V nedávném rozhovoru pro studentskou sekci webu e15 byl rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima tázán, jak si vysvětluje, že studenti na západoevropských školách „sami otevírají debaty, chtějí diskutovat a vědět více a že většina studentů v ČR není dostatečně aktivní“. Zdálo by se, že na tak závažný problém bude mít rektor připravenou alespoň nějakou odpověď. Zima ale pouze hořce uznal, že to lze těžko svést na komunistickou minulost, když ji většina studentů vůbec nezažila. I přes nápovědu redaktorky, která se ptala, zdali to nemůže být třeba způsobeno jiným systémovým nastavením (žádné školné, důraz na memorování, ne na psaní esejů), ze Zimy pouze vypadlo, že za to nejspíše může typický český naturel a že studenti jsou ostatně jen obrazem líné a pasivní české populace.
Jedná se o poněkud skandální „analýzu“, vezmeme-li v úvahu, že zaznívá z úst rektora univerzity, který by si měl být nejlépe vědom systémových nedostatků a hledět předně na jejich nápravu. Díky možnosti studovat práva na anglické i české univerzitě jsem měl příležitost nahlédnout na fungování obou systémů a chtěl bych zde přiblížit některé jejich rozdíly a především ukázat, v čem by například mohly být systémové příčiny Zimou pozorované pasivity českých studentů.
Když studenty vzdělávají soukromníci
První podstatným rozdílem je velký tlak na praxi v oboru na českých právnických fakultách, a to již během studia. Nejde přitom o několikatýdenní stáže během letních prázdnin, ale velmi často o soustavnou, celoroční práci v advokátní kanceláři na pozici „studenta“. Studenti jsou k práci vedeni nejen hmotnými důvody, ale i neúprosnou logikou, podle které budoucí zaměstnavatelé preferují absolventy s předchozí praxí. Často to také funguje tak, že cesta k dalšímu závazku u firmy vede jedině skrze léta strávená na pozici studenta. Práce během studia práva na anglické univerzitě je naopak poměrně vzácná. I ti nejlepší studenti a budoucí špičky oboru většinou při škole nepracují – tedy alespoň ne v oboru (kromě stáží v období volna) –, ale soustředí se na to, aby měli co nejlepší známky. Právě na tom závisí i možnost získat různá stipendia (ti nejlepší dostali dost peněz na pokrytí nejen školného, ale i na existenčních výdajů) a později i místo v prestižní právnické firmě. Dobré výsledky jsou také více doceňovány advokátními kancelářemi a nejlepší londýnské firmy automaticky předpokládají u uchazečů nejen tituly z předních univerzit, ale i vynikající výsledky u zkoušek.
Univerzity by měly především podněcovat ke kritickému uvažování, svobodě myšlení a hledání své vlastní pozice. Jen tak mohou vyrůst právníci, kteří budou hájit rozmanité zájmy v rozmanité společnosti.
Pracovat českým studentům do velké míry umožňuje nastavení studia, které nezabere větší množství času. Na semináře není nutné se dlouze připravovat a studenti na ně často chodí jen kvůli prezenci, pokud vůbec. Je běžné se učit pouze pár týdnů či dnů (a nocí) před zkouškou. Celý tento systém je nápadně výhodný pro firmy, které získají velmi levnou pracovní sílu (70–120 korun na hodinu). Studenti v kancelářích obstarají za směšnou brigádnickou mzdu nejen běžnou organizační kancelářskou agendu, ale i složitější právní kauzy, za které může kancelář účtovat klientovi běžně i desetinásobek hodinové mzdy studenta.
Podpůrným argumentem pro tento systém práce při studiu je tvrzení, že právo se člověk stejně nejlépe naučí v praxi, a tak by se studenti měli učit rovnou v advokátní kanceláři nebo na stáži v neziskovém sektoru. Praxe je pro výkon jakékoli profese jistě nenahraditelná, ale stejně tak je nenahraditelná kritická debata vedená nad nějakou kauzou „v bezpečí“ semináře („safe environment“ – na to byl v Anglii kladen důraz). Semináře vedou experti na konkrétní oblasti práva, kteří na dané téma publikovali a s nimiž bylo možné diskutovat i o různých teoretických rovinách a problémech.
Systém zkoušení
Dalším problémem českého právního studia je i systém zkoušek. Při postupových zkouškách na Karlově Univerzitě se zkouší ohromná šíře látky, a proto se studenti logicky omezují na učení z extraktů a různých výpisků. Při zadaných padesáti a více otázkách (u soukromého práva i přes osmdesát) není časově možné jít do větší hloubky u všech požadovaných témat. Tudíž se zkouší především schopnost memorovat obrovské množství dat a odříkat jako naučenou básničku. Tento způsob přípravy bere studentovi motivaci ponořit se opravdu do hloubky u otázky, která ho zajímá, neboť šance, že jeho třeba několikadenní úsilí někdo ocení, je jedna ku padesáti.
V Anglii byl počet zkoušených témat mnohem menší a i z těch si mohl člověk u zkoušky vybrat. Výborná odpověď musela prokázat nejen dokonalou znalost platného práva a schopnost aplikovat ji na konkrétní případ, ale i schopnost kriticky uvažovat a vidět problémy a mezery či důsledky současné právní úpravy. Vlastní úvahy bylo přitom potřeba opřít o značné množství sekundární, akademické literatury. Samotné zkoušení bylo doplněné povinnou esejí a při psaní se nevyžadovala jen znalost práva, ale i schopnost samostatné úvahy. V předmětu „public law“, který nejlépe odpovídal českému ústavnímu právu, jsem například dostal zadání „Is UK a democracy? (Discuss)“. Bylo potřeba mluvit o pojetí demokracie v historii a současné zakotvení parlamentní demokracie v Británii a kriticky vyhodnotit, zda současná demokracie odpovídá svými rysy a strukturou antické koncepci. Ústavní právo na české fakultě, přestože jde o klíčový předmět, přitom u zkoušky požadavek po takovýchto úvahách postrádá. Jednotlivé otázky postupové zkoušky se omezují na vymezení problému, ke kterému jen studenti encyklopedicky přiřazují co nejvíce memorovaných znalostí.
Často se kritizuje, že studenti práv nečtou učebnice. Je nutné se ale ptát, jestli je vůbec možné znalosti z patnáctisetstránkové učebnice nějak smysluplně zkoušet. Nastavení zkoušení spíš vcelku logicky vede k rezignaci na čtení a učení se na zkoušky ze studentských „výcuců“ látky. Pokud chceme podpořit aktivitu studentů na seminářích, nemělo by se stávat, že náplň látky semináře nekoresponduje přímo s postupovými otázkami, jak bývá běžné. U zkoušky se vám tak dost dobře může stát, že zrovna vašeho zkoušejícího prostě nebude ani trochu zajímat to, co jste dělali s jiným učitelem na semináři. I skvělá příprava a aktivita na semináři vám tak nutně negarantuje úspěch u zkoušky, kde vás mohou vždy na něčem nachytat. V Anglii bylo studium velice striktně nalajnované a u zkoušky bylo samozřejmé, že je požadováno to, co bylo vykládáno na přednáškách, které byly přístupné i v online video formátu. Dále pak i diskuse nad sekundární literaturou, jež byla probírána na seminářích, byla přímo aplikovatelná a vyžadovaná při otázkách u zkoušky.
Proč z právníků rostou bestie
Studium v Anglii mi vštěpilo představu, že teorie a hlubší porozumění věci může dát člověku nový pohled na věc, a tak ho nakonec i lépe připravit pro praxi. Například tak, že když se vyznáte v ekonomické teorii, vidíte vaši právní kauzu v širších souvislostech než protistrana, jež čte právo jen pozitivisticky a může tím pádem tápat po smyslu a logice některých sporných ustanovení. Takové případy nejsou výjimečné a právě například na mezinárodním obchodním právu je fascinující kreativita, s jakou různé vlády, především rozvojových zemí, mnohdy interpretují společné právní normy. Být dobrý právník pak v takovém sporu předpokládá například i schopnost chápat a předvídat tyto rozdíly v interpretaci a být schopen se s nimi vypořádat.
Úlohou univerzity by mělo být poskytnout studentům prostor a čas věnovat se věcem, na které při praxi už nebude moc času. Měly by především podněcovat ke kritickému uvažování, svobodě myšlení a hledání své vlastní pozice. Jen tak mohou vyrůst právníci, kteří budou hájit rozmanité zájmy v rozmanité společnosti. Pokud se výuka práva odehrává v soukromých kancelářích, učí se studenti již zažité vzorce chování a myšlení a není neobvyklé, že se hned zkraje učí porušovat nebo obcházet právo i advokátní předpisy. Učit se od právních profesionálů je jistě důležité, ale mělo by se tak stát až poté, co si student na univerzitě vytvořil vlastní názory. Kritické právní vzdělání může zajistit nejen dost právníků, kteří zapadnou do zajetých vzorců, ale i dost těch, kteří tyto vzorce zpochybní a najdou i odvahu je měnit.
Autor studuje práva.