S Vladislavem Jandáskem jsme se sešli v jeho kanceláři v továrně na výrobu pneumatik Mitas, která se nachází v typických baťovských budovách v centru Zlína. Fabriku zná velmi dobře, během osmnácti let v ní pracoval na různých pozicích. Do funkce předsedy odborové organizace byl zvolen před pěti lety. Bavili jsme se spolu o stávce, která vypukne v příštích dnech ve zlínském i pražském závodu Mitas. Důvodem jsou nízké mzdy v průměru okolo 14 000 korun čistého, které vedení podniku nechce zvýšit navzdory ziskům pohybujícím se kolem miliardy korun ročně. V pondělí proběhlo poslední kolektivní vyjednávání, během kterého zaměstnavatel opět nevyslyšel požadavky zaměstnanců. Odboráři nechávají notářsky ověřit sebrané podpisy pracovníků potřebné pro vyhlášení stávky. Ta začne v příštích dnech.
Jakou členskou základnu mají odbory v Mitasu a jak se počet odborářů vyvíjí?
Ve zlínském provozu Mitas pracuje 650 lidí a z toho je asi 440 odborářů. Za dnešní den mám další dvě přihlášky, předevčírem jsem dával na personální úsek dalších dvanáct přihlášek. Když jsem funkci před pěti lety přebíral, tak nás bylo v odborech z tehdejšího tisíce zaměstnanců asi 250. Za pět let se s tím pohnulo a dnes jsme téměř na dvojnásobku.
Pracujeme totiž jinak než předchozí odbory – kolega přede mnou veřejně říkal, že to tady do důchodu doklepe a my mladí ať si potom děláme, co chceme. Bral to jako jistotu klidného kancelářského místa, kde stačí nejít do konfliktu se zaměstnavatelem. My jsme předsedu museli odvolat, protože v odborové organizaci nefungovaly základní věci. Měl jsem o poznání větší důvěru díky tomu, že mě lidé znají z výroby. Fluktuace zaměstnanců je ale bohužel v posledních letech taková, že nám velký počet zaměstnanců i odborářů odchází. Abych navýšil počet členů odborů o třicet lidí, tak jich musím za rok přijmout devadesát, protože těch šedesát mezitím odejde.
Proč je ve firmě tak vysoká fluktuace?
Zaměstnanci odcházejí, protože je zaměstnavatel špatně ohodnocuje. Náročnost výroby v chemickém průmyslu, kde pracujeme s karcinogenními látkami, je vysoká. Vedení platy vůbec nepřizpůsobilo – přitom ještě před patnácti lety byl Mitas vnímán jako prominentní zaměstnavatel. Byl dokonce problém tady práci získat a byly dlouhé pořadníky. V poslední době je to úplně jinak, dostáváme se na úroveň Mitasu v Praze, kde je podnik synonymem poslední štace pro ty, kteří nemají kam jinam jít.
Zaměstnavatel sám ze své vůle není ochoten spravedlivě rozdělovat zisky, na kterých se všichni zaměstnanci nemalou měrou podíleli. Právě proto bude nutné přistoupit ke stávce, abychom zaměstnavatele donutili.
Výroba je složitá a lidé musí být zruční a zodpovědní, ale peníze jsou rozhodující. Za patnáct let jsme se s platy dostali pod zlínský průměr. Měli bychom být minimálně na 1,2 násobku zlínského průměru, abychom mohli konkurovat ve stejném sektoru provozu Mitasu v Otrokovicích nebo firmě Continental Barum. Tam jsou mzdy za podobnou práci zhruba o deset tisíc vyšší.
Jak se firma vyrovnávala s důsledky hospodářské krize v roce 2008?
Zaměstnavatel po vypuknutí krize začal zaměstnance tlačit k tomu, aby se dobrovolně vzdali pracovních pátků. Neměl pro nás tolik práce a měl plné sklady, takže my jsme tehdy požadovali plnění kolektivní smlouvy. Podle ní jsme měli dostávat osmdesát procent plné mzdy jako náhradu za odstavenou výrobu. Byli jsme ochotní ustoupit na šedesát procent, které zákoník práce garantuje v případě živelných pohrom. Zaměstnavatel to bohužel neakceptoval a obešel zákoník práce i odborovou organizaci a donutil lidi, aby podepsali jakousi dohodu, podle které zaměstnavatele žádají, aby jim zkrátil pracovní týden o jeden den. Lidé na to přistupovali, protože se báli ztráty zaměstnání a za jeden den v týdnu nedostávali výplatu. Z tisíce lidí jsme to tehdy nepodepsali asi jen tři nebo čtyři. Po jednom si nás volali, aby na to nebyli svědci a otevřeně nám říkali: „Máme příkaz od majitelů zašlapat vás do země a donutit vás k podpisu. Teď už jde jen o princip, abyste tady nebyli jako rebelové.“ V té době jsem byl přeřazen na nejméně placené povolání.
Mitas má druhý provoz v deset kilometrů vzdálených Otrokovicích, kde berou zaměstnanci údajně výrazně vyšší platy za podobnou práci. Nejde o diskriminaci?
Vedení říká, že rozdíl je „dán historicky“. Mají částečně pravdu – firma tuto výrobu koupila od společnosti Continental Barum. Před lety se Česká gumárenská společnost [ČGS, mateřská společnost Mitasu – pozn. red.] a Continental dohodly o rozdělení trhu, aby si nekonkurovaly. Jednoduše řečeno: Continental vyrábí silniční pneumatiky a ČGS mimosilniční. Výroba agroplášťů se převedla včetně zaměstnanců Continentalu, kteří měli vyšší platy, které ale nebylo možné snížit. Od té doby si Mitas postavil vlastní fabriku v Otrokovicích a bohužel dochází k navyšování mezd o stejné procenta v obou provozech. Dlouhodobě to kritizujeme, nelíbí se nám to, protože se neustále rozevírají nůžky mezi závody. Za stejnou práci v jedné firmě dostávají zaměstnanci o třetinu nižší mzdu, což je podle zákoníku práce diskriminující.
Jak se vyvíjejí platy ve firmě v posledních letech?
Za posledních osm let se mzdy nepohnuly. Je to zvláštní, protože zaměstnavatel sice každý rok přidával, ale mzdy se nám neměnily. Mezitím dvakrát změnil mzdový systém, čímž vznikl chaos – navzdory tomu, že mají platy stoupat, ve skutečnosti meziročně dokonce klesají. Odborová organizace by měla mít možnost kontrolovat dodržování mzdových předpisů, ale to nám bohužel zaměstnavatel neumožňuje. Firma má sice od loňského roku nového vlastníka, švédskou společnost Trelleborg, ale já stále nedostávám přehledy, které dostávat mám.
Zaměstnavatel uvádí, že je průměrná mzda zhruba 27 000 Kč. Ve skutečnosti tady máme pouze hi-tech výrobu plášťů pro stavební techniku, kde zaměstnanci dostávají mzdu za práci ve čtyřsměnném provozu včetně všech příplatků 18–20 000 čistého. Tam pracuje ovšem jen čtyřicet až padesát lidí, většina ze zbylých více než šesti set zaměstnanců má plat 12–15 000. Mladý muž bere za velmi náročnou práci ve třísměnném provozu u vytlačovací linky 12 400 korun. To je neakceptovatelné a nedovedu si představit, jak takový člověk může vůbec přemýšlet o zakládání rodiny.
Jak se dá s podobnou mzdou vyžít ve Zlíně?
Velmi špatně. Snad pokud má takový zaměstnanec vedle sebe partnerku, se kterou náklady na živobytí dělí na polovinu. Jestliže je člověk sám, tak je to problém. V Mitasu pracuje minimum lidí, kteří si pronajímají, nebo dokonce vlastní svůj byt. Většina zaměstnanců tady žije u rodičů. Pokud se v minulosti nabírali noví zaměstnanci, šlo výlučně o mladé muže – je to silně genderově nevyvážené, ženy a starší lidi firmu nezajímali. Tento přístup přetrvává dodnes.
Proč podnik nepřijímá ženy nebo starší zaměstnance?
To je spíše dotaz na personální oddělení. Ale nebudeme si nic nalhávat, žena je z hlediska zaměstnavatele rizikovější, protože může odejít na mateřskou nebo se bude muset starat o nemocné děti. Vyplývá to samozřejmě z toho, že příjmy žen jsou u nás zpravidla nižší než platy mužů. Podobné je to se staršími lidmi, s rostoucím věkem přibývají zdravotní problémy a toto zaměstnavatel bohužel odmítá přijmout. Nechce vzít za své, že by měla struktura zaměstnanců měla odrážet složení celé společnosti. Současný kapitalismus toto úplně ignoruje.
Podle výroční zprávy Mitasu za rok 2015 je zisk divize výroby pneumatik 45 milionů euro po zdanění. Ziskovost podniku se zvýšila o 31 procent. Co na to říkáte vzhledem k mizerné úrovni platů?
To jsou neuvěřitelná čísla, navíc zisky v roce 2015 byly ještě poměrně nízké. Firma vydělává parádně. Kdyby zaměstnavatel prostředky neměl, tak bych dovedl pochopit, že se zdráhá navyšovat mzdy. Ale tady je to parazitismus, dochází k naprosto chybnému přerozdělení prostředků. Zaměstnavatel sám ze své vůle není ochoten spravedlivě rozdělovat zisky, na kterých se všichni zaměstnanci nemalou měrou podíleli. Právě proto bude nutné přistoupit ke stávce, abychom zaměstnavatele donutili. Dnes jsme se dostali do neúnosného stavu, kdy je výše mezd tak nebezpečná, že nám odchází velké množství kvalitních lidí. Personalisté se vymlouvají, že je extrémně nízká nezaměstnanost, ale to tomu neodpovídá. Mitas už má tak špatnou pověst, že to je poslední zaměstnavatel, ke kterému lidé půjdou pracovat.
Jak je možné, že jsou platy v továrně Continental v Otrokovicích tak výrazně vyšší?
Continental je profitabilnější, což je ale dáno především modernějšími technologiemi, které používá. V Mitasu vyrábíme letecké pláště nebo motopláště na strojích, které jsou v provozu už od Baťovy doby. Dokážeme na nich téměř bez úprav dělat čtyřnásobné množství pneumatik, než se na nich původně vyrábělo. Lidi pracovat dovedou, ale chybí nám investice do nových technologií. Původní vlastníci před prodejem firmy pět let neinvestovali a je to znát. Pokud chce nový vlastník investovat, mám obavu, aby měl nové stroje vůbec kdo obsluhovat. Zaučení nového pracovníka v gumárenské výrobě trvá jeden až dva roky. Dnes jsme v situaci, kdy zaměstnanec, který se ještě před měsícem zaučoval, už sám učí někoho nového. To se potom projevuje i v množství úrazů na pracovišti a na kvalitě výroby.
Je tedy Mitas dokladem toho, že pro západní investory funguje Česká republika jako levná montovna, do které se neinvestuje a ze které se má vyždímat maximální zisk?
Česká republika je Čína za hranicí Německa. Když srovnáme údaje o produktivitě zaměstnanců, tak jsme srovnatelní s Německem, ale projevují se především technologické rozdíly. Čeští pracovníci jsou velmi pracovití a houževnatí, ale nemůžeme si dovolit dál pracovat za almužnu. Mám totiž obavy, že tady můžou vzniknout sociální nepokoje. Je to spojené i s nenávistnými projevy ve společnosti, lidi snadno hledají nepřítele v někom, kdo je slabší. Češi zase začínají objevovat skryté špatné vlastnosti, o kterých jsme si mysleli, že s druhou republikou zmizely. Pokud Češi dlouhodobě vidí, že dřou víc než Němci, a mají třetinové příjmy, tak je jasné, že je to začíná štvát.
Jaké jsou konkrétní požadavky vašich odborů?
Základní požadavek v závodech ve Zlíně i v Praze bylo zvýšení všech tarifů o třicet korun na hodinu, což by odpovídalo navýšení o zhruba 5 000 korun měsíčně. To je částka, která by platy dorovnala na přijatelnou úroveň – to znamená asi 17 000 korun čistého. Od vznesení požadavku se tři měsíce nic nedělo, takže jsme na jednání v prosinci oznámili, že zaměstnavatel ztrácí naši důvěru. Když jsme navrhli jednání přes zprostředkovatele, přišlo vedení s návrhem nového mzdového systému. Ten původní byl vytvořen záměrně tak chaoticky, aby si zaměstnanec nemohl spočítat vlastní mzdu. My jsme to přijali a začali jsme pracovat na novém systému. Byli jsme opakovaně ujištěni, že zvyšování mezd problém nebude. Koncem února nám bylo z hodiny na hodinu oznámeno, že se situace mění a že peníze přidat nelze. To nás po čtvrt roce společné práce na novém mzdovém systému a přesvědčování zaměstnanců, aby zaměstnavateli důvěřovali, opravdu šokovalo.
Jaká je atmosféra mezi zaměstnanci?
Atmosféra je opravdu bouřlivá, lidi nás poprvé v historii tlačí, abychom šli do stávky. V takové podobě to tady ještě nebylo. V každé firmě jsou radikálové, kteří chtějí stávku, ale pak jsou první, kdo sklopí uši. My jsme dřív šetřili silnými slovy o stávce a já jsem říkal, že lidi ještě nejsou dost naštvaní, aby si uvědomili, jak jsou ponižovaní. Vedení podniku přislíbilo zvýšení mezd, ale slib nesplnilo. Teď to opravdu vybuchlo, lidi jsou naštvaní a požadují stávku. Dokonce i lépe placení kolegové z hi-tech výroby staví své vlastní výhody na druhé místo a stávku podporují.