Proti modelu školství, které sleduje pouze ideál konkurenceschopnosti, mohou umělecké školy postavit kultivovanou výchovu k neužitečnosti.
Místopředseda Asociace exportérů Otto Daněk v nedávném rozhovoru navrhl rozdělení českého vysokého školství na užitečné a neužitečné obory. K tomu by rád prosadil strukturální znevýhodňování neužitečných oborů zavedením školného. Není na tom nic překvapivého – jedná se zkrátka o další útok na humanitní obory a širší vzdělávání, kterých se čas od času dopouštějí někteří zástupci průmyslového sektoru a k nimž se tentokrát přidal i Miloš Zeman se svou podporou učňů.
Hlavním argumentem této strany je zvýšení konkurenceschopnosti a důraz na ekonomickou důležitost technologických odvětví. Ve světle faktu, že sekundární sektor je provázen zvýšenou prekarizací, způsobenou minimalizací výdajů na výrobu outsourcováním do levnějších zemí, vyvstává otázka, proč vůbec chceme aspirovat na vazalskou pozici, která naši konkurenceschopnost definuje jako schopnost vygenerovat armádu špatně placených a nekvalifikovaných dělníků. Do karet tomuto názoru nehraje ani turbulentní technologický vývoj, který se projevuje jak vznikem nových odvětví a zánikem těch starých, tak automatizací práce a s ní spojeným zanikáním pracovních míst. Pokud k tomu připočteme řádově vyšší nezaměstnanost studentů technických oborů, vychází nám paradox, který pro zastánce „užitečnosti“ není příliš lichotivý: ti, kdo horují proti nepotřebnému školství a nepoužitelným absolventům, se sami stávají nepoužitelnými a nepotřebnými. A naslouchání jejich radám opravdu generuje další a další neuplatnitelné absolventy.
Dadaistické podkopávání instrumentality školství směrem k účelné neužitečnosti a parodické prověřování jeho fungování může být stejně ozdravné jako kritické hlasy, které se vyjadřují k instituci vedoucího ateliéru.
Zástupci průmyslu očividně požadují větší ekonomickou kontrolu nad školstvím, čímž ohrožují jeho autonomii. Jimi prosazované kroky by donutily vysoké školství k produkci lidských zdrojů podle momentální – a přiznejme si to – vrtkavé poptávky sekundárního sektoru. Tím se jen potvrzuje domněnka, že kapitalismus ke svému fungování nepotřebuje demokracii, protože ta jenom zpomaluje hladký koloběh nelidských a znelidštěných substancí. Navrhovaná opatření by drsně dolehla na pluralitu oborů, ohrozila by rozvoj společnosti a vedla by ke kulturní stagnaci. Přitom se na problém můžeme podívat i z opačné perspektivy – třeba z té, která se týká uměleckého školství, jeho sebereflexe a radikalizace.
Právo na omyl i zahálku
Problém školství spočívá v tom, že je chápáno jako příprava na budoucnost. V duchu této logiky je autonomie akademického prostředí překážkou a vše, co není spojeno s institucionalizovanou přípravou na budoucí ekonomicky prospěšnou činnost, je považováno za pouhou zahálku a zbytečnost. Pokud se bavíme o potřebných a nepotřebných oborech, je z perspektivy kapitánů průmyslu docela jasné, jak se k uměleckým oborům staví (snad s výjimkou designérských). To, co chci obhajovat, je vysoké školství volného umění, které je třeba pojímat jako prostor pro pokus a omyl, pro zkoušení a pro hru, ale i pro zahálku a ubíjející nudu. Jedna z koncepcí současného uměleckého vzdělávání stojí na myšlence, že čas strávený ve studiu by měl být co nejméně omezený zadáními, úkoly a vedením studenta. Mělo by jít spíš o blok volného času. Z takto koncipovaného ateliéru či školy se stává „chráněná dílna“, nikoli však ve smyslu dílny pro mentálně či tělesně postižené, nýbrž ve smyslu dílny jakožto místa disponujícího technickým zázemím a institucionální ochranou, která studenta zajišťuje, ale vyžaduje od něj co nejméně. Jinými slovy, čas studia je třeba obhájit jako dar ze strany státu, který by měl být co nejméně podmíněn vymáháním pravidelných výstupů.
I tento systém – jakkoliv je relativně liberálně nastaven – je však nutné podrobovat kritice. Je třeba hledat vůči němu alternativy a pokoušet se na praxi fungování uměleckého školství dívat optikou umělecké praxe jako takové. Samotný koncept uměleckého vzdělávání a absurdita požadavku kvalifikace z neuchopitelné umělecké praxe totiž představuje další paradox. Některé mechanismy uměleckého vzdělávání, jako například institut vedoucího ateliéru, jsou navíc náchylné ke koncentraci moci a k jejímu zneužívání na základě osobního a často až důvěrného vztahu mezi pedagogem a studenty.
V tomto ohledu je namístě připomenout projekt Neutilitární školy Blahoslava Rozbořila a Josefa Daňka, který rozpracovávali na přelomu osmdesátých a devadesátých let a který byl v roce 2010 rekonstruován společně s Bárou Klímovou. Jejich dadaisticky laděné workshopy balancující na poli sociologie a akčního umění si kladou za cíl „výchovu ,zbytečného člověka‘, osobnosti, která není náchylná ke zneužití v soukolí pragmatického společenského řádu“. Dadaistické podkopávání instrumentality školství směrem k účelné zbytečnosti a neužitečnosti a parodické prověřování jeho fungování může být stejně ozdravné jako kritické hlasy, které se vyjadřují k instituci vedoucího ateliéru. Jak ukázala Čtvrtá vlna, institucionalizovaný sexismus je zde projevem málo reflektovaného mocenského vztahu mezi vedoucím a studentem. Kromě autonomie času je tedy třeba požadovat i kritiku instituce vedoucího ateliéru.
Láska k neprospěšnosti
V českém prostředí působí přinejmenším dva subjekty, které přímo na školní půdě relativizují toto top-down pojetí studia a vytvářejí vůči němu alternativy zdola. Jedná se o Ateliér Pavla Ondračky na brněnské Fakultě výtvarných umění (FaVU VUT) a Ateliér bez vedoucího, působící převážně na VŠUP a AVU v Praze.
Ateliér Pavla Ondračky je volné rozšíření harsh-noisové kapely Pavel Ondračka (kterou původní členové kapely pojmenovali po nepopulárním profesorovi dějin umění na FaVU). Ateliér Pavla Ondračky v něčem navazuje na hacktivistický duch kapely a ateliéru multimédií, ze kterého kapela původně vzešla. Jeho primární agendou jsou kromě schůzek hlavně otevřené workshopy a přednášky nazvané Pavlení. Díky otevřenému formátu ateliéru je možné se do něj zapojit a v jeho rámci vytvářet libovolný program, pohybující se od Arduino workshopů přes DIY tetování až k volné improvizaci.
Tam, kde je povaha Ateliéru Pavla Ondračky parodická, se Ateliér bez vedoucího prezentuje jako serióznější alternativa ke standardnímu modelu ateliéru, jehož vertikální struktura je zde nahrazena strukturou horizontální. Je tu kladen důraz na pravidelná setkávání, konzultace, diskuze a konfrontace prací a přístupů. Jedná se o platformu, která má obstát vedle povinné ateliérové výuky jakožto spontánní vzájemnost.
Umělecké vzdělávání musí zůstat tím, čím je umění samotné: radikálním projevem, který nehledí na prospěch, a vzájemným dialogem, jehož hodnota se projevuje neochotou podrobovat se pragmatickým zájmům pozdně kapitalistické společnosti. Tuto programovou zbytečnost je třeba kultivovat a vytvářet tak čas a prostor autonomie. Pokud totiž někde může panovat modernistický ideál jednoty umění a života, je to v podmínkách sebereflexivního uměleckého školství, provozovaného z lásky k estetickému prožitku jakožto kategorii neužitečnosti.
Autor je student Fakulty výtvarných umění VUT v Brně.