Sociální demokracie by se ráda změnila. Některé průzkumy už přisuzují hnutí ANO dvojnásobné preference, takže je ke změnám nejvyšší čas. Po víkendovém sjezdu se píše a mluví o nebývalém sjednocení strany, která nastupuje proti Babišovi. Je to pokrok. Před minulými volbami nebylo úplně jasné, zda stranu vede sociální a proevropský liberál Sobotka, nebo první místopředseda a zemanovec Hašek. Dnes je jasné, že Sobotka stojí v čele sociálně-národovecké strany, která to s lidskými právy nebude přehánět a která jde „dál od duhových pochodů, blíž k odborům“, jak se vyjádřil Foldynův poslanecký asistent Dvořák. To ale neznamená, že v ČSSD není opozice. Na vedoucí úlohy ve straně (byť zatím bez výrazného úspěchu) totiž čekají lidé jako Zimola a Tejc, kteří to s antiliberálními postoji myslí ještě upřímněji.
Levicovost v české verzi je především ochrana zájmů českých zaměstnanců. Není univerzální, ale jen partikulární, a tak se do ní hravě vejde i odmítání uprchlíků z válečných oblastí.
Staronové Sobotkovo vedení zatím dokázalo obstát proti Zemanovi, který má na stranu stále nepřímý vliv. A případná podpora i nepodpora Zemana v prezidentské volbě nebude pro předsednictvo jednoduchá. Prezident dolních deseti milionů už dávno nehájí zájmy chudších lidí jinak než okázale vidláckým stylem a bojem proti „parazitům“, který sklouzává až k podpoře antisociálních návrhů jako zpoplatnění pobytu v nemocnici. Živořící české důchodce tím moc nepotěšil. Víc než za chudé bojuje Zeman proti politické korektnosti. Jeho mluvčí Ovčáček řekl, že by v případě Zemanovy nekandidatury volil senátora Kuberu jednoduše proto, že „není politicky korektní“. Tudy se ale sociální demokracie vydat přece jen nehodlá.
Superstar Fico
„Sociální demokracie se namočila při obnově důvěry v kapitalismus. Sama se podílela na tom, že platy manažerů závratně rostly,“ řekl zvýšeným hlasem na teoreticky zaměřené části sjezdu ČSSD Lubomír Zaorálek. Podobně ostře mluvil i ve svém kandidátském projevu. Levičácká rétorika českého ministra zahraničí měla mezi delegáty úspěch a Zaorálek se stal místopředsedou s nejsilnějším mandátem. Největší potlesk na sjezdu ČSSD ale prý sklidil slovenský premiér Fico. Těžko to byla jen slušnost k hostovi. Robert Fico přesně vystihuje současnou náladu v české sociální demokracii, aspoň podle toho, jaké hlasy jsou za poslední tři roky z této strany slyšet. Po odvolání všech liberálnějších ministrů už nikdo uvnitř strany nestojí v cestě tomu, aby přitvrdila podobně jako Fico, který už podruhé vede koalici s nacionalistickou Slovenskou národní stranou. Ficovo kouzlo pro ČSSD spočívá především v jeho neporazitelnosti – jeho strana SMER-SD vyhrála na Slovensku volby už potřetí v řadě.
Jenže ani Fico nedokáže čelit krizi důvěry ve strany, které se etablovaly v devadesátých letech a kterým proto u nás říkáme tradiční. V posledních volbách výrazně ztratil a do poslanecké sněmovny se dostali nejen Kotlebovi náckové, ale i populistická hnutí podobná okamurovcům nebo babišovcům, jejichž „členská základna se vejde do výtahu“. Není vůbec jisté, jestli by Fico obstál, pokud by se mu ve slovenské politice objevil stejně silný konkurent, jako je Andrej Babiš pro ČSSD.
Návrat k levici. Ale k jaké?
Výrazná krize ČSSD (a 15 procent preferencí nelze jinak nazvat) však donutila stranu k zajímavému výkonu. Nedá se říct, že by čeští sociální demokraté byli mimo a nevěděli, v jaké zemi žijí a co je jejich problém. Zaorálkův teoretický panel složený ze samých mužů se jmenoval Důvěra a demokracie a vystoupil na něm Jan Keller, Václav Bělohradský a Josef Středula. Všichni mluvili o krizi důvěry a postihli zásadní problém: lidé, za které chtějí bojovat, o jejich služby příliš nestojí. Nevěří jim, že to skutečně dělají pro ně. Větší důvěru vkládají do „pořád-ještě-nepolitika“ Andreje Babiše, ve kterém Zaorálek po pár letech v koalici odhalil „třídního nepřítele“.
Babišovu rétoriku nemá ČSSD se Sobotkou šanci napodobit. A stejně tak nemůže vsadit na ještě vyhrocenější protiuprchlickou kartu. Zato Babiš může v tomto směru kdykoliv přitvrdit. Navíc je to on, komu z hradu fandí vrchní český xenofob Zeman. Skoro překvapivě se tak sociální demokraté musí spoléhat na svou vlastní ideologii. Jejich „návrat k levici“ ale vyvolává otázku, co si vlastně čeští sociální demokraté pod levicovostí představují. Levicovost v české verzi je především ochrana zájmů českých zaměstnanců. Není univerzální, ale jen partikulární, a tak se do ní hravě vejde i odmítání uprchlíků z válečných oblastí. Absence obecnějšího přístupu ubírá ČSSD na ambicích a zmenšuje i její důraz na obecnější snahu o sociální spravedlnost a ochranu všech utlačovaných. Dlouhodobě si tak podkopává šanci být hlavní silou v české společnosti. Ale aspoň že letos nepozvali Škromacha.
Autor je redaktor Alarmu.