Fantazírování o paralelní realitě stvořené počítači sahá přinejmenším několik desítek let zpátky. Ve svých sci-fi románech o ní píší William Gibson či Neal Stephenson. Počátkem devadesátých let se pak sice odpovídající technologii skutečně podařilo vyvinout, byla ale drahá, neskladná a obraz, který vytvářela, byl dosud velmi nedokonalý. Počáteční nadšení tedy rychle opadlo. Skoro dvě dekády to vypadalo, že se jedná o slepou uličku technologického vývoje. V roce 2010 však přišel průlom: byly vyvinuty brýle Oculus Rift, které zejména díky rychlejším počítačům dokážou zážitek virtuálního prostředí zprostředkovat velmi realisticky, jsou přiměřeně velké a lehké a stojí zlomek ceny dřívější technologie. Virtuální realita se tím vrátila do centra pozornosti.
Zatímco zábrany agresorů mimo fyzickou realitu očividně klesají, což lze dobře sledovat již na sociálních sítích, jejich oběti říkají, že zážitek není o nic méně traumatizující.
Uplatnění nachází zatím zejména v počítačových hrách, její možnosti jsou ale daleko širší. Může být využita nejen k instruktáži personálu v průmyslu nebo službách, ale obecně k jakýmkoli vzdělávacím účelům – zatímco dosud si děti ve škole o kultuře Inků jen četly v knize nebo se maximálně podívaly na dokumentární film, v nepříliš vzdálené budoucnosti se možná budou moci ve virtuální realitě projít po Machu Picchu a udělat si tak mnohem názornější obrázek.
Prostor se ale otvírá i terapeutickému využití, ať již pro lidi s fyzickými omezeními či psychickými problémy: fyzioterapeuti nebo psychoterapeuti možná budou v budoucnu avatary ve virtuálním prostoru. Zdá se, že fyzická rehabilitace podpořená zážitkem místo monotónního cvičení na strojích podporuje uzdravení u tělesných potíží. Psychoterapie je zase v současnosti pro mnohé nedostupná, terapeutů je málo a soustředí se často na movitou klientelu. I tento problém by virtuální realita mohla pomoci vyřešit. Je navíc dokázáno, že počítačová terapie může mít větší úspěch, protože se lidé s intimnostmi spíš svěří stroji než člověku z masa a kostí, u něhož často přetrvávají zábrany, že je bude soudit.
Nové formy šikany
Od virtuální reality se ale očekává také revoluce v komunikaci a pěstování sociálních kontaktů. To je důvod, proč brýle Oculus Rift záhy po zveřejnění prototypu koupil Facebook. Plánuje své sociální síti výhledově dodat třetí dimenzi.
Ukazuje se ovšem, že se v sociální virtuální realitě (Social Virtual Reality), jak se této specifické oblasti využití říká, reprodukují a často ještě zesilují problémy, které známe i z tradiční mezilidské interakce. Kupříkladu se množí stížnosti žen, které ve virtuálním prostoru zažily sexuální obtěžování, běžné jsou ale i další formy násilí vůči slabším. Zatímco zábrany agresorů mimo fyzickou realitu očividně klesají, což lze dobře sledovat již na sociálních sítích, jejich oběti říkají, že zážitek není o nic méně traumatizující. Pokud se týče metod šikany, jsou lidé navíc velmi vynalézaví, a ve virtuálním prostoru se tak objevují její úplně nové formy – například to, že něčí avatar poruší osobní prostor druhého a prostoupí jím. Může to znít úsměvně, ale dle zkušeností mnoha uživatelů a uživatelek se jedná o obzvlášť nepříjemný zážitek porušení tělesné integrity srovnatelný s reálným útokem.
Problém aktuálně spočívá v tom, že na znásilnění nebo jiné napadení ve virtuálním prostoru se nevztahuje platné právo, a tak kromě pokusů usměrňovat dění prostřednictvím moderátorů dosazených provozovateli toho kterého virtuálního prostředí nezbývá příliš možností, jak násilí čelit a postihovat ho. Technologie tedy ještě ani nerozvinula celý svůj potenciál, a řada uživatelů a uživatelek se od ní již začíná odvracet. Jako v případě mnoha dalších nových technologií, se kterými máme co do činění, se zde ukazuje, že rozhodně nejsou prospěšné samy od sebe. Jejich fungování je nutné společensky usměrňovat, aby se maximalizoval jejich potenciál a minimalizovaly škody, které páchají.
Autorka je politoložka.