Jak se Trump, Putin a ExxonMobil spolčili proti planetě


Příchod bývalého ředitele firmy ExxonMobil Rexe Tillersona na post ministra zahraničních věcí USA nám prozrazuje, proč Putin toužil, aby se Trump stal prezidentem.

Sbíhající se zájmy fosilního průmyslu s plány ruského prezidenta Vladimíra Putina a amerického prezidenta Donalda Trumpa představují největší civilizační (a demokratickou) hrozbu od vzestupu mocností osy Řím–Berlín–Tokio na začátku třicátých let dvacátého století. S pomocí Ruska a astronomických finančních prostředků fosilního průmyslu totiž může Trump splnit předvolební slib a zlikvidovat globální klimatickou akci a průlomovou Pařížskou dohodu z roku 2015.

Z petrobarona ministrem

Za vše v tomhle ohledu mluví jmenování Rexe Tillersona – donedávna ředitele ropního gigantu ExxonMobil – prvním mužem americké diplomacie. Jeho dnes už bývalá korporace uzavřela pod jeho vedením ropní dohodu s Putinem v hodnotě pěti set miliard dolarů, která však byla zablokována vlnou sankcí proti Rusku. Podle Rachel Maddowové z MSNBC šlo o tak velkou dohodu, že se od ní očekávalo výrazné ovlivnění budoucího směrování Ruska. Tato zmařená dohoda nám může pomoct vysvětlit, proč Putin pravděpodobně zasahoval do průběhu amerických voleb ve prospěch Trumpova vítězství.

Jestliže prezident druhého největšího světového producenta skleníkových plynů odstoupí od Pařížské dohody, bude mít pátý největší producent emisí dobrou výmluvu, udělá-li totéž.

Na druhé straně však bylo vždy trochu zarážející, že se Putin netajil svým obdivem zrovna k člověku, který se zavázal naplno otevřít kohoutky nad pevninskými i mořskými zásobami americké ropy a zemního plynu. Výsledkem takovéto politiky by totiž bylo zlevnění fosilních paliv, která ovšem představují největší samostatný díl příjmů ruské ekonomiky. Pro Putina a na něm přisátou skupinku kleptokratů je jen málo věcí důležitějších než okamžité obohacení státní kasy. Není proto náhoda, že začátkem prosince Putin prozradil, že Rusko prodalo 19,5% podíl Kremlem kontrolovaného ropného gigantu Rosneft za 11,3 miliardy dolarů skupině zahraničních investorů na čele s Katarem. Magazín Fortune uvedl, že dohoda „rozptýlila očekávání, že spory mezi Kremlem a Západem vyženou ze země velké investory“.

Obchod roku

Podle prosincové zprávy Fortune ještě na podzim 2016 „většina pozorovatelů nedávala hledání zahraničního investora pro Rosneft žádné šance“. Tento obchod – největší v roce 2016 – ovšem „poukázal na možné přehodnocení rizik jednání s Ruskem ze strany zahraničních investorů, a to v čase, kdy se zvolením Donalda Trumpa prezidentem USA stouply šance na vřelejší vztahy mezi Washingtonem a Moskvou“. Co to přesně pro Putina znamená? Těch 11,3 miliardy samozřejmě neputuje na účet Rosneftu, ale do Kremlu. Podle Reuters proto není překvapením, že „představitelé Ruska byli potěšeni zprávou, že Rosneftu se podařilo vyjednat obchod, který do státní kasy přinese velkou porci peněz potřebných k zaplnění děr v státním rozpočtu, jež jsou důsledkem sankcí a zpomalení ekonomiky“.

Kleptokracie se s intervencemi do voleb v cizím státě očividně velmi dobře doplňuje. A jestliže budou sankce staženy, ExxonMobil by ze situace náramně profitoval. Jak totiž Bloomberg upozornil již v říjnu 2016, „Exxon je ohrožen novou studenou válkou“ a „je závislý na levných zdrojích, jako je zkapalnělý zemní plyn a ropné písky, které jsou ovšem náročné na těžbu“. Představte si však, co by se stalo, kdyby tento ropný gigant mohl svobodně těžit a prodávat ropu vytěženou na 257 784 kilometrech čtverečních ruské krajiny, což je zhruba pětinásobek velikosti pozemků, které si pro těžbu pronajímá v USA. Exxonu by náhle svítalo na podstatně lepší časy.

 

Nejistý osud Pařížské dohody

Dovolte mi udělat ještě jeden závěr. Někteří komentátoři se nechali slyšet, že Pařížská dohoda přežije Trumpovu administrativu. To je určitě možné za předpokladu, že se zbytek světa sjednotí kvůli naplnění svých závazků s ohledem na dlouhodobé snižování uhlíkových emisí. Jenomže Putinovi se Pařížská dohoda ve skutečnosti nikdy moc nelíbila, protože by pro Rusko znamenala, že velké zásoby fosilních paliv zůstanou navždy pod zemí místo toho, aby Kreml profitoval z jejich těžby. I proto je Putin velmi vlažný, pokud jde o snižování skleníkových plynů, jak potvrzují pozorovatelé z Climate Action Tracker. Dle státní tiskové agentury TASS Rusko neplánovalo s ratifikací úmluvy nijak pospíchat. Nemohlo být důvodem Putinovo vyčkávání na výsledek amerických voleb – výsledek, který Rusko podle většiny zpráv amerických bezpečnostních složek bylo schopné ovlivnit?

Ještě v půlce prosince 2016 nebyla Pařížská dohoda v Rusku stále ratifikována, jak dokazuje zpráva OSN. Jestliže prezident druhého největšího světového producenta skleníkových plynů odstoupí od této úmluvy, bude mít pátý největší producent emisí dobrou výmluvu, udělá-li totéž. Představte si, kolik škod mohou Putin, Trump a jeho nový minstr zahraničních věcí napáchat u budoucích vyjednávání odrazováním jiných států od nových závazků ke snižování emisí. Plánování nových závazků je přitom úhelným kamenem strategie Pařížské dohody pro prevenci katastrofické klimatické změny. Lee Raymond, Tillersonův předchůdce v ExxonMobil, jednou prohlásil, že „ [ExxonMobil] není americkou firmou, a proto se nerozhoduje na základě toho, co je dobré pro Spojené státy“. Proč by měl mít nový americký ministr zahraničních věcí jiný názor?

Autor je zakladatel blogu Climate Progress.

Z anglického originálu Trump, Putin, and ExxonMobil team up to destroy the planet, publikovaného na serveru ThinkProgress,  přeložil Lukáš Likavčan. Redakčně kráceno.

 

A2LARM