Celkem třikrát byla v poslední době Českým hydrometeorologickým ústavem v Praze vyhlášena smogová situace. Koncentrace polétavých částic dosáhla kritických hodnot a doporučovalo se nevycházet ven a neúčastnit se namáhavých outdoorových aktivit. Zatímco Pražané na vlastní kůži zakoušeli pachuť apokalyptické budoucnosti, radní na pražském magistrátu se zmohli jen na bezvýsledná jednání o tom, zda by nestálo za to alespoň dočasně zavést bezplatnou městskou hromadnou dopravu.
Smog není chřipka
Pro zlepšení rozptylových podmínek a odstranění dýchacích obtíží obyvatel nakonec zvolení zástupci neudělali nic. Naštěstí je pokaždé zachránil vítr, který smog rozfoukal. Jenomže problém, který se nám v podobě smrdutého ovzduší představil v celé své hrůze, se bohužel jen tak rozfoukat nepodaří. Můžeme se stokrát vymlouvat na inverzi nebo po vzoru Donalda Trumpa říkat, že dlouhá období mrazu, během kterého inverze vznikají, jsou důkazem neexistence globálního oteplování. Klidně se můžeme uklidňovat tím, že za komunismu býval smog v českých městech daleko horší, nebo si namlouvat, že jsme během několika minulých mírných zim jednoduše zapomněli na to, že smog je vlastně v Praze úplně běžná věc. Naší momentální duševní pohodu to možná vylepší. Nečinnost a triky pozitivní psychologie jsou ovšem pouhým únikem od problému, který je mnohem komplexnější a z dlouhodobého hlediska může mít fatální důsledky.
Obzvláště v době, kdy pražskou koalici spoluvytváří Strana zelených, by stálo za to vyslat jasný signál, že politikům není zdraví obyvatel a stav životního prostředí ve městě lhostejný.
Asi nemá smysl připomínat, co s tělem dělá pobyt ve smogu. Už za minulého režimu musely děti z hnědouhelných pánevních oblastí a z Ostravska odjíždět na pravidelné ozdravné pobyty a rodiny, v nichž se vyskytly chronické respirační obtíže, se leckdy raději přestěhovaly do jiné části země. Je ovšem otázka, kam by se tak mohla odstěhovat celá Praha. A pokud hodláme i nadále kráčet ve stejných šlépějich jako dosud, je třeba si klást otázku, kam jednou odstěhujeme celou naší planetu. Smogová situace v Praze totiž není jen nějakou chřipkou, kterou lze vyléčit a zase bude dobře. Daleko spíš jde o varovný signál, že se pomalu, ale jistě řítíme do záhuby, pokud se svým přístupem k planetě něco neuděláme.
V médiích se vedou diskuse o tom, co vlastně se smogovou situací v Praze jde a nejde udělat. Objevily se i různé posměšné názory, připomínající například zoufalý pokus někdejšího primátora Koukala zakázat vjezd aut do centra Prahy, který ve finále vedl k obrovským zácpám všude jinde ve městě. Občané neschopní dohlédnout přes práh vlastního prospěchu se naopak neváhají pohoršovat nad myšlenkou dočasného zavedení MHD zdarma, protože oni, chudáci, si už svůj roční kupon koupili, a tudíž na tomto opatření nic nevydělají. Při jakékoliv zmínce o trvalém zpoplatnění vjezdu aut do pražského centra se zase hlasitě ozývají zapřísáhlí zastánci osobních svobod, kteří ničím neomezovanou jízdu ve vozidlech spalujících fosilní paliva považují za základní výdobytek života v demokracii a kapitalismu. A tak se pražský magistrát omezí pouze na vydání několika ospalých doporučení, aby řidiči raději nechali své plechové miláčky doma a aby těch pár průmyslových podniků, které v Praze jsou, spalovalo o trošinku méně než obvykle. Je jasné, že v zemi, kde jsou zákazy považovány za totalitní pozůstatek sociálního inženýrství a ochrana veřejného zdraví a životního prostředí za ekoterorismus, se tím pádem nic moc k lepšímu nezmění.
Svoboda ničit
Na nečinnosti a nezájmu našich volených zástupců problém účinně řešit, a to nikoliv pouze krátkodobě, je zvláštní jedna věc. Ve jménu osobních svobod a ekonomického růstu jsou ochotni dojít až do bodu, kdy nechají zničit i svůj největší a nejdůležitější výrobní prostředek – totiž město samotné. Města byla dříve centry průmyslu, ale dnes plní roli hlavního hnacího motoru současné ekonomiky především městský rozvoj. Města mezi sebou navzájem soutěží nejen o investice, ale snaží se také nalákat nové obyvatele, a to nejen na pracovní místa, ale také na kvalitní podmínky pro život. Bez obyvatel, především tedy těch, kteří představují kvalifikovanou pracovní sílu, totiž veškerá ekonomika stojí. Jednou z rozvojových strategií Prahy je sledování světového trendu spočívajícího v postupném návratu obyvatel do vnitřního města, zejména pak do rezidenčních projektů, které již jsou nebo mají být vybudovány na velkých rozvojových plochách. Často se mluví o městu krátkých vzdáleností, kde lidé nejsou nuceni do zaměstnání nebo za nákupy dojíždět z velkých vzdáleností. K plochám, které mají být zastavěny, patří například nádraží Bubny, kolejiště u Smíchovského nádraží nebo Rohanský ostrov. Otázkou ovšem je, kdo bude chtít v těchto exhalacemi zamořených oblastech žít. Za nákup bytu v lokalitách, které z hlediska koncentrace smogu patří k těm nejexponovanějším, by totiž noví majitelé museli zaplatit nejen astronomickou finanční částkou, ale pravděpodobně také svým zdravím. Neřešení zhoršujícího se životního prostředí v hlavním městě tak nakonec může dospět až do situace, že se lidé budou raději stěhovat za hranice města.
Přestože problém vyžaduje řešení na vyšší úrovni, než je ta magistrátní, pro zlepšení situace lze zcela jistě mnohé udělat i z pozice radních hlavního města Prahy. Obzvláště v době, kdy pražskou koalici spoluvytváří Strana zelených, by stálo za to vyslat jasný signál, že politikům není zdraví obyvatel a stav životního prostředí ve městě lhostejný. V Praze, kde se nenachází větší množství průmyslových podniků, a za smog jsou tudíž z převážné části zodpovědné exhalace z motorové dopravy, je potřeba udělat opatření, která by problém řešila dlouhodobě – například zpoplatněním vjezdu do centra (které by značnou část řidičů odradilo od užívání auta k cestě do města a ze kterého by mohlo být kryto další zlevnění MHD), zlepšením infrastruktury umožňující dopravu pomocí elektromobilů, podporou železniční dopravy v pražské aglomeraci, výstavbou dalších cyklostezek apod.
Nápadů by se určitě našlo mnoho, chybí ovšem vůle. A zatím chybí také poptávka ze strany obyvatel. Prvním krokem ke změně snad může být plánovaná demonstrace, která se pod názvem „Chceme dýchat“ bude konat ráno ve čtvrtek 23. února na pražském Mariánském náměstí. Podpořit ji tak lze i na cestě do zaměstnání, a zcela jistě si jí všimnou i radní, kteří mají od devíti hodin zasedání Rady hlavního města. Ve stejný den odpoledne se navíc koná i ostravská akce „Ticho smog nevyřeší“. V Ostravě je situace ještě mnohem horší – smogová situace je zde vyhlášena téměř nepřetržitě od půlky ledna.
Autorka je sociální geografka.