Položili jste si už někdy otázku, jak je možné, že ropné molochy Shell, Gazprom či ExxonMobil mají dostatek financí na tak nákladné a riskantní aktivity, jako jsou průzkumné ropné vrty v Arktidě nebo těžba ropných písků v Kanadě? A odkud se vlastně bere ta obrovská jistota gigantických korporací, že přežijí klimatickou změnu? Částečnou odpověď nám může dát průzkum finančního světa, který stojí nejen za ropnými korporacemi. Jeho mechanismy se mimo jiné spoléhají na existenci institucí a finančních derivátů, jež hrají klíčovou roli v managementu přírodních rizik a jejich možných katastrofálních dopadů, kterým jsou vystaveny společnosti podílející se na postupném úpadku globálního ekosystému.
Finanční trhy převádějí přírodu na abstraktní položky a tím umožňují vývoz negativních dopadů globálního kapitalismu do chudých a rozvojových států. Financializace přírody je proto jen dalším vyjádřením neoliberální nekropolitiky.
Řeč je tady o tzv. „cat bonds“ (katastrofové bondy), ale také o pojišťovnách – ovšem ne jen tak ledajakých. Z hlediska schopnosti kapitálu ustát dopady klimatické změny jsou nejdůležitější ty pojišťovny, které se specializují na pojišťování samotných pojišťoven (tzv. zajišťovny) a které tak spolu s různými formami derivátů tvoří ochrannou, nárazníkovou zónu globální kapitalistické ekonomiky.
I pojišťovny mají svá portfolia
Jak je obecně známo, pojišťovny poskytují služby pokrývající různé události – poškození nebo krádež soukromého majetku, nečekaný bankrot firmy, smrt nebo výkyvy počasí. Firmy většinou hromadně nebankrotují (a pokud ano, pak často i jejich pojišťovny) a přírodní katastrofy se také nevyskytují permanentně na všech místech najednou, ale jenom někdy a někde. Fakt, že takovéto nečekané události se dějí vždy jen s nějakou mírou pravděpodobnosti, pak pojišťovnám umožňuje vyplácet pojistky v průběhu času a ještě na tom vydělávat nemalé částky.
Pojišťovnictví je totiž v první řadě metodou kolektivizace rizika. Peníze, které se vám pojišťovna zaváže vyplatit v případě nečekané události, nebudou nikdy pokrývat jenom prémie, které jí v průběhu času platíte, ale v podstatě i všechny ostatní pojistky u dané firmy. Pojišťovací firma tak vytváří jakýsi sdílený finanční polštář, do kterého můžete v případě nehody pohodlně padnout. Vtip je však v tom, že v žádném libovolném momentu pojišťovna nedisponuje likviditou, která by mohla nárazově pokrýt všechny závazky vůči všem klientům a klientkám. Má totiž k dispozici jen tolik peněz, aby dokázala pokrývat události podle jejich standardní statistické distribuce v čase a prostoru.
Co však má dělat, když se nečekaně zhroutí celý průmyslový sektor, ve vašem městě začne řádit sériový vrah nebo lupiči vykradou celý panelák? Aby se pojišťovny na takovéto případy připravily, rozvíjejí jednoduchou strategii – snaží se o diverzifikaci portfolia. Aby se vyhnuly situaci, že nebudou mít z čeho vyplatit oběti loupeže v paneláku, začnou poskytovat pojistky pro případ silných povodní. Na druhé straně zase vaši úrazovou pojistku nedoplní pojištěním vašeho auta či kola. Proč? Povodně a loupeže jsou události, mezi kterými existuje statisticky nízká korelace, zatímco autonehoda vždy znamená kromě úrazu také poškození auta. Pojišťovat lidi nebo firmy před událostmi, které mezi sebou statisticky silně korelují nebo které dokonce kauzálně souvisejí, je z hlediska komerčního pojišťovnictví prostě hloupost.
Hnací motor akumulace
Když se však nečekané nebo vzájemně běžně nesouvisející události náhle nahromadí, diverzifikace portfolia je pojišťovně k ničemu. Takovou situací je i klimatická změna, která není jen jedním rizikem v řadě dalších. Vede totiž k zásadnímu zvýšení různých druhů rizik a celkové destabilizaci ekosystému Země – způsobuje silnější a častější výkyvy počasí, které se navíc týkají stále rozlehlejších území. Kvůli klimatické změně spolu v krajních případech dokonce začínají souviset lokální ekosystémové procesy, které se týkají oblastí vzdálených od sebe tisíce a tisíce kilometrů – například tání ledovců v Grónsku a potápění pacifických ostrovních států.
Aby pojišťovny v případě takovýchto situací disponovaly dostatečnou likviditou, chrání se pojistkami u společností, které fungují jako pojišťovny vyšší instance a které jsou známé jako zajišťovny. Největší z nich jsou v současnosti německá Munich Re, kterou v roce 1880 založil pozdější zakladatel Allianz Carl von Thieme, a švýcarská Swiss Re, založená již roku 1863. Už přes sto padesát let se specializují na ty nejnákladnější a nejrizikovější události – války, zemětřesení, teroristické útoky, hurikány, povodně, extrémní vedra nebo havárie ropných plošin. Dokážou vyplácet astronomické sumy peněz a disponují ohromnými kapacitami pro predikci vývoje trhů, průmyslových sektorů, a v současnosti dokonce i globálního klimatu. V první řadě jsou však napojené na finanční trhy, kde obchodem s deriváty získávají možnost krýt své operace obrovskými částkami virtuálních peněz. Zatímco celkový objem financí, kterým dnes na světě disponují pojišťovací a zajišťovací společnosti, činí zhruba 350–400 miliard dolarů, celková hodnota světových akciových trhů se v současnosti odhaduje na 60–70 bilionů dolarů. Podle sociologa a politického ekologa Razmiga Keucheyana je právě spřažení pojišťovnictví se světem finančních spekulací klíčem k výjimečné flexibilitě globálního kapitalismu a k jeho schopnosti ustát obrovské katastrofy. Toto spojení dovoluje firmám a korporacím podnikat mimořádně riskantní operace i v nejisté budoucnosti.
Cynismus globálního kapitálu
Nejzajímavější formou finančních derivátů souvisejících s klimatickou změnou jsou „cat bonds“, tedy katastrofové dluhopisy. Na rozdíl od běžných dluhopisů se netýkají dluhu, jenž státu nebo korporaci vzniká v důsledku investování, nýbrž dluhu vzniklého v důsledku působení přírody. Katastrofové bondy jsou tak kryté samotnou přírodou a představují způsob, jímž se finanční trhy přímo napojují na samotné (destruktivní) přírodní procesy. Tím, že se cat bonds dostávají do oběhu na finančních trzích, se samotné riziko katastrofy na daném území rozšiřuje do celého systému, který finanční újmu z případné katastrofy dokáže pohltit lépe než třeba stát odkázaný sám na sebe. Jak upozorňuje finský sociolog Turro-Kimmo Lehtonen, na finančních trzích tak cirkuluje i klimatická změna samotná a stává se předmětem finančních spekulací, zhodnocování a nakonec i tvorby nového kapitálu. Netřeba snad dodávat, jak důležitou roli při uvolňování takovýchto derivátů hrají výpočetní modely, založené na velikém množství vzájemně propojených faktorů – od materiálů, z nichž jsou postaveny budovy v postižené lokalitě, až po konkrétní fyzikální vlastnosti přírodních živlů, jako je rychlost či teplota cyklonů. Příroda se tak ve světě velkých financí stává dokonalou abstrakcí, kterou je možné spočítat a ochočit si ji tak, aby jádro kapitalistické ekonomiky nikdy reálně neohrozila.
Existence zajišťovnictví nebo finančních derivátů přírodních procesů představuje hlavně způsob, kterým si kapitál nadále zajišťuje svůj cynický odstup od reálného, materiálního světa. Management přírodních rizik prostřednictvím těchto nástrojů navíc konzervuje a prohlubuje stávající globální nerovnosti. Můžeme to ilustrovat na příkladu, který ve své brilantní knize Příroda je bojiště (Nature is a Battlefield, 2016) uvádí i Razmig Keucheyan. Nejnákladnější environmentální katastrofou v historii byl z hlediska vzniklých pojistných škod hurikán Katrina, který v roce 2005 zdemoloval New Orleans. Způsobené škody dosáhly výše 75 miliard dolarů a odhaduje se, že dalších 150 miliard tvořily škody, které nebyly pojištěné. Hned za Katrinou následuje zemětřesení v Japonsku spojené s ničivou vlnou tsunami z roku 2011 (35 miliard dolarů) a trojici uzavírá hurikán Andrew z roku 1992, který americké pojišťovny vyšel na 25 miliard dolarů.
Nepřijde vám však divné, že se ty nejnákladnější katastrofy v historii odehrály v nejvyspělejších zemích světa? Jak je to možné?
Levné zemětřesení, drahý hurikán
Přírodní katastrofy si přirozeně nevybírají za svůj hlavní cíl bohaté země. V ekonomicky nejrozvinutějších oblastech je ovšem pojištěna podstatně větší část majetku než v chudých státech globálního Jihu. Tajfun Haiyan, který v roce 2013 (během zasedání klimatické konference ve Varšavě) zdecimoval filipínské pobřeží, proto přes všechnu svou zkázonosnost způsobil škody „jen“ za 2,3 miliardy dolarů. Z hlediska peněz, potažmo kapitálu, je hodnota jednoho města ve vyspělé zemi zkrátka větší než hodnota celé části lidnatého asijského státu.
Možná nejcyničtější je porovnání počtu lidských obětí a finančních škod hurikánu Katrina se zemětřesením na Haiti v roce 2010 – zatímco dle různých statistik si Katrina vyžádala něco mezi 1 245 a 1 836 lidskými životy, katastrofa na Haiti stála přes 220 000 životů. Náklady způsobené zemětřesením na Haiti se však pohybují jen kolem 14 miliard dolarů, což nepřesahuje desetinu celkových odhadovaných škod u Katriny. Důvod? Haiti je nejchudší zemí západní polokoule, kde navíc drtivá většina majetku není pojištěna – a i když zemětřesení položilo celý tento ostrovní stát na kolena, z hlediska finančního kapitálu, kterým zajišťovny disponují, šlo o zanedbatelnou položku.
Finanční trhy převádějí přírodu na abstraktní položky a tím umožňují vývoz negativních dopadů globálního kapitalismu do chudých, rozvojových států. Financializace přírody je proto jen dalším vyjádřením neoliberální nekropolitiky, ve které je život těch na vrcholu potravinového řetězce globálního kapitálu vykoupen strádáním a smrtí tisíců chudých. Ani náznakem nepředstavuje řešení klimatické změny, ale naopak ještě posiluje sociální a ekonomickou nespravedlnost. Nemůžeme se proto divit, že Indonésie, Filipíny nebo ostrovní státy v Tichomoří žádají bohatý Sever o reparace za dopady klimatické změny obdobné těm, které v minulosti platily poražené státy po první světové válce. V jistém smyslu je totiž i klimatická změna způsobem nepřímého válčení v globálním měřítku.
Autor je spolupracovník redakce.