Když něco říká žena, není to totéž, jako když to říká muž. Tedy je to totéž, ale není to slyšet. Takto bychom si mohli shrnout působení žen v politice. Pro Českou republiku je navíc typické dlouhodobé konzervování nerovností právě v zastoupení žen a mužů. Podíl zvolených žen například v Poslanecké sněmovně ČR se totiž pohybuje na více či méně stejné úrovni už od roku 1996, kdy bylo zvoleno 15 procent žen. V posledních volbách v roce 2013 získalo mandát 19,5 procent poslankyň. V českém prostředí nám navíc chybí ženy političky-feministky. Michaela Marksová-Tominová to sama neutáhne. Je ostatně obdivuhodné, že to ještě nevzdala. Jak sama uvedla v rozhovoru v nedávno vydané knize Sólo pro soprán o ženách na české politické scéně, politika je nepřátelské prostředí postavené na mužských strukturách a to, co politička musí v prvé řadě mít, je vytrvalost, čas a podporu rodiny.
Skleněné stropy a útesy
Vezměme prvních deset politických stran, které by občané a občanky v lednu 2017 volili podle Centra pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR. Dozvíme se, že pouze čtyři strany mají jeden nebo více ženských spolků, fór či klubů. Konkrétně se jedná o ČSSD, KSČM, Stranu zelených a KDU-ČSL. Asi není překvapení, že pravicové strany a hnutí žádné oficiální ženské spolky nemají. Dobrým znamením je, že existují alespoň dvě strany – ČSSD a zelení –, jež používají vnitrostranické kvóty a zipové sestavování kandidátky, tedy střídání mužů a žen na kandidátních listinách. Česká strana sociálně demokratická genderovou kvótu uplatňuje při obsazování stranických orgánů a Strana zelených navíc uplatňuje kvóty i při sestavování kandidátních listin. Česká legislativa ovšem kvóty dosud nezná, nejsou tedy uplatňovány plošně. Pokud se vám dostane do rukou volební lístek, kde jsou na prvních třech místech uvedeni jen muži, rovnou ho zahoďte. Bude to strana, která rozhodně nepochopila co je to rovnost a s největší pravděpodobností nebude ani schopna plnit volební sliby týkající se postavení žen, rodinné a sociální politiky, sociálního bydlení, prekarizace a nízkých platů, zavedení zálohového výživného a podobně.
České ženy se tedy politicky angažují stejně jako muži, nicméně nejsou voleny a zastoupeny v nejvyšších patrech a na řídících pozicích.
Podíváme-li se do nejvyšších pater politiky, zjistíme, že ve vládě máme pouze tři ženy z šestnáctičlenného kabinetu, že v Poslanecké sněmovně sedí 39 žen z dvousetčlenné sněmovny, že v Senátu, který čítá 81 křesel, máme pouze šestnáct senátorek a v Evropském parlamentu máme jedno z nejnižších zastoupení žen vůbec (24 procent). Ženy sice tvoří polovinu populace, ale mnozí stále myslí v intencích výrazu „ženská menšina“. Velmi malý podíl žen na politické moci jde ruku v ruce s malým podílem žen i na poli moci ekonomické. Podíl vysoce postavených manažerek či ředitelek v podnikatelském sektoru se pohybuje v podobných číslech jako na vrcholné politické scéně. A když se podíváme do oblasti vysokých škol, vědy a výzkumu, tak například procento docentek (26 procent) či profesorek (15 procent) je směšně nízké a dlouhodobě stagnuje.
Vidíme tedy, že ženy jsou podreprezentovány v politice, ekonomice i vědě. A to i přesto, že mají všechny předpoklady stát se političkami nebo vědkyněmi: vysoké školy opouštějí ve vyšším počtu než muži, mají vysokou míru zaměstnanosti a nízkou míru reprodukce. Co víc si přát? Navíc nejsou méně aktivní než muži. Jen jsou málo vidět a slyšet. A proč tomu tak je? Neustále narážejí na skleněný strop. Prorazí ho pouze ve chvíli, kdy muži usoudí, že je to ku prospěchu věci. Následuje ovšem efekt skleněného útesu. K tomu dochází v situaci, kdy žena poslouží jako poslední šance, jako eso vytažené z rukávu, a v případě neúspěchu je buď sesazena, nebo z politiky, vedení firmy, či vědy odejde dobrovolně. Muž ovšem nikoli. Ženy se díky efektu skleněného útesu dostávají do vedení zejména v době krize, zatímco když firma či strana prosperuje, jsou do vedení naopak jmenováni muži. Ženy pak v důsledku tohoto jevu selhávají a nesou vinu za neúspěch společností, politických stran ve volbách či vědeckých projektů. Jako příklad může posloužit Miroslava Němcová. Ještě než bylo rozhodnuto o předčasných volbách v roce 2013, byla navržena na post premiérky. Je typické, že tuto nabídku dostala v době, kdy se ODS ocitla v hluboké krizi a případná funkce premiérky by nebyla vůbec jednoduchá. Margaret Thatcherová by o efektu skleněného útesu mohla napsat nejednu knihu.
Co na to výzkumy?
Existují ovšem významné rozdíly mezi politikou komunální, krajskou a vrcholovou, a to nejen v reálném zastoupení žen, ale i v tom, co si myslí veřejnost. Po volbách v roce 2014 jsou ženy více zastoupeny v komunální politice než v té nejvyšší. Téměř čtvrtinu (23 %) všech starostů a starostek tvoří ženy. Nejvíce žen však působí ve vedení nejmenších obcí (24 %), nejméně jich naopak najdeme na pozicích primátorek (11,5 %). Obecně se 60 % české populace domnívá, že jsou v politice ženy zastoupeny nedostatečně (44 % mužů a 72 % žen). Nejvíc tuto nerovnost veřejnost pociťuje u vrcholové politiky, nejméně u komunální (41% populace se domnívá, že ženy jsou nedostatečně zastoupeny na místní úrovni).
Analýza dat týmu Marty Vohlídalové ze Sociologického ústavu, která se zastoupením žen v politice dlouhodobě zabývá, poukázala na to, že lidé se shodují, že jsou ženy v české politice zastoupeny nedostatečně a že mají oproti mužům nižší šance se uplatnit. Vohlídalová ale zároveň upozorňuje, že české veřejné mínění se k nízkému zastoupení žen stává o něco tolerantnější než v minulosti. Alarmujícím zjištěním je výrazně snižující se podíl těch, kteří se domnívají, že je třeba aktivně podporovat vstup žen do politiky. Není žádným překvapením, že se muži a ženy zásadně rozcházejí v názorech na to, co je příčinou nerovného zastoupení a jak tuto situaci řešit. Muži výrazně méně podporují vstup žen do politických funkcí, jsou více skeptičtí vůči případnému přínosu žen a jsou velmi kritičtí ke kvótám. Podle mužů se mají ženy starat o rodinu a domnívají se, že ženy stejně nemají zájem, protože politika je tvrdá a ony se v ní neumí prosadit. Problém tedy spatřují spíše u žen samotných a svádí ho na jejich individuálních charakteristiky, než by připustili, že existují objektivní překážky a bariéry, kterým musí ženy čelit.
Naopak ženy za nízkým zastoupením žen v police vidí problémy zejména v systémových bariérách. Kromě rodinných povinností zmiňovaly to, že muži mezi sebe ženy nepustí nebo že politické strany nejsou ochotny nominovat ženy na volitelná místa. Ženy častěji podporují zavádění zákonných opatření, která by politickým stranám ukládala mít vyrovnaný podíl žen a mužů na svých kandidátkách, a řada z nich je také pro pevné kvóty na zastoupení žen ve volených funkcích. Považují tato opatření za nápravu znevýhodnění a tím pádem vykročení ke spravedlivější reprezentaci žen a mužů a prosazování jejich zájmů. Nepřekvapivě muži tato opatření chápali spíše jako neférová a zbytečná, jako nástroj, který upřednostňuje méně schopné na úkor schopnějších a který je degradující i pro samotné ženy. Přitom data z mezinárodních výzkumů ISSP dokládají, že v postkomunistických zemích, včetně České republiky, nebyl zjištěn výrazný rozdíl ve vůli politicky participovat z hlediska pohlaví. České ženy se tedy politicky angažují stejně jako muži, nicméně nejsou voleny a zastoupeny v nejvyšších patrech a na řídících pozicích.
I další výzkumy z České republiky nám potvrzují, že existují bariéry zabraňující ženám vstupovat do politiky i smysluplně v ní působit. Jak říká socioložka Hana Maříková v již vzpomínané knize Sólo pro soprán, vstoupit do politiky není jen otázkou motivace a rozhodnutí, ale také součet vnějších vlivů a okolností, které zkrátka nemůžeme ovlivnit. A to, co ovlivňuje ženy nejen v Česku nejvíce, jsou genderové role a stereotypy, které jsou jim přisuzovány již od raného dětství. Žijeme ve společnosti, která stále domácí práce dělí na mužské a ženské, existují také čistě ženské a čistě mužské vlastnosti, jež jsou nám podsouvány, i když nám nejsou vlastní. Zkrátka není pochyb o tom, že ženám se nejen v politice nepřeje.
Řešení známe
Řešení je jednoduché: záleží, jak strany sestaví kandidátní hlasovací lístky. Zakopaného psa – či političku – hledejme tedy zejména uvnitř politických stran, a to v nastavení genderových kvót při obsazování stranických orgánů a při sestavování kandidátek. Z dat vyplývá, že ženy v našem bezprostředním okolí jsou schopné, jsou i politicky aktivní a věříme jim natolik, že je v komunální a krajské politice volíme a fandíme jim. Nedokážeme ale zbořit stereotyp, že se do nejvyšších pater politiky ženy nehodí a potvrzujeme tak patriarchální struktury pánských klubů, které tuto zemi řídí a ženy do parlamentu prostě nevolíme.
Do hry vstupuje i samotná stranická příslušnost. Na nižších úrovních politiky jsou ženy více zastoupeny zejména proto, že vnímají komunální sféru jako každodenní život, který nemusí být spjatý s politickou stranou. Na opačném pólu, tedy u vrcholné politiky, je úspěch nutně spojen s členstvím v konkrétní politické straně. A zde je tedy na místě opět připomenout, že strana, která má ženské kluby a spolky, dokáže přilákat další ženy ke vstupu do politiky i podpořit stávající členky. Tyto kluby podporují síťování žen a bez nich by vstup mezi již propojené mužské světy byl velmi těžký a končil by na nevolitelném místě na kandidátce, případně odchodem z politiky.
Kariéru političky tedy zatím ještě stále ovlivňují hlavně muži. Jednak ti, kteří rozhodují o jejich životě ve straně, jednak jejich partneři, kteří automaticky nepočítají s vlastním zapojením do péče o rodinu či domácnost a nechají na ženě druhou směnu v domácnosti, jak je v Česku zvykem. Přitom mnoho příkladů žen političek, nejen těch z vrcholné politiky, dokazuje, že práce a péče se dá skloubit. Česká ženská politická scéna je tak charakterizována velmi silnými a sebevědomými, leč málo početnými individualizovanými hlasy žen.
Situaci by jistě zásadně mohly pomoct kvóty. Muži-politici ale samozřejmě využívají své strategické výhody a nijak výrazně je nepodporují. Občas někteří ležérně prohodí, že jim kvóty nevadí, ale reálně pro jejich prosazení nic neudělají. Tato strategie je pochopitelná, je ovládána strachem ze ztráty privilegovaného postavení a nechutí dělit se o moc s „ženskou menšinou“. Zůstáváme tedy ve stavu konzervování nízkého podílu žen na politické moci a politickou scénu tak stále charakterizují zkostnatělé, netransparentní a patriarchální struktury.
Autorka je demografka a socioložka.