Progresivní daň měli sociální demokraté v programu už před minulými volbami, jen zlí koaliční partneři ho ignorovali. Nyní, kdy se jejich šance na zásadnější úspěch v příštích volbách rapidně snižuje, s ní přicházejí podruhé. Nezbývá než doufat, že alespoň do třetice, v roce 2021 to sociálním demokratům vyjde, pokud ještě tedy nějaké volby budou, a zaznamenají drtivé vítězství a konečně nás oblaží svou vlažnou daňovou reformou.
Nicméně už samotný návrh spustil v českém mediálním rybníku učiněný poprask. Okamžitě se k němu nesmiřitelně vyslovovil zástup našich ekonomických, novinářských i politických celebrit, aby vykreslovali dopady možné, i když málo pravděpodobné realizace návrhu, v těch nejčernějších, ba katastrofických konturách. Jeden by si myslel, že se v příštích dnech překříží dráhy nebeských těles, sluneční jas začne valem pohasínat a Českou republikou se prožene alespoň deset ran egyptských.
Třídní války po česku
Zhusta se hovoří o tom, že podobná reforma daní je učiněným vyhlášením třídní války. Jako by se tady třídní boj chudší části populace nevyhlásil už Topolánkovými a Nečasovými reformami. Pavel Kohout, nestor ekonomických expertů, jejichž největším problémem je neschopnost cokoli v ekonomice předvídat, což prokazuje jejich dokonalé zaskočení u každé turbulence globálních trhů, včetně hospodářské krize z roku 2008, se nechal dokonce slyšet, že zavedení progresivních daní z nás učiní montovnu. Jako bychom už jí dávno nebyli i s naší rovnou daní a všemi těmi daňovými prázdninami investorů a benevolencí, s jakou přistupujeme k přesidlování u nás podnikajících firem a všech dalších, kteří si to mohou dovolit (včetně tenistek), do daňových rájů.
Sociální demokraté zase na spoustu věcí zapomněli. Třeba na zastropované sociální a zdravotní pojištění pro ty úplně nejbohatší, které pak u těch méně majetných musí být o to větší. Nebo na to, že by firmy měly odvádět daně tam, kde podnikají, a ne v daňových rájích.
Šamani ničím neregulovaného trhu zkrátka opět popadli své bubínky, chrastítka a kouzelné hůlky, zažehli posvátné ohně a začali se prohrabovat kávovou sedlinou, v níž zcela zřetelně vidí obří rozměr kataklyzmatu, které se na nás v podobě daňové reformy ČSSD řítí. Ztratíme totiž prý svou konkurenceschopnost, zejména vůči ostatním zemím postkomunistické Evropy a rozvojovým zemím, protože jen v nich se tak pěkně ujala ona velkolepá rovná daň a politika co nejlevnější pracovní síly. Západní část Evropy obsedantně setrvává u progresivního zdanění a „luxusních“ mezd, ale u nás bychom podle českých ekonomických kapacit rozhodně měli pokračovat v onom závodu ke dnu, který má logicky skončit na nulové daňové sazbě, rozvalem posledních zbytků sociálního systému, žebráckými mzdami a znefunkčněním státu jako takového, tedy v rejdišti ničím nekontrolovatelných oligarchů a banditů.
I když ČSSD ke svému návrhu jasně říká, a nejspíš trochu přehání, že si ve výsledku polepší 90 procent zaměstnanců a až 99 procent firem, věrozvěstové neviditelné ruky trhu, kteří si u nás už čtvrtstoletí vystačí s omíláním asi pěti neoliberálních pouček, ihned spěchají s varováním, že sociálnědemokratická reforma daní ožebračí především střední vrstvy, že povede k demotivování nemalé části daňových poplatníků a k jejich útěku do zahraničí, aby tam mohli platit daně ještě větší. Tedy pokud se před nespravedlivým progresivním daňovým systémem nerozhodnou raději prchnout do Ruska nebo na Ukrajinu. Samozřejmě zapomínají, že to, co vede k „odlivu mozků“, který prý po reformě daní hrozí, ale který doopravdy probíhá odedávna, není výše daní, ale nízká hladina našich mezd, nad kterou naši pravicoví experti většinou pochrochtávají blahem a pravidelně si pochvalují třeba urputnou snahu České národní banky srážet kurz koruny co nejníže, aby mohli naši výrobci co nejlevněji vyvážet a mzdy a úspory občanů se mohly smrskávat ještě víc.
Pavel Kohout rovněž dojemně vytáhl kartu našeho dohánění západní Evropy, které by prý právě tato reforma daní mohla zastavit, jako by nevěděl o tom, že se tento proces zastavil už dávno právě v souvislosti s hospodářskou krizí a zejména s Nečasovými asociálními reformami. Ty u nás zapříčinily hospodářský pokles dokonce ve chvíli, kdy už všechny okolní ekonomiky zažívaly po krizi alespoň mírný růst.
Daně jako válka
Některé další veleduchy, jako třeba jednoho makléře ze společnosti Cyrrus, zabývající se spekulacemi na burze, vedl návrh ČSSD dokonce k úvahám, že pro takovouto reformu daní není u nás žádný důvod, protože prý máme i tak nejnižší chudobu a nerovnost v Evropě. Že se občas už i z novin dozvídáme, že některé děti v této bohaté společnosti nemají na boty nebo obědy ve škole, že u nás s železnou pravidelností umrzají bezdomovci, že se u nás už musí pořádat i potravinové sbírky pro nejchudší a další podobné příběhy, podle nacucaných makléřů nejspíš svědčí o všeobecně rozšířeném blahobytu.
Toto panoptikum pak už jen vhodně završuje Bakalův novinář David Klimeš parafrází výroku věhlasného vojenského teoretika i praktika Carla von Clausewitze: „Daňová válka je pouze pokračováním politiky jinými prostředky.“ To abychom věděli, že opatrná daňová reforma ČSSD s velmi malou šancí na realizaci je srovnatelná s válečným konfliktem se všemi jeho pikantnosti, jako je kobercové bombardování, napalmové útoky, masové vraždy, válečné zločiny apod.
Neměli bychom se však na tyto naše duchovní velikány zlobit. Je přece jasné, že mediální síť většinově vlastněná oligarchií nutně musí dávat prostor k vyjádření právě podobným lidem. Jednak proto, že jsou za své plky velice dobře placeni, a tudíž se právě jich daňová reforma dotkne více než těch chudších, kteří nemají takovou možnost plácat na veřejnosti nesmysly, a pak také museli vyrazit do útoku proto, že bylo nutné vykázat zase jednou nějakou horečnou činnost, aby jejich oligarchičtí mecenáši a donoři viděli, zač si je vlastně platí.
Nedotknutelní
Ale můžeme zmobilizovaným pravicovým rétorům v jejich svaté válce za proměnu České republiky ve zhroucený stát kombinovaný s daňovým rájem přiznat alespoň trochu pravdy. Návrh daňové reformy z dílny ČSSD skutečně odskáčou zejména vyšší střední vrstvy. Těch opravdu nejbohatších se natolik nedotkne, protože se jich ČSSD nejspíš bojí, anebo je s nimi přímo v holportu. Sociální demokraté totiž zase na spoustu věcí zapomněli. Třeba na zastropované sociální a zdravotní pojištění pro ty úplně nejbohatší, které pak u těch méně majetných musí být o to větší. Nebo na to, že by měly firmy odvádět daně tam, kde podnikají, a ne v daňových rájích, kde mají pouze papírově své sídlo. Zapomněli na způsoby, jakými vyvádějí zahraniční mateřské firmy peníze ze svých tuzemských dceřiných společností. Anebo na ty neuvěřitelně trapné renty z kšeftu s pitnou vodou, v rámci nichž nejsou zahraniční firmy často ani povinny starat se o údržbu rozvodných systémů. Také by neškodilo podívat se na trestní zákoník a zejména na tresty za masivní rozkrádání nebo tunelování, které jsou dneska u nás vlastně směšné. Ale to už bychom chtěli po sociální demokracii příliš. Svou reformu raději naloží na bedra movitějších zaměstnanců. I na firmy je totiž mnohem mírnější.
Ti nejbohatší budou tedy i nadále mířit do daňových rájů, což ovšem nijak nezastavila ani rovná daň, ač údajně měla, a z republiky budou i nadále do zahraničí odplouvat stamiliardy. Nejspíš v odpověď na to zavedla sociálně demokratická ministryně sociálních věcí opět „drábkovské“ nucené práce, v rámci nichž si ti nejchudší přijdou až na 20 korun na hodinu. Tohle u našich pravicových mediálních celebrit ovšem žádnou vlnu nevole nevyvolalo. Protože je jim to úplně u zadku. Anebo si nějak takhle do budoucna představují běžné mzdové poměry v naší po všech stránkách prosperující vlasti.
Autor je dramatik.