„Ty neomarxistická svině, najdem si tě. Budeš viset na lampě jako všichni zrádci!“ Podobné zprávy přichází celkem běžně na Facebook skoro každému, kdo někdy v médiích projevil solidaritu s Romy nebo uprchlíky. Lidé se v nenávistných projevech trumfují v diskusích pod články, kde ty nejhorší často získávají nejvyšší počet palců, dokud je administrátor nesmaže. Nenávist dmýchají i falešné zprávy, které se po síti šíří mimořádně efektivně a rychle, takže vytváří hustou informační změť, v níž se ověřená fakta ztrácí jako v bažině. Řadoví diskutéři a hateři jsou obsahem online močálu, jehož hladinu brázdí servery jako Parlamentní listy, které jako mediální parazit vyhledávají konflikty na síti a okamžitě je přetavují do článků se šokujícími titulky. Nikdo se už nepozastavuje nad tím, že se rasismus, homofobie a misogynie staly pevnou součástí digitální kultury. Jak ale ukázaly americké volby, zdánlivě neškodný internetový folklor memů a „nekorektního“ humoru může snadno přerůst v relevantní politickou sílu. Žijeme v době, kdy se virtuální realita krutých rasistických vtipů stává žitou skutečností.
O svých zkušenostech s nenávistnými projevy se podělil senátor a bývalý ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier při diskusi na právnické fakultě nazvané No Hate. More Speech. Druhým hostem byl státní tajemník německého spolkového ministra spravedlnosti Christian Lange. Oba řečníci hledali odpověď na otázku, jestli představují nenávistné projevy na sociálních sítích ohrožení liberální demokracie a jaké opatření je třeba zavést, aby se jim předcházelo.
Stát se zastavením kampaně Hate Free zřekl zřejmě jediné ze svých veřejných agend, které se otevřeně vymezují proti diskriminaci a hlásí se k hodnotám antirasismu a solidarity s cizinci a menšinami.
Christian Lange zmínil, že se jedná především o politickou výzvu, jejímž cílem by mělo být důsledné stíhání nenávistných výroků na sociálních sítích a vedení provozovatelů platforem k odpovědnosti za sdílený obsah. Jako příklad dobré praxe uvedl, že byl v Německu nedávno odsouzen na deset měsíců vězení člověk, který vyzýval ke znovuotevření koncentráků a nazýval uprchlíky krysami. Německý stát také intenzivně vyjednává se zástupci Facebooku, které se snaží přimět k rychlejšímu a tvrdšímu postupu. Jako hlavní překážku uváděl nedostatečnou a zastaralou evropskou legislativu, podle které jsou správci sítě povinní mazat pouze nahlášené příspěvky. Facebook by měl podle něho nenávistné projevy sám aktivně vyhledávat a odstraňovat. Německá strana dala americké platformě ultimátum, podle kterého má do konce března zavést dostatečná opatření ke kultivaci prostředí na síti. Ve všech státech EU bude od května roku 2018 platit nová legislativa (General Data Protection Regulation), která by měla výrazně posílit ochranu dat Evropanů a zpřísnit podmínky fungování globálních platforem.
Jiří Dienstbier zdůraznil, že nenávistné projevy jsou celospolečenský problém, který se v České republice týká i politiků a elit. Často se totiž svými názory neodlišují od anonymních diskutérů na internetu. Mediální kultuře podle něj neprospívá ani Česká televize, která až příliš často dává prostor krajně pravicovým politikům k prezentaci jejich názorů. Bývalý ministr pro lidská práva zmínil, že není vždy nezbytné vytvářet novou legislativu, ale je potřeba důsledně vymáhat stávající zákony u provozovatelů platforem. Přiznal však, že dosavadní jednání mezi zástupci sociálních sítí a státem nebyla příliš úspěšné – globální platformy nemají důvod ustupovat ekonomicky podstatně slabším aktérům s tak malou populací, jakou má Česká republika. Represe uživatelů by podle něj měla být až na posledním místě, předcházet by jí měla kultivace veřejného prostoru a mediální i politické vzdělávání.
Kde se bere nenávist?
Efektivnější mazání hanlivých příspěvků, tvrdší postihy jejich autorů nebo provozovatelů platforem mohou pouze dočasně omezit šíření nenávisti, ale nezbaví nás jeho příčin. Otázka po původu nenávisti, která se nad debatou na Právnické fakultě celou dobu vznášela, zůstala nezodpovězena. Nenávist se nerodí samovolně, ale vyvěrá z mnoha pramenů, které musíme vystopovat, pokud se s ní chceme potýkat. Pochopení politického významu nenávisti nepomáhá ani kampaň iniciativy Hate Free Culture, která vzkazuje: „Až budeš zase někdy zuřit, podívej se do zrcadla! Nenávist ti nesluší!“ Nenávist a obavy, které sdílí tisíce lidí totiž není možné omezit na povrchní estetickou rovinu svraštělého čela a nehezkých vrásek. Na vzestupu nacionalistů a konzervativních demagogů je dobře vidět, že se organizovaná nenávist stala jedním z hlavních mobilizačních témat politiky a úspěšně vyplňuje prázdno po tématech sociálních a ekonomických, která se ze zastupitelské politiky vytratila.
Nenávist, o kterou se opírají fašisté, bývá často paradoxně ospravedlňována láskou – láskou k národu, rodině, půdě, pořádku nebo práci, které se v očích fašistů nachází v ohrožení. Sounáležitost se rodí z odporu k těm, kteří údajně představují hrozbu pro sdílené hodnoty. Zlost je vždy namířena na domnělého nepřítele: cizince, uprchlíka nebo sluníčkáře z neziskovky. Tyto postavy se vyskytují v představách xenofobů a haterů nejčastěji. Mnohdy slýcháme od účastníků protiislámských demonstrací, že muslimy nenávidí, protože milují svoji rodinu a zem. Za nenávistí se ve skutečnosti skrývá hluboce zakořeněný pocit ohrožení a křehkosti. Za klávesnicemi šířícími zlost po síti také většinou nesedí sebevědomí hrdinové a vlastenci, ale zranitelní lidé se svými obavami a každodenními starostmi.
Pro mnohé z účastníků protiislámských demonstrací se jedná o první formativní zážitek aktivního zapojení do politiky se všemi vášněmi a emocemi, jejichž prožívání jim parlamentní politika odpírá. Liberální demokratická politika totiž nedokáže zapojit lidi do svého fungování tak, aby mohli společně prožívat emoce plodným způsobem. Jednou z příčin nenávisti je frustrace z neschopnosti ovlivnit politiku oddělenou od každodenních životů. Svět politiky je pro většinu lidí těžko uchopitelný a vzdálený – rozhodnutí vznikají za tlustými zdmi úřadů a institucí, které mnoho zájmu o občany nejeví. Politika se televizním divákům ukazuje ve večerních zprávách a při nedělním obědě v podobě režírovaného představení strojených tiskových konferencí a předvídatelných výměn názorů. V parlamentním demokratickém systému by jako pojítko mezi odcizeným státem a jeho byrokracií měly sloužit politické strany, které v tomto bez výjimky selhávají.
Nikoli regulace, ale kolektivizace platforem
Český stát se dostal do paradoxní situace, kdy na jednu stranu svou migrační politikou a kriminalizací uprchlíků nenávist legitimizoval a na druhou stranu podporoval mediální kampaň, která měla nenávistné projevy kultivovat. Ministerstvo vnitra vydávalo tiskové prohlášení, které vykreslovalo příchozí uprchlíky jako bezpečnostní hrozbu a z pozice moci vyvolávalo paniku. Kampaň Hate Free současně přesvědčovala veřejnost, že jí nenávist nesluší. Zjevná hodnotová neukotvenost a rozpornost působení nakonec vedla k dalšímu oslabení autority a důvěryhodnosti státu v očích veřejnosti. Ministr pro lidská práva Jan Chvojka hned po svém nástupu tvrdě zkritizoval kampaň Hate Free a omezil její financování. Na míře rasismu a nesnášenlivosti ve společnosti se toho zřejmě příliš nezmění, ale podstatná je symbolická rovina jeho kroku. Stát se tím zřekl zřejmě jediné ze svých veřejných agend, které se otevřeně vymezují proti diskriminaci a hlásí se k hodnotám antirasismu a solidarity s cizinci a menšinami.
Debata o vymáhání práva na síti a přijímání nové legislativy omezující působení platforem je zatím v plenkách. Pravděpodobně se však ukáže, že snaha o zavádění dílčích regulací sektorů kapitalismu digitálních platforem nebude příliš úspěšná. Firmy jako Facebook nebo Google rychle monopolizují trh a neustále vyvíjí nová rozhraní a aplikace, které jim umožňují těžit stále větší objemy dat a získávat detailnější obraz o chování spotřebitelů. Skutečnost, že algoritmy preferují obsah, který zasahuje větší počet uživatelů i přesto, že se jedná o hoaxy nebo nenávistné projevy, je pouze vedlejší produkt fungování platforem. Do určité míry se jim stále daří utvářet dojem ideologické neutrality pouhých zprostředkovatelů spojení a sdílení, ale ve skutečnosti je jejich hlavní zájem zvyšování zisků a upevňování mocenského postavení. Platformy ve spojení s Internetem věcí připomínají eldorádo s nalezišti uživatelských dat. Větší dohled nad osobními daty, bránění daňovým únikům a snaha rozbít monopoly ze strany států nebude vzhledem k rozsahu a vlivu platforem dostačující. V budoucnu bude třeba rozvinout veřejné platformy, které nebudou v soukromých rukou a jejichž hlavním cílem nebude větší zisk, ale blaho společnosti.
Autor je redaktor Alarmu.
Text vznikl díky podpoře kanceláře Friedrich-Ebert-Stiftung v Praze.
