V dobách „zločinné vlády“ před Majdanem vyvolal jakýkoli tlak na žurnalisty vlnu nevole. Nevole samotných žurnalistů a lidskoprávních a občanských aktivistů se dokonce stala impulzem pro první Majdan nezávislé Ukrajiny – protestní akci „Ukrajina bez Kučmy“. Zprávy o prezidentských direktivách sdělovacím prostředkům ohledně toho, jak osvětlovat politické události (tzv. těmniky), nebo dokonce o vraždách oponentů, vyvolávaly protesty. Uvěznění novináře jen za to, že publikoval svůj názor, mohlo kdysi zvednout vlnu, ba i tsunami občanského pobouření. Ukončení této praxe těmniků bylo jedním z požadavků oranžových demonstrací roku 2004.
Co se s námi stalo?
Na Ukrajině po Majdanu se těmniky, věznění a cenzura staly denním chlebem. Represe vůči lidem jiných názorů, a dokonce jejich vraždy, se nadto staly společensky přijatelnými. Vražda novináře Olesa Buzyny nebo upálení desítek lidí v Oděse 2. května 2014 jsou v projevech „patriotů“ ospravedlňovány. A bývalí opoziční novináři, kteří získali poslanecký mandát, se odmítají postavit za kolegu Ruslana Kocabu, který strávil za své názory rok a půl ve vazbě. Celkově byla za publikování podrobena trestnímu stíhání více než stovka žurnalistů, bloggerů nebo prostě občanů, kteří vyjádřili svůj názor ohledně války v Donbasu, mobilizace, státního uspořádání Ukrajiny a podobně. Na Ukrajině po Majdanu se tak uskutečnily ty nejodvážnější předpovědi Orwellova románu 1984 – výrazy jako „občanská válka“ se staly tabu. Nahradil je newspeak. Konkrétně termín „hybridní válka“, kterým se v našich médiích označuje vše – od bojových akcí na východě po články v New York Times.
Válka se pro formující se totalitní vědomí stává nezbytností. Její ukončení znamená ztrátu důvodů a argumentů pro kontrolu a represe.
Abychom však byli spravedliví, je třeba poznamenat, že ospravedlňování násilí a vraždy „nepřátel“ se staly přijatelné nikoli v celé společnosti, nýbrž jen v segmentu sociálních sítí, masmédií a mezi těmi, kteří se prohlašují za „aktivisty Majdanu“. To nicméně nestačí na vykreslení obrazu dnešní Ukrajiny v zářivých barvách. Kritici stávající situace většinou mlčí – ze strachu z represí či kvůli autocenzuře. A vystoupení „patriotů“ jsou pak našimi médii předkládána div ne jako hlas celé ukrajinské společnosti. Ve své době mohl zákaz opoziční strany společnost pobouřit. Po roce 1991 k takovému precedentu koneckonců nedošlo. Teď byl ale zákaz Komunistické strany Ukrajiny a řady dalších stran přijat s mlčením, proti zákazu se vymezily jen mezinárodní lidskoprávní organizace.
Každodenní praxí se staly orwellovské „pětiminutovky nenávisti“. Ovšem s tím rozdílem, že masové útočné kampaně na sociálních sítích a v masmédiích, ať už cílené na Nadiju Savčenko, Teťanu Monťan, Stanislava Serhijenka, Volodymyra Zeleňského nebo „protikorupčníky“, netrvají pět minut, ale i týdny. Iniciátory takových kampaní jsou poradci prezidenta (Jurij Birjukov), vrcholní státní úředníci (Anton Heraščenko, Heorhij Tuka) nebo struktury patřící představitelům provládní Národní fronty (Mykola Knjažyckyj, Serhij Pašynskyj). Společensky přijatelným se na Ukrajině po Majdanu stalo udavačství podněcované mimo jiné i Službou bezpečnosti Ukrajiny. Středobodem udání se stal web Myrotvorets.center (Mírotvůrce), který pravidelně zveřejňuje seznamy „nepřátel“ – novinářů a veřejných činitelů.
Takové seznamy se často stávají manuálem pro akce ultrapravicových paramilitárních uskupení, které proti „zrádcům“ používají násilí – napadají účastníky protestních akcí, protiválečné a protifašistické demonstrace, vyhrožují novinářům nebo je bijí. Když byl například na Mírotvůrci publikován seznam žurnalistů, kteří projevili tolik neobezřetnosti, že se akreditovali v Doněcké lidové republice, vyvolalo to vůči nim ze strany „patriotů“ vlnu hrubých vyhrůžek. Ke kauze se byly nuceny vyjádřit i mezinárodní lidskoprávní organizace včetně zástupkyně OBSE pro svobodu médií Dunji Mijatović, protože útokům čelili i zahraniční novináři. Seznamy nespolehlivých osob sestavené aktivisty krajně pravicového uskupení Civilní korpus Azov se staly impulzem pro útoky na levicové a protifašistické aktivisty.
Něco se s námi opravdu stalo – Ukrajina se po posledním Majdanu změnila. Země, která byla v úrovni občanských svobod v postsovětském prostoru ostrůvkem pozitivní deviace, se nyní v potlačování těchto svobod stává kopií Ruské federace. A my se s tím de facto smiřujeme?
Jako podle Arendtové
Uvedená fakta svědčí o tom, že řada aspektů společenského života na současné Ukrajině je kontrolována buďto orgány státu, anebo krajně pravicovými hnutími. A občany, kteří vyjadřují názory neschválené těmito strukturami, čekají výhrůžky, násilí nebo trestní stíhání. Mnoho společenských uskupení a webových zdrojů provozuje monitoring bloggerů na sociálních sítích, publikací a aktivit žurnalistů a občanských aktivistů, televizních pořadů a filmů, vystoupení herců, pokojných shromáždění… Výsledkem takového „monitoringu“ je obvykle apel k orgánům státní moci – Službě bezpečnosti, ministerstvu vnitra, ministerstvu informací, Národní radě pro záležitosti televize a rozhlasu, Státní agentuře pro kinematografii (Deržkino) – s žádostí zahájit s danými osobami trestní řízení, zakázat vysílání daných pořadů nebo filmů, odebrat licenci k vysílání.
V řadě případů orgány státní správy žalují žurnalisty (právě na základě udání byl zažalován například protiválečný aktivista Ruslan Kocaba) nebo zakazují promítání filmů (příznačný je zákaz kultovního filmu Eldara Rjazanova Garáž). Jindy zase ultrapravicová uskupení, včetně těch otevřeně rasistických nebo nacistických (Azov), sama organizují útoky na studia televizních kanálů jako Ukrajina nebo Inter nebo na demonstrace protestních hnutí, protiválečné akce a shromáždění s levicovou a protifašistickou symbolikou, na akce hnutí LGBT. Tyto útoky se zpravidla odehrávají za nečinnosti policie. Při atacích na média útočníci požadují změnu redakční politiky a interpretaci událostí na Ukrajině jen z jedné, „vlastenecké“ pozice. Důsledkem takového nátlaku, útoků a žalob se nezřídka stává ustoupení občanů od veřejného vystupování a autocenzura v médiích.
Iniciátory kampaní proti zastáncům odlišných názorů jsou obvykle představitelé krajně pravicových organizací, ale i občanští aktivisté, kteří se staví do role lidí s liberálními a demokratickými postoji. Tyto kampaně nicméně dosahují svých výsledků především díky součinnosti nebo aspoň nečinnosti státních institucí.
Kromě toho se orgány státní moci přímo podílejí na omezování občanských práv. Ukrajinský parlament přijal celou řadu takových zákonů. Konkrétně je možné zmínit úpravy trestního zákoníku, které umožňují trestat účastníky protestů proti mobilizaci a zastánce ukončení války „za odpor ukrajinské armádě“. Nebo zákon o „dekomunizaci“ z roku 2015, který se stal precedentem pro zákaz řady politických stran a pronásledování občanů s levicovými postoji. V průběhu let 2014 a 2015 parlament pozměnil a doplnil nové odstavce do „zvláštní části“ trestního zákoníku – „Zločiny proti národní bezpečnosti“. Podle těchto norem je aktivita, veřejné vystupování a rozšiřování materiálů vyzývající ke svržení současného zřízení trestným činem, který se v jednotlivých případech trestá až patnáctiletým vězením. Tyto zákony jsou současnou praxí prokuratury vykládány tak, že schvalování sovětského zřízení, tvrzení o porušování občanských a sociálních práv na současné Ukrajině, sympatie k federálnímu uspořádání nebo kritika všeobecné mobilizace (což se v demokratických zemích považuje za obvyklou věc) jsou těžkým zločinem, až „vlastizradou“.
De facto vznikl na Ukrajině po Majdanu mechanismus kontroly veřejného vystupování občanů a mechanismus potlačení svobody slova, svobody shromažďování a spolčování. Tento mechanismus je kombinovaný, protože jeho struktura se skládá jak z činnosti nestátních organizací, tak z orgánů státní moci. Zatím není tento mechanismus všeobjímající, ale vykazuje už znaky totalitarismu – takřka podle klasických děl Hannah Arendtové Původ totalitarismu nebo Karla Poppera Otevřená společnost.
Všudypřítomná kontrola
Přes množství prací, které se zabývaly totalitarismem, nedosáhli vědci stran definice tohoto pojmu jednoty. Pozastavme se tedy jen nad tím, co u klasiků oboru najdeme společného. Totalitarismus je takový systém vztahů ve společnosti, který utváří naprostou kontrolu nad všemi důležitými aspekty lidského života a především nad jeho sociálními a politickými aspekty. Carl Friedrich a Zbigniew Brzezinski se zřekli pokusů o abstraktní uchopení termínu a navrhli empirickou metodu na základě praxe fašistické Itálie (kde samotný pojem vznikl), nacistického Německa a Sovětského svazu. V jejich interpretaci znamená totalitarismus nikoli naprostou kontrolu nad činností lidí (což je z principu nemožné), ale spíše absenci omezení pro kontrolu jako takovou. Arendtová rozlišuje pojmy totalitní stát a totalitní hnutí. Ještě předtím, než totalitní hnutí dospěje k vytvoření totalitního státu, bude se snažit kontrolovat aktivitu občanů. Například s pomocí lidí v hnědých nebo černých košilích. Na druhou stranu státní aparát (rozvědka, cenzura) nedokáže totálně kontrolovat občany bez nestátních organizací: stranických výborů, komsomolu, Hitlerjugend, a hlavně – bez udavačů. Ti jsou nejdůležitějším mechanismem kontroly, který umožňuje státu „slyšet každého“. Subjektem totalitní kontroly nad společností může být tedy nejen stát, ale i totalitní hnutí.
Všechna totalitní hnutí mají s totalitními státy společnou ještě jednu věc – slovy Hannah Arendtové je to princip objektivního nepřítele. Bez tohoto principu může totalitarismus sotva existovat. Je přece třeba vysvětlit masám, kvůli čemu se musí nechat omezit na občanských právech a strpět totální kontrolu. „Zavedení pojmu objektivní nepřítel je pro fungování totalitních režimů rozhodující mnohem víc než ideologické vymezení jednotlivých skupin nepřátel. Kdyby se jednalo pouze o nenávist k Židům nebo buržoazii, totalitní režimy by se mohly po spáchání jednoho obrovského zločinu vrátit k pravidlům normálního života a vlády. Jak víme, opak je pravdou. Kategorie objektivních nepřátel přežívá první ideologicky vymezené nepřátele hnutí; jsou objevováni noví objektivní nepřátelé podle měnících se okolností…“
Na současné Ukrajině už existuje a funguje mechanismus kontroly nad vyjadřováním názorů a nad sociální a politickou aktivitou občanů. Tento mechanismus spočívá v „odhalení zrady“ (což je mem, který si u nás za poslední dva roky získal velkou oblibu) a v její neutralizaci prostřednictvím trestních řízení, násilí, štvavých kampaní na sociálních sítích a v masmédiích. Ve vybudování názorového monolitu skrze propagandu a newspeak. Nejdůležitějším prvkem tohoto mechanismu je sebeomezení neboli autocenzura. Tedy fakt, že část společnosti přijme tezi o nezbytnosti okleštění svých občanských práv a okleštění práv všech občanů ve prospěch „vítězství“ nad nepřítelem. Erich Fromm nazval tento proces útěkem před svobodou.
Válka jako odrazový můstek totalitních tendencí
Empirický přístup nám ukazuje, že totalitarismus ve třech modelových zemích (fašistické Itálii, nacistickém Německu a Sovětském svazu) nebyl vybudován zvenčí, navzdory vnitřním politickým procesům. Je ve všech případech tuzemským produktem. Ovšem ne každá země, v níž se totalitní tendence prokazatelně projevují na úrovni totalitních hnutí, přejde do stadia totalitního státu. Rovněž není možné tvrdit, že tendence totalitarismu se na Ukrajině objevily z něčí zlé vůle (z vůle Putina či Porošenka), protože tyto tendence jsou důsledkem společenských a politických procesů ve specifických podmínkách války. A zatím není důvod tvrdit, že s jistotou upadneme do propasti totalitarismu. Nicméně totalitní tendence jsou na Ukrajině zjevné. I ony jsou důsledkem společenských procesů, především válečného stavu.
Obecnou podmínkou pro existenci totalitních tendencí a jejich vítězství je právě objektivní nepřítel. A ten se pro všechny stává jednoznačně identifikovatelným právě v době války. Nikoli náhodou vyrostl německý nacismus z traumatického vědomí první světové války. Válka na východě Ukrajiny se stala všeobecným argumentem pro ospravedlnění kontroly nad vyjadřováním názorů a aktivitami obyvatel. Dělení lidí na „naše“ a „nepřátele“, které je pro válečnou situaci charakteristické, se stává ospravedlněním represí vůči těm, které „vlastenecká“ hnutí zahrnula k „druhé straně“. Zbavovat je občanských práv je potřebné, a dokonce nutné. Jinak druhá strana zvítězí.
V odpovídající míře se ve společnosti s totalitními tendencemi významně snižuje úroveň veřejné diskuze. Jediným argumentem v takové diskuzi je zpravidla označení oponenta za „nepřátelského agenta“. Všechny další argumenty jsou už zbytečné. Tím pádem se i samotná diskuze stává zbytečnou. V našem případě nabývá taková diskuze podob karikatury. Jako například po tragických událostech 31. srpna 2015 před budovou parlamentu, kdy se představitelé vlády a ultrapravicové strany Svoboda navzájem označovali za agenty Kremlu. Válka se pro formující se totalitní vědomí stává nezbytností. Její ukončení znamená ztrátu důvodů a argumentů pro kontrolu a represe. A tedy i hrozbu pro samotnou existenci totalitních hnutí.
To vše jsou prvky budování masového člověka (termín Hannah Arendtové). Z takových masových lidí se v praxi skládá totalitní společnost.
Dynamická rovnováha
Nakolik je přiměřené mluvit o příznacích a tendencích totalitarismu na Ukrajině po Majdanu? A nakolik je důležité to zdůrazňovat? Důležité je to už proto, aby tyto tendence neprošly bez povšimnutí. Opět: ne každá země, kde existovaly totalitní tendence a totalitní hnutí, přešla do stadia totalitního státu.
Na dnešní Ukrajině se dva zásadní faktory totalitní praxe – státní aparát a ultrapravicová hnutí – nacházejí ve stavu dynamické rovnováhy. Zatímco se vzájemně doplňují i eliminují, existují na politické mapě země už dva a půl roku a snaží se kontrolovat občanskou společnost. Mimo to nevykazuje Ukrajina zatím žádný zásadní rys vlastní všem klasickým totalitním státům. Není zde autoritářství se všemocným vůdcem. Ale tato rovnováha může být v kteroukoli chvíli narušena.
Jakým směrem se Ukrajina vydá, zda k totalitarismu nebo k demokracii, to záleží na společenských procesech, které se uvnitř ní rozvíjejí. Jen sociální hnutí – hnutí občanů, kteří si uvědomují své společenské zájmy – mohou narušit hnutí masových lidí sjednocených názorovým monolitem v zájmu „vítězství nad objektivním nepřítelem“ a v zájmu totální kontroly nad sebou samými a svými spoluobčany.
Autor je ukrajinský politik a lidskoprávní aktivista.
Z ukrajinského originálu, publikovaného na webových stránkách časopisu Commons/Spiľne, přeložil Vojtěch Pícha.