Během posledního březnového víkendu se v Římě setkají vrcholní představitelé a představitelky členských států Evropské unie, aby si připomněli 60. výročí podpisu Římských smluv. Na základě těchto smluv vznikla institucionální spolupráce, která vedla ke společnému evropskému trhu s volným pohybem lidí, služeb, zboží a kapitálu. Při příležitosti výročí se budou muset členské státy zamyslet nad budoucností integračního projektu jako nikdy předtím. EU totiž dnes čelí zřejmě nejzásadnějším výzvám ve své historii. Premiérka Velké Británie o víkendu zřejmě oznámí, že chce spustit proces vystoupení z EU, vyplývající ze článku 50 Lisabonské smlouvy. Pro mechanismus spuštění tohoto článku ovšem neexistuje žádný precedens. Vyjednávací proces bude trvat maximálně dva roky a členství v EU po vypršení této lhůty každopádně zanikne, a to dokonce i bez eventuální dohody o budoucím partnerství mezi Británií a EU.
Konec levné práce v Česku nenastane omezením vstupu cizinců na pracovní trh, ale zavedením silnějších sociálních standardů. Stát se součástí „Evropy vyšší rychlosti“, může být pro Česko příležitostí, jak tlačit na zvýšení sociálních standardů.
Zbývající členské státy budou muset řešit svou vlastní budoucnost. Třináct let po „big bang enlargement“ (tedy velkém rozšíření EU o deset nových členských států v roce 2004) a devět let po vypuknutí finanční krize se Unie nedokáže vymanit ze spirály pesimismu a nedůvěry v evropský projekt ze strany členských států. Mimo jiné i proto předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker před pár týdny představil Bílou knihu o budoucnosti Evropy. V dokumentu je nastíněno pět potenciálních scénářů dalšího rozvoje integrace, které by podle Komise měly pomoci orientovat debatu o vývoji EU v následujících letech. Jedním ze scénářů je takzvaný vícerychlostní rozvoj: tuto koncepci, podle níž by se různé členské země integrovaly různými rychlostmi, prosazují zejména západoevropské státy. Ty dokonce chtějí, aby se návrh vícerychlostní Evropy již zapracoval do prohlášení, které mají šéfové států a vlád EU schválit na sobotním slavnostním setkání.
Brexit jako šance pro sociální Evropu
Vícerychlostní Evropa ovšem de facto existuje již dnes – prostřednictvím různých výjimek z evropského práva. Změna by spočívala v tom, že by tyto výjimky už nebyly pouze něčím mimořádným, ale naopak by byly pevně zakotveny v prohlášení. Koncept vícerychlostní Evropy spočívá v tom, že umožní hlubší integraci pro ty země, které ji vyloženě chtějí. Jedním z hlavních argumentů západoevropských států pro takový model je nedostatek sociální legislativy současné Evropské unie a obavy, že silný sociální rozměr evropské integrace nebude možné uskutečnit v rámci stávajícího bloku, kde jsou sociální rozdíly mezi členskými státy obrovské. Jako příklad těchto obav je často uváděn postoj skupiny V4 k přerozdělování uprchlíků nebo protest východoevropských členů EU proti revizi směrnice o vysílání pracovníků na základě principu „stejné mzdy za stejnou práci na stejném místě“.
Pokusy o zavedení sociální legislativy na evropské úrovni nejsou ničím novým. Již od samého začátku evropské integrace se o tomto záměru mluví, ale zejména Velká Británie byla zemí, která dlouhodobě nepřipouštěla jasný sociální program v rámci jednotného trhu. Její odchod z EU tak může být šancí pro zbytek členských států, a sociální Evropa by se konečně mohla stát skutečností. Otázka zní, zda model sociální Evropy nebude automaticky zahrnovat zavedení Evropy vícerychlostní a nebude se týkat pouze států eurozóny, kde se počítá například se sociálními minimy. Země mimo eurozónu by se mohly k systému připojit dobrovolně.
A kam kráčí Česko?
Stávající česká vláda si vícerychlostní Evropu nepřeje, protože by automaticky spadla mimo jádro EU, vzhledem k tomu, že o zavedení eura se v Česku už dávno přestalo mluvit. Dlouhodobým efektem vícerychlostní Evropy může být například přesun finančních prostředků z rozpočtu EU do rozpočtu eurozóny. Česko by na tomto systému určitě tratilo, protože patří stále k zemím s čistým finančním ziskem z rozpočtu Unie.
Největší vládní strana ČSSD je celkem nakloněná principu harmonizace sociální legislativy v Evropě. Sama chce například prosadit mzdovou konvergenci mezi Západem a Východem. V diskusi o vysílání pracovníků je také vidět jistý posun. Legislativní nástroje ze sociální Evropy teď proto mohou straně přijít vhod. Koncept standardů v sociální politice, jako například celoevropský systém minimálních mezd, může razantně ovlivnit politiku levné práce v Česku. Možná i proto se ministr zahraničí Lubomír Zaorálek nešťastně vyjádřil o budoucnosti volného pohybu v Unii. Jeho obavy ze snížení sociálních standardů po příchodu levnějších pracovních sil jsou oprávněné, ale způsob, jak je chce prosadit, nikoliv. Konec levné práce v Česku nenastane omezením vstupu cizinců na pracovní trh, ale zavedením silnějších sociálních standardů. Připojit se k sociálnímu pilíři, a tím pádem se stát součástí „Evropy vyšší rychlosti“, může být pro Česko příležitostí, jak tlačit na zvýšení sociálních standardů. Doufejme, že ji premiér Bohuslav Sobotka v sobotu nepropásne.
Autor je člen Idealistů.