miliony zoufalých lidí prchajících ze svých domovů s tím nemají nic společného.
Panama Papers
Jedenáct a půl milionu dokumentů, které unikly z interní databáze právnické firmy Mossack Fonseca zas o něco lépe poodhalily útroby celé mašinérie praní špinavých peněz a neplacení daní. Díky ní globální mocenská elita bohatne a sociální nerovnost se prohlubuje. Vykořisťování a plundrování států jen kvůli násobení zisku je realitou dnešního světa. Většina reakcí na zveřejnění dokumentů byla přitom až cynicky přezíravá.
Sociální hnutí stále žije
Zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem vyvolalo vlnu pesimismu, která se šířila celým světem, ale rok 2016 přinesl i řadu důvodů k radosti. Došlo ke krachu vyjednávání o TTIP a podle rozhodnutí Evropské komise bude muset korporátní gigant a notorický neplatič daní, firma Apple, vrátit Irsku třináct miliard eur. Volby ukázaly, že ve Spojených státech existuje relativně silná základna voličů progresivní levice, kteří se mobilizovali na podporu Bernieho Sanderse. Jejich hlasy však propadly kvůli americkému volebnímu systému, který je v mnoha ohledech zvrácený. Potěšilo i úspěšné hnutí Standing Rock, které dokázalo spojit téma útlaku původních obyvatel se snahou zabránit rozšiřování fosilní infrastruktury. Aktivisté v něm zúročují zkušenosti a vazby vybudované při organizaci hnutí Occupy.
Evropské bezpečnostní divadlo
Přestože se počet teroristických útoků v Evropě ani jejich obětí z historické perspektivy v minulém roce zásadně nezvýšil, jejich mediální a politický dopad je drtivý. Islámský stát v Sýrii a Iráku je sice na ústupu, ale jeho bojovníkům se daří útočit na symbolicky významné cíle v Evropě a vyvolávat paniku a strach. Důsledkem je militarizace společnosti a přehnané reakce politiků, kteří hrají bezpečnostní divadlo. Posilování neefektivních, avšak efektních bezpečnostních opatření ovšem v lidech dál zvyšuje strach.
První stávky na České poště
Pracovní podmínky v České republice jsou dlouhodobě za hranicí únosnosti. Nejinak je tomu i na České poště, která po svých zaměstnancích vyžaduje plnění nesplnitelných plánů. Často se nedodržují přestávky a pošťačky a pošťáci jsou nuceni nad rámec svých povinností nabízet bankovní a pojišťovací produkty. Do prvních stávek, které se uskutečnily v prosinci, se bohužel zapojila jen menšina zaměstnanců pošty – důležitou roli údajně sehrálo i zastrašování ze strany zaměstnavatele. I tak si ale tahle aktivní skupina zaslouží sympatie za odvahu. Pracovat v současném režimu není snadné a postavit se na odpor vyžaduje sebezapření i osobní statečnost.
Girl’s power
Postavení žen v české společnosti, nasáklé sexismem, se pomalu stává tématem veřejné debaty. Vedle řady fungujících organizací a iniciativ se letos rozjelo několik nových uskupení nebo programů. Konsent, Čtvrtá vlna, kolektiv RFK nebo Ženy 28. října se stejně jako řada jednotlivých žen každodenní prací snaží zlepšit nejen životní či pracovní podmínky žen, ale i to, jak se o ženách mluví, jak se s nimi zachází a jak se o nich rozhoduje. Díky jim všem!
Politika ČSSD
Loňský rok definitivně potvrdil, že vkládat naděje do sociální demokracie vedené Bohuslavem Sobotkou je zbytečné. Česká politická krajina vlastně momentálně nemá žádnou opravdu levicovou stranu. Místo aby se snažila zlepšit životní situaci téměř milionu lidí, kteří se ocitli na hranici chudoby, rozhodla se ČSSD svézt na té nejprimitivnější xenofobní vlně. Výsledkem je sílící občanská nespokojenost, fašizace společnosti a rostoucí vliv Andreje Babiše.
Úpadek islamofobního hnutí
Senátní kandidáti Alternativy pro Českou republiku postavené na troskách Bloku proti islámu ve volbách naprosto vyhořeli. Přes deset procent se ve svém obvodu nedostal ani Martin Konvička a výsledky ostatních kandidátů byly ještě zoufalejší. „Naštvaná matka“ Eva Hrindová získala méně než tisíc hlasů. Islamofobní hnutí ztratilo podporu i na ulicích a náměstích a nepodařilo se mu zopakovat masové protesty z roku 2015. Ve volbách do krajů jakž takž uspělo jen hnutí Tomia Okamury v paktu se stranou zemanovců bez Zemana – SPO. Nelze to ale považovat za šťastnou zprávu. Xenofobní názory totiž u českých politiků i ve většině médií zdomácněly natolik, že islamofobní a protiuprchlické hnutí ztratilo důvod k existenci. Na akce současných neofašistů tak sice zase chodí jen nějakých pár set lidí včetně neonacistů, ale politici jako Andrej Babiš, Petr Fiala, Josef Skála či Milan Chovanec se jejich rétorice zase o kus přiblížili.
Smrt Miroslava Demetera v Žatci
Snad nejtragičtější událost uplynulého roku se stala v říjnu: v žatecké pizzerii Panamera byl zabit sedmadvacetiletý Rom Miroslav Demeter. Policie nezajistila místo činu a nelegitimovala účastníky incidentu ani svědky, a pravděpodobně tak zmařila vyšetřování případu ještě před jeho začátkem. Nejistý a neprofesionální postup policie vyvolal mobilizaci romské komunity po celé České republice i v zahraničí. Kauza je výjimečná tím, že se na veřejnost prostřednictvím sociálních sítí dostalo hned několik videozáznamů incidentu. Hlavní média o případu informovala až na pár výjimek velmi povrchně.
Rozruch kolem listopadového pietního pochodu pak potvrdil, že klid od mediálních útoků na Romy, které na čas nahradila kampaň proti muslimům a migrantům, skončil. Zcela mírumilovný pochod se pokusilo zablokovat několik stovek lidí – rasisté projevili nulovou úctu k lidskému životu a politici se ani nesnažili situaci zmírnit. Soukromé televize Nova a Prima navíc neváhaly situace využít k tendenčnímu informování o skupinkách Romů, kteří po smrti mladého Roma údajně vyvolávali napětí.
Zemanův příklon k antisociální rétorice
Prezident dolních deseti milionů se často s vidinou zvýšení své popularity navážel do těch nejslabších společenských skupin, které nemají možnost se bránit. I on vyměnil už mírně nudící téma islámských hord za domácí příživníky, kteří pobírají sociální dávky na úkor pracujících. A protože se Zeman stylizuje do obránce chudých, „parazité“ v jeho pojetí okrádají zejména lidi se čtrnáctitisícovým platem. Osekání sociálních dávek, kam patří i přídavky na dítě, by se přitom dotklo právě lidí s nízkými příjmy. Enormní tlak ze strany zaměstnavatelů na nízkopříjmové zaměstnance by při oslabení sociální sítě ještě zesílil.
Sociální bydlení v Brně i jinde
Za zmínku stojí také začátek převratného projektu sociálního bydlení v Brně, jenž je založen na konceptu „housing first“. Téma dostupnosti bydlení a spekulací s nemovitostmi se dostává do veřejné debaty i díky působení Platformy pro sociální bydlení a iniciativám jako Chceme bydlet v Brně, Probuď domy nebo Moje Písnice.