Personalisté z firem milují mladé absolventy, doktorandy a akademiky – jsou totiž flexibilní, levní a obvykle na sobě nechají dříví štípat. Jsou tak prostě zvyklí. Dvojnásob to platí o absolventech humanitních oborů, kteří dokážou vyžít skoro za nic. České vysoké školství je totiž svým přístupem učí, aby přistoupili skoro na cokoliv a bojovali s ostatními o ohlodanou kost. Nevěříte? Poslyšte tedy příběh o konci intelektuálů v Čechách a na Moravě, který je pro dnešní dobu typický.
Jak intelektuálům chutná život?
Michalovi je dvaatřicet a dodělává doktorát z historie. Díky předchozí práci ve firmě si vzal hypotéku na byt v Praze, ale dnes pracuje v humanitní branži, což není žádná sranda. Učí na vysoké škole a je zapojený do projektů na Akademii věd. Výsledná mzda mu ale sotva stačí na to, aby splácel hypotéku a měl na pokrytí těch nejzákladnějších životních potřeb. Jeho životní styl při tom připomíná ty nejtvrdší podmínky Pickwickova kapitalismu: „Často spím jen tři nebo čtyři hodiny denně. Nemám čas skoro na nic,“ svěřuje se v pražské kavárně. „Od ledna jsem byl už třikrát nemocnej, do toho obhajování grantů, ponocování, zdravotní stíhy, dodělávání bytu, prostě nic moc,“ dodává zkroušeně.
Klíčová otázka zní: Jak to, že se u nás s intelektuály a učiteli zachází jako s hadrem na podlahu?
Michal kombinuje několik úvazků, což je pro dnešní mladé akademiky typické. Částečný úvazek by jim totiž nestačil na přežití, ale ani s celým to není žádný med. Pětatřicetiletý Petr už je odborný asistent na nejmenované katedře, kde bere sedmnáct a půl tisíce čistého. A ani jeho život zábavou neoplývá: „Pracuji na plný úvazek, což znamená obvykle pět přednášek týdně, z nichž jedna nebo dvě jsou v angličtině. Kromě toho mám konzultace a odborné semináře, musím číst a vést diplomky. Taky mám spoustu administrativní práce, takže celkový počet odpracovaných hodin se mi jen těžko odhaduje. Určitě je to ale víc jak čtyřicet hodin týdně,“ vysvětluje ve své kanceláři. Aby Petr zaplatil nájem a měl na pokrytí životních nákladů, přivydělává si ještě učením na jiné škole a překládá. I on je typický produkt našeho školství, které se rozhodlo, že intelektuály zlikviduje.
Často slyšíme mudrování o roli intelektuálů v české společnosti – podle některých jsou příliš elitářští a odtržení od „obyčejných lidí“, ale tohle všechno je jen slovní vata. Nikdo se totiž nezamýšlí nad materiálními podmínkami jejich existence, které jsou často katastrofální. Těžko pak můžou plnit úlohu kritické instance ve společnosti, když jsou plně zaměstnáni bojem o přežití. Klíčová otázka proto zní: Jak to, že se u nás s intelektuály a učiteli zachází jako s hadrem na podlahu?
Chudoba na příkaz státu
Málo se ví, že příčiny spočívají v nespravedlivě nastaveném systému. Ten paradoxně kdysi pomáhali vytvořit humanitní vzdělanci a bývalí disidenti, kteří v raných devadesátkách působili na ministerstvu školství. Žili tehdy v domnění, že humanitní vědec ke své práci nepotřebuje o moc víc než kus chleba, sklenku vody, papír a tužku. V opojení ze změny režimu zřejmě nedomysleli, že tomu tak nebude navždy a že vedle lékařů a přírodovědců budou moderní technologie používat také sociologové nebo lingvisté. A tak vznikl způsob přerozdělení peněz, který se vedle počtu studentů a vědeckých výsledků řídí také takzvaným koeficientem ekonomické náročnosti (nechvalně známým pod zkratkou KEN). Podle něj jsou humanitní a společenské vědy finančně zcela nenáročné a – až na výjimky, jako jsou některé filologické obory – mají přidělená ta nejnižší čísla.
Podívejme se na příklad pražské Filozofické fakulty, instituce, která se na konci ledna umístila nejvýše v žebříčku hodnocení humanitních fakult v Česku – vzdělává nejvíce studentů a každoročně chrlí desítky a stovky budoucích velvyslanců, spisovatelů nebo překladatelů. Většina z jejích více než čtyřiceti kateder je ale na ministerstvu hodnocena koeficientem číslo 1 – tedy tím nejnižším, podle kterého dostává nejméně peněz. Co naplat, že humanitním badatelům již dávno nestačí pracovat jen ve studovnách přeplněných knihoven, ale že stejně jako přirodovedci potřebují prostor, dobré podmínky a materiál. Ona se těžko studuje arabština, když nejsou peníze na dostatek knih nebo na výjezdy do zahraničí. A světe, div se, představitelé státu, který se na humanitní vzdělání už dávno vykašlal, se v případě nouze ptají, kam že se to poděli všichni ti arabisté, když je zrovna potřebujeme. Odešli přece do Amazonu, může brzy znít odpověď…
Jistě, na každé vysoké škole fungují i vnitřní způsoby, jak finance rovnoměrně rozdělit. Jenže základní problém, který se už skoro třicet let neřeší, přetrvává. Jeden by si řekl, že se ve stavu nouze budou akademici alespoň podporovat a společně spřádat plány, jak tuhle nerovnost zvrátit, ale často je to přesně naopak. Zůstaňme stále v budově na pražském Palachově náměstí, kde to zatím na revoluci rozhodně nevypadá a mnohdy to spíš hraničí se zápasem o ohlodanou kost. Obory mezi sebou často soupeří a jdou si po krku. Každý si chce urvat něco pro sebe, potažmo pro svoji domovskou katedru, což ústí v další nerovnosti a logicky také v zášť, závist a frustraci. A pokud někdo upozorní na nespravedlivé financování některých oborů, dozví se snad nejčastěji opakovanou větu: „To tak historicky je, oni si to vyhádali!“ Zřejmě platí, že čím větší jsi podrazák, tím víc dostaneš peněz.
Mají intelektuálové naději?
Má tahle šlamastika řešení? Je možné chtít po akademicích, kteří jsou sdíráni z kůže, aby se ve volném čase, kterého jim mezi psaním grantů a spánkem moc nezbývá, angažovali a něco udělali? Jistě, situace je vážná, a pokud se náhodou objeví nějaký motivovaný a revolučně naladěný doktorand, tak ho brzy vzájemné okopávání kotníků natolik odradí, že odejde buď do zahraničí, nebo do soukromé sféry. Případně na fakultě zůstane, ale zcela rezignuje na jakoukoliv změnu a stane se z něj cynik, který svoji hubenou almužnu raději probendí v přilehlých hospodách.
Je ale jasné, že žít se takhle dlouho nedá, a proto je třeba hledat řešení. Tak například – na fakultách a univerzitách stabilně působí nejen studentské asociace, ale i odbory. Samozřejmě jde namítnout, že jsou nefunkční, v rozkladu, zastaralé nebo zastupují jen administrativní pracovníky kateder. Jenže svoji privilegovanou pozici jen tak neztratí, a pokud se spojí více lidí, je představitelné, že fungovat zase začnou. Jejich síla je v meziuniverzitní spolupráci a můžou se stát nástrojem, jak se vypořádat s naštváním a znechucením. Jasně, jeden odborový svaz na fakultě zase tolik nezmůže, ale společný tlak do nejvyšších pater by mohl.
Další cestou je spolupráce se studentskými spolky, které jsou často ochotné k tomu řešit celou škálu témat – ostatně zmíněné problémy se budou velmi rychle týkat studentů, kteří půjdou na doktoráty. Základem ale je spolupracovat, organizovat se a mobilizovat. Umřít v chudobě a stresu totiž můžeme vždycky.
Pisatelé článku jsou rozhořčení intelektuálové.