Jako každou zimu i letos u nás umírají lidé na podchlazení. Jen v Praze umrzli od začátku roku už tři bezdomovci, další tři ve zbytku republiky. V listopadu umrzl na lavičce na Karlově náměstí třicetiletý muž ještě dříve, než začaly klesat teploty hluboko pod nulu.
Za jejich smrt nemůže jen silný mráz, ale především roky trvající neochota českých politiků prosazovat sociální politiku, která by snížila počet lidí bez domova. Chybí opatření, která by sociálně vyloučeným vracela spolu se střechou nad hlavou i jejich důstojnost a schopnost opět normálně žít.
Ti nejzranitelnější z nás
Více než osmdesát organizací a institucí se začátkem roku sdružilo v platformě Mít svůj domov. Ta se ve spolupráci s dalšími odborníky snaží prosadit systémové řešení pro lidi, kteří se dnes nachází v bytové nouzi. Podle odhadů Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) jich žije v České republice už 187 tisíc. Počet lidí ohrožených ztrátou bydlení se za poslední roky ztrojnásobil, mimo jiné i důsledkem nízkých platů. Navzdory tomu, že se česká ekonomika nachází v jednom z nejlepších období své porevoluční éry a nezaměstnanost je rekordně nízká, na růstu mezd se to výrazně neodráží. Nezřídka mají zaměstnaní lidé především ve velkých městech problém s placením tržního nájemného. K pádu na dno také přispívají málo regulovaná odvětví exekucí a lichvářských půjček.
Stereotypní myšlení, které se navíc často opakuje i v médiích, přispělo k tomu, že se bydlení začalo chápat jako pouhá komodita.
Data MPSV zdaleka nehovoří jen o lidech přebývajících přímo na ulici, kterých je jen v Praze asi pět tisíc, ale zmiňuje také ty, kteří jsou nuceni žít v azylových domech nebo na ubytovnách. Pokoj za několik tisíc i pro celou rodinu, pravidla připomínající spíš kriminál než místo pro život, záchody a sprchy na chodbách, společná kuchyň pro desítky lidí a časté stěhování. To lze za kvalitní bydlení považovat jen v hodně divokých představách. Přesto jsou v takových podmínkách nuceny žít desítky tisíc lidí. Mladí lidé, kteří vyrostli v dětských domovech, nebo ženy, pro něž ztráta bydlení mimo jiné znamená i obrovské riziko sexuálního násilí a vykořisťování. Do bytové nouze se obvykle dostávají ti nejzranitelnější: důchodci, imigranti, matky samoživitelky, zdravotně postižení. Za stávajících podmínek je cesta zpět velmi obtížná.
Socialismus a pravé křesťanské hodnoty
Podle průzkumu veřejného mínění, který zpracovala agentura Median pro Platformu pro sociální bydlení a Asociaci Dítě a Rodina, přijetí zákona o sociálním bydlení podporuje 71 procent Čechů a Češek. Zatímco debata o vyplácení sociálních dávek často skončí u rasismu a u mýtů, že se jejich pobíráním dá hladce uživit i celá velká rodina, k otázkám ztráty bydlení jsou Češi citlivější. Je to pochopitelné: snad každý z nás má ve svém okolí někoho, kdo se vinou různých, často nezaviněných okolností ocitl na dně a ztratil střechu nad hlavou.
Navzdory tomu, že byl tento zákon jednou z hlavních priorit Sobotkovy vlády, je změna v nedohlednu. A tak zatímco umrzají lidé, pouští si někteří členové a členky vládní koalice v teple svých domovů pusu na špacír. Opatření, které by mohlo zachraňovat lidské životy, označuje ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová z ANO za návrat do socialismu. Podpora zákona o sociálním bydlení je mezi voliči ANO dokonce vyšší než celkových 71 procent. Dá se to samozřejmě interpretovat různě: buď jim nevadí „návrat do socialismu“, nebo jsou jen chytřejší a empatičtější než ministryně.
Svým vyjádřením se nejvíc pochlapil místopředseda KDU-ČSL Jan Bartošek, když označil bydlení za „zásluhovou a nákladnou věc“. Zatímco v tom druhém má bezesporu pravdu, náklady na bydlení totiž tvoří ve většině domácností hlavní výdaj, v tom prvním jen opakuje hluboce zakořeněný stereotyp, jehož důsledné uvádění do praxe dnes stojí v pozadí stovek tisíc zničených životů a rostoucího sociálního vyloučení. Představa důstojného bydlení, které je zaslouženým vyústěním životní snahy plné dřiny, se českou politickou reprezentací vine jako červená nit. Poukazuje na neschopnost ekonomicky zabezpečených politiků pochopit, že teprve s pocitem bezpečí a klidu, který s sebou důstojné bydlení nese, se můžou věci změnit.
Stereotypní myšlení, které se navíc často opakuje i v médiích, přispělo k tomu, že se bydlení začalo chápat jako pouhá komodita. Za zdržováním a politikařením, které zákon o sociálním bydlení doprovází, stojí právě lidé jako Šlechtová nebo Bartošek. Řešení bytové nouze blokují navzdory tomu, že má chystaný zákon značnou veřejnou podporu, a jejich oportunismus se proto nemůže vyplatit.
Jan Bartošek spolu s celou jeho stranou by neměli zapomenout na jednu nezanedbatelnou věc. Jako bohabojní lidé jistě věří v posmrtný život a království nebeské. Chtěla bych jim jako člověk, jemuž se dostalo katolické výchovy, vzkázat, že by se i kvůli sobě mohli vrátit ke kořenům a začít konečně pociťovat soucit a uskutečňovat lásku k bližnímu. Jinak se může snadno stát, že se otázka „zásluhovosti“ promítne i do posmrtného putování jejich katolických dušiček.
Autorka je redaktorka A2larmu.