Tvrdé drogy jsou věcí národní bezpečnosti, nicméně boj proti nim nelze vyhrát pomocí ozbrojených složek a policie. Posílat stále další vojáky na uživatele drog není jen plýtvání prostředky, ale celý problém to jenom zhoršuje. Zavírání nenásilných delikventů a uživatelů drog do vězení se skoro pokaždé vrací jako bumerang a posiluje organizovaný zločin.
Takovou zprávu bych chtěl sdělit světu a především filipínskému prezidentovi Rodrigu Dutertemu. Můžete mi věřit, protože jsem se bolestivě poučil z vlastní zkušenosti.
Selhání metody tvrdé ruky
My Kolumbijci o boji proti drogám víme docela dost. Naše země byla po dlouhou dobu jedním z hlavních světových producentů kokainu. S pomocí amerických a evropských vlád jsme napumpovali miliardy dolarů do neúnavné kampaně, jejímž cílem byla eliminace drog a zničení kartelů. Osobně jsem se v roce 1993 podílel na dostižení nejznámějšího světového narkobarona Pabla Escobara. Ačkoliv se nám podařilo udělat z Kolumbie o něco bezpečnější zemi, zaplatili jsme za to strašlivou cenu.
Nejchytřejší cestou, jak se vypořádat s drogami, je dekriminalizace jejich užívání a zajištění státní regulace těch drog, které mohou být využívány k lékařským a rekreačním účelům.
Jak moje vláda, tak ty, co přišly po ní, zkoušely řešit tento problém vším, co bylo po ruce – ničili jsme úrodu na polích a zavírali každého dealera v okolí. Nejenže se nám ale nepodařilo zničit výrobu drog, jejich dealování a užívání, ale ještě ke všemu jsme dosáhli toho, že se rozšířily do sousedních zemí. Tím jsme vytvořili nové problémy. Desítky tisíc lidí byly během naší křížové výpravy proti drogám zabity. Mnozí z našich nejlepších politiků, soudců a policistů padli do rukou atentátníků. Zároveň s tím byla spousta peněz z výroby drog použita na korumpování naší exekutivy, soudů a zákonodárců.
Tato metoda tvrdé ruky dokázala problém s nabídkou a poptávkou po drogách v Kolumbii vyřešit jen velmi omezeně – a ještě méně na trzích v západní Evropě a Spojených státech. Drogy jako kokain nebo heroin jsou dostupnější více než kdy předtím, ať už jste v New Yorku nebo v Manile.
Potřeba nové protidrogové politiky
Válka proti drogám je ve své podstatě válkou proti lidem. Ale staré zvyky umírají dlouho. Spousta zemí je i dnes na vedení takových válek závislá. Jak řekl současný prezident Kolumbie Juan Manuel Santos: „Přemýšlíme stejně jako před čtyřiceti lety.“ Naštěstí si stále více vlád uvědomuje, že potřebujeme nový přístup, založený na omezování zisků z obchodu s drogami, ruku v ruce s ustavováním lidských práv a veřejné zdravotní péče pro všechny.
Pokud chceme dostat situaci s drogami pod kontrolu, potřebujeme upřímnou diskusi. Globální komise protidrogové politiky – jejímž jsem zakládajícím členem – podporuje otevřenou a na argumentech založenou debatu o drogách již od roku 2011. Bojujeme za snížení nabídky i poptávky po drogách, ale zásadně se neshodneme se zastánci tvrdé linie na tom, jak toho máme dosáhnout. To ovšem neznamená, že jsme vůči drogám vstřícní, vůbec ne.
Co tedy navrhujeme? V první řadě jsme přesvědčeni, že vojenská technika, politika represe a větší věznice nepředstavují žádné řešení. Skutečné snížení dostupnosti drog může nastat jen za předpokladu zlepšení veřejného zdraví a bezpečnosti, posílení protikorupčních opatření – především co se týče praní špinavých peněz – a investic do udržitelného rozvoje. Jsme zároveň přesvědčeni, že nejchytřejší cestou, jak se vypořádat s drogami, je dekriminalizace jejich užívání a zajištění státní regulace těch drog, které mohou být využívány k lékařským a rekreačním účelům.
Ačkoliv má filipínská vláda povinnost zajistit pro své obyvatele bezpečí, existuje riziko, že tato politika tvrdé ruky nadělá víc škody než užitku. Není pochyb o tom, že přísné postihy jsou při boji s organizovaným zločinem nezbytné. Ale mimosoudní popravy a lidové milice nepředstavují řešení. Nyní, po vraždě jihokorejského podnikatele, by to panu Dutertemu mohlo konečně dojít. Ovšem využití armády ve válce proti drogám, jak nyní navrhuje, bude také naprostá katastrofa. Boj proti drogám musí znát svou míru, aby nezasahoval do práv a blahobytu lidí.
Kriminalizace není řešení
Abychom zvítězili nad drogami, nemůžeme se zaměřovat jenom na samotnou kriminální činnost, ale také na veřejné zdraví, lidská práva a ekonomický rozvoj. Bez ohledu na to, co si myslí pan Duterte, drogy a jejich uživatelé budou na Filipínách vždy. Je ale důležité vidět problém z jiné strany: Filipíny už teď mají docela nízký počet pravidelných uživatelů drog. Zavedení tvrdých trestů a mimosoudního násilí pro lidi závislé na drogách znamená, že takřka nebudou mít šanci se ze své závislosti vyléčit. Namísto toho se o to více zapojí do šedé ekonomiky a uvyknou nebezpečí. V každém případě jde kriminalizace uživatelů drog proti veškerým vědeckým výzkumům.
Vzývat proti kriminálníkům tvrdou ruku vždycky politikům zvyšuje popularitu. Když jsem sám byl prezidentem, nechal jsem se tím až příliš snadno svést. Stejně tak průzkumy veřejného mínění ukazují, že Duterteho válka proti drogám je populární téma. Brzy ale zjistí, že se nedá vyhrát. Sám jsem pochopil, že taková opatření vždy stojí spousty lidských životů. Není možné vyhrát válku proti drogám zabíjením malých delikventů a závislých lidí. Pozitivní výsledky jsme začali mít, až když jsme změnili přístup a vnímali jsme drogy nikoli jako vojenský, ale společenský problém.
Úspěšný prezident dělá taková rozhodnutí, která posilují veřejné dobro. Znamená to investovat do řešení, která jsou v souladu se základními právy a minimalizují bolest a utrpení. Boj proti drogám není výjimkou. Strategie, které cílí na násilné zločince a omezují praní špinavých peněz, jsou ty nejúčinnější. Totéž platí o dekriminalizaci uživatelů drog, podpoře alternativních trestů za drobnou kriminalitu a poskytnutí možností léčby ze závislosti. Touto zkouškou mnoho mých kolumbijských krajanů neprošlo. Nezbývá mi než doufat, že se pan Duterte nechytí do stejné pasti.
Autor byl v letech 1990–1994 prezidentem Kolumbie.
Z anglického originálu President Duterte Is Repeating My Mistakes, publikovaného na stránkách deníku New York Times, přeložil Martin Vrba.