Už víme, že Trumpova administrativa chystá deregulaci trhů, válku se vším všudy proti „radikálnímu islámskému terorismu“, chce sejmout celou klimatologii a rozpoutat šílenství kolem fosilních paliv. Je to vize, u níž si můžeme být jisti, že způsobí hotové přívaly krizí a šoků: až tržní bubliny prasknou, přijdou ekonomické šoky; až se protrhne hráz válečné agrese ze zahraničí, přijdou zase šoky bezpečnostní; dále nastane ekologický šok způsobený další destabilizací klimatu; a své šoky zažije i průmysl, až naftová potrubí přetečou a ropné vrty se zhroutí, což se u nich stane snadno, zvlášť pokud jsou regulovány jen tak od oka.
To vše samo o sobě je nebezpečné víc než dost. Jenže ještě horší je způsob, jakým hodlá Trumpova administrativa těchto šoků využít k vlastnímu prospěchu – jak politicky, tak ekonomicky.
Válka proti pracovním normám
Není nutné o tom spekulovat. Jediné, co potřebujeme, je alespoň nějaká znalost nedávných dějin. Před deseti lety jsem napsala knihu Šoková doktrína – historický přehled celé řady různých způsobů, jakými byly za posledních padesát let využívány krize pro podporu tvrdých korporátních zájmů. Kniha začíná a končí reflexí situace kolem hurikánu Katrina, jelikož právě tato živelná pohroma může posloužit jako znepokojivá předloha pro katastrofický kapitalismus.
Trump již Spojené státy prohlásil za zónu drancovanou katastrofami. A ty budou čím dál větší – následkem bezhlavých vládních strategií, které už byly mezitím přislíbeny.
To je podstatné hlavně s ohledem na klíčovou, ač poněkud přehlíženou roli muže jménem Mike Pence, který je dnes americkým viceprezidentem. V době, kdy Katrina zasáhla New Orleans, byl Pence předsedou mocného a silně ideologického výboru Republican Study Committee (RSC). Dne 13. září 2005, pouhé dva týdny po protržení hrází, kdy byla část New Orleans ještě pod vodou, svolala RSC osudnou schůzi ve washingtonských kancelářích think tanku Heritage Foundation.
Pod Penceovým vedením vytvořila skupina seznam „idejí na podporu volného trhu v rámci reakce na hurikán Katrina a vysoké ceny benzínu“ – dohromady šlo o dvaatřicet strategií a každá z nich jako by pocházela přímo z manuálu ke katastrofickému kapitalismu. Abychom si dovedli představit, jak bude Trumpova administrativa reagovat na první krize, stojí za to si tento seznam přečíst celý (a také si povšimnout, že pod seznamem stojí Pencovo jméno).
V záplavě nejrůznějších strategií se obzvláště vyjímá odhodlání vést naplno válku proti pracovním normám a veřejné sféře – což je ironické, neboť to byl právě kolaps veřejné infrastruktury, který způsobil, že se z Katriny stala humanitární katastrofa. Za povšimnutí rovněž stojí odhodlání využít jakékoli příležitosti k posílení moci ropného a naftového průmyslu.
Hned první tři body na seznamu RSC navrhovaly „automaticky pozastavit dosud panující zákon Davis-Bacon Act v oblastech zasažených pohromou“, což odkazuje na zákon zavazující federální podnikatele vyplácet zaměstnancům životní minimum; dále „vytvořit z celé zasažené oblasti zónu volného podnikání“ a „z celého regionu udělat zónu pro hospodářskou soutěž (přehledné daňové stimuly a upuštění od regulací)“. Další bod žádal o distribuci voucherů pro rodiče, kteří by je pak uplatnili ve smluvních školách – tato myšlenka je v dokonalém souladu s vizí Betsy DeVosové, ministryní školství, kterou si vybral Trump.
Všechna tato opatření vyhlásil prezident George W. Bush během jediného týdne. Nakonec byl ale pod tlakem přinucen pracovní normy vrátit, ačkoliv je podnikatelé z větší části ignorovali. Je zcela namístě předpokládat, že právě tohle bude předlohou pro mnohamiliardové investice do infrastruktury, které Trump využívá k tomu, aby si naklonil odbory. Zneplatnění zákona Davis-Bacon Act u těchto projektů už bylo údajně navrženo na nedávné schůzi s předsedy odborových organizací stavebních firem.
Zisky pro korporace
V roce 2005 přišla zmíněná Republican Study Committee s dalšími návrhy, které získaly podporu prezidenta. Klimatologové prokázali přímou souvislost mezi vyšší intenzitou hurikánů a oteplováním oceánů. Ani to však neodradilo Mikea Pence a RSC od tlaku na Kongres, aby zneplatnil ekologické regulace na pobřeží Mexického zálivu, povolil nové ropné rafinérie v USA a aby vydal souhlas k vrtům v Arktické národní přírodní rezervaci. Všechna tato opatření jednoznačně vedou k navýšení emisí skleníkových plynů, což je hlavní lidský činitel v klimatické změně; přesto je však začal prezident okamžitě prosazovat pod zástěrkou reakce na ničivou bouři.
Ropný průmysl samozřejmě nebyl jediným odvětvím, které díky hurikánu Katrina zbohatlo. Stejně tak z něho těžili i podnikatelé s dobrými konexemi, kteří z pobřeží Mexického zálivu vytvořili laboratoř reakcí privátního sektoru na katastrofy.
Největší kšefty si pro sebe ulovily firmy, které byly součástí partičky známé z invaze do Iráku: Halliburtonova KBR získala šedesátimilionový kontrakt na rekonstrukci vojenských základen podél pobřeží. Společnost Blackwater dostala zakázku na ochranu státních zaměstnanců. Korporace Parsons, nechvalně proslulá svou nedbalou prací v Iráku, zase získala nabídku na velký stavební projekt rekonstrukce mostu ve státě Mississippi. Vláda si najala vrcholné stavební a inženýrské firmy s kontrakty v Iráku – Fluor, Shaw, Bechtel, CH2M Hill – aby poskytly mobilní domovy pro evakuované obyvatele už 10 dní poté, co se prolomily hráze. Jejich smlouvy byly nakonec vyčísleny na 3,4 miliardy dolarů a obešly se bez veřejných zakázek.
Žádná příležitost k zisku nezůstala bez využití. Pohřební firma Kenyon, divize obřího konglomerátu Service Corporation International (hlavní sponzor Bushovy kampaně), byla najata k vyprošťování mrtvých těl z domů a ulic. Práce probíhaly mimořádně pomalu a těla se po celé dny rozkládala na slunci. Záchranáři a místní dobrovolní funebráci však měli zákaz přiložit ruku k dílu, neboť jakákoli manipulace s těly představovala neoprávněný zásah do komerčního rajónu firmy Kenyon.
A stejně jako v případě celé řady Trumpových dosavadních rozhodnutí se ukázalo, že přidělování zakázek často nemělo nic společného s tím, jak (a zda vůbec) byla daná firma zkušená. Například společnost AshBritt, najatá za půl miliardy dolarů k odstraňování trosek, údajně nevlastnila jediný vyklápěcí vůz a veškerou práci rozdělila smluvním stavebním firmám.
Využívání katastrof
Když si všechny vrstvy subdodavatelů rozebraly své podíly, pro lidi, kteří práci skutečně vykonávali, nezbylo téměř nic. Spisovatel Mike Davis se například dopátral způsobu, jakým americká Federální agentura pro řízení krizových situací (FEMA) platila korporaci Shaw za pokládání modrých plachet přes poškozené střechy, přestože samotné plachty jim poskytla vláda. Jen co se subdodavatelé rozdělili, pracovníci, kteří skutečně plachty přitloukali, dostali směšnou mzdu. „Jinými slovy, každá z úrovní smluvního řetězce je groteskním způsobem přeplacená – tedy až na tu úplně spodní příčku,“ napsal Davis, „a to je ta, která práci doopravdy vykonává.“
Společná žaloba podaná u soudu v Mississippi přiměla několik firem, aby přistěhovaleckým pracovníkům zpětně vyplatily stovky tisíc dolarů. Někteří nedostali zaplaceno vůbec. Anonymní pracovník z řad přistěhovalců doložil, že na jednom pracovišti patřícím korporaci Halliburton/KBR byl spolu s dalšími dělníky uprostřed noci probuzen zaměstnavatelem (subdodavatelem), který jim údajně oznámil, že na místo brzy dorazí přistěhovalecká policie. Většina pracovníků ve strachu ze zatčení raději utekla. Taková korupce a hrubé zacházení jsou obzvlášť závažné, a to hlavně vzhledem k Trumpovu plánu, ve kterém hodlá většinu nákladů na infrastrukturu připsat soukromým firmám v takzvaných soukromě-veřejných partnerstvích (PPP).
Ani v době, kdy doznívaly následky Katriny, neustaly útoky na ty nejzranitelnější, prováděné ve jménu rekonstrukce a humanitární pomoci. V listopadu 2005 oznámil republikánský Kongres, že musí zkrátit federální rozpočet o 40 miliard dolarů, ve skutečnosti však bylo potřeba tyto desítky miliard uvolnit pro smlouvy a daňové úlevy soukromých firem. Mezi vládními programy, které postihly škrty, byly studentské půjčky, zdravotní pojištění pro nízkopříjmové skupiny Medicaid a potravinové lístky. Jinými slovy, ti nejchudší lidé ve Spojených státech dotovali zlatý důl smluvních firem dokonce dvojnásobně: poprvé, když se humanitární pomoc po Katrině překlopila do neregulovaných milodarů korporací, které neposkytovaly ani slušnou práci, ani funkční služby; a podruhé v okamžiku, kdy těch několik málo programů na pomoc nezaměstnaným a pracujícím chudým v USA vláda seškrtala, aby bylo z čeho zaplatit tučné účty.
Přesně tohle je předloha pro katastrofický kapitalismus. Až příliš snadno ji lze postavit do jedné roviny s Trumpovou vlastní kariérou byznysmena. Trump a Pence přicházejí k moci v době, kdy se katastrofy typu smrtícího tornáda, které nedávno udeřilo na jihovýchodě USA, množí rychle a s ničivou silou. Ostatně Trump již Spojené státy prohlásil za zónu drancovanou katastrofami. A ty budou čím dál větší – následkem bezhlavých vládních strategií, které už byly mezitím přislíbeny. Právě na příkladu hurikánu Katrina se ukazuje, že tato vláda se bude pokoušet o maximální využití každé další katastrofy ke svému prospěchu. Měli bychom se na to připravit.
Autorka je novinářka.
Z anglického originálu Get ready for the first shocks of Trump’s disaster capitalism, publikovaného na webu Theintercept.com, přeložila Linda Fořtová. Redakčně upraveno.