Zatímco se skrýváme před realitou za obrazovkami, získáváme dojem, že všechno je lhostejné – rasismus, sexismus a dokonce i ožívající fašismus.
Všechno je možné. Nic není možné. Dokud se na nás z obrazovky nevyvalí důsledky, nic nás ani nebolí. Jsme takřka permanentně ponořeni do virtuálních světů a kvůli tomu nejsme schopni ověřovat pravdivost informací podle měřítek reálného světa. Není divu, že žijeme v postpravdivé době, když jsme takto zbaveni zkušeností. Není už žádná vzácnost potkat dospělé lidi, kteří v životě neplavali jinde než v plaveckém bazénu, nikdy nespali jinde než pod střechou, nikdy neuběhli pár kilometrů ani nevylezli na vrchol hory, nikdy je nebodla včela nebo vosa, nikdy si nezlomili žádnou kost ani nepotřebovali stehy. Bez prožitku úrazu a hojení, vyčerpání a odhodlání, mrazení a vytržení ztrácíme pevné orientační body. Od reálného světa jsme odděleni skleněnou deskou. Klimatická změna, války probíhající kdesi v dálce, rozpadající se demokracie, znovuožívající fašismus – v našich uzavřených světech o pokojové teplotě se všechno překlápí do abstraktna.
Vždyť to byl jen vtip…
Jsou tu hned dva důvody, které mě nutí, abych o tom psal. Tím prvním je fascinující a znepokojující způsob, jakým imageboard 4chan.org popsal jeden z jeho bývalých uživatelů Dale Beran. Jedná se o fórum, na kterém se vyrojily mnohé toxicky ultrapravicové memy a které také nechvalně proslulo krutým pronásledováním žen na Gamergate, jež si dovolily pracovat na vývoji videoher, z čehož vzešla nová vlna sexismu. Miliony uživatelů 4chanu pomohly Donaldu Trumpovi vyhrát volby.
Hrozí nám, že se z nás stane to, co Japonci nazývají hikikomori – lidé, kteří se natolik vnořili do virtuálního světa, že se k nim už žádná realita nedostane.
Je 4chan chytrým vynálezem skupinky fašistických spiklenců? Ne. Vyvinul se zcela organicky mezi mladými, často nezaměstnanými a sexuálně frustrovanými muži, kteří se snažili najít útočiště ve světě, jejž si vytvořili sami a v němž prožívají prakticky každou hodinu svého bdělého života. A jak se jejich online svět ironické sebereflexe rozrůstal, jejich kontakt s reálným světem se naopak scvrkával, dokud všechno neztratilo veškerou vážnost – tedy všechno kromě jejich nenávisti k ženám. Obléct svého maskota žábu Pepe do nacistické uniformy, ukázat fakáče liberálům a lidem s jinou barvou pleti, to byl prostě jen vtip.
Podobně jako dospívající kluci a mladí muži kdekoliv na světě jsou uživatelé 4chanu „hluboce citliví a uzavření“, jak vysvětluje Beran. Svoji citlivost zakrývají extrémní necitelností k utrpení jiných lidí – a to způsobem, jakého jsou schopni „pouze ti, kteří nikdy nemuseli trpět“. Cokoliv udělají anebo řeknou – ať už je to postnutí hákového kříže, rasistických memů, pobídek k šikaně a urážení – je „jenom pro ten LOL“.
V tomto vzduchoprázdném, emočně mrtvém světě, v němž tráví téměř veškerý svůj čas, jim na ničem nezáleží. Když už čirou náhodou udělají tu chybu, že zabloudí do reálného světa – jak o tom nedávno psala Laurie Penny – záhy zjišťují, jaké je to nelítostné a děsivé místo. Tihle „za obrazovkou nesmírně odvážní“ lidé jsou „naprosto nevybavení k vyrovnání se s jakýmkoli náznakem důsledků reálného světa“, napsala Penny. Dokud se nesetkali s demonstranty proti fašismu, jejich ultrapravicová politika byla zase jen další LOL. Beran vysvětluje, že etiku fóra 4chan dokonale ztělesňuje Trump. Lúzr, který zázrakem vyhraje volby – což je obrovský zlomyslný fór pro celé lidstvo – záhy přivádí tento nereálný svět k životu.
Ztrácíme kontakt se světem
Druhým podnětem, proč tenhle sloupek píšu, je to, co se nakupilo okolo další internetové senzace: tvorby YouTube vloggera s přezdívkou PewDiePie. Jeho absurdní žvásty, které zbožňuje 53 milionů followerů převážně teenagerského věku, se rozvinuly do nacistických pozdravů, vkládání Hitlerových projevů a obrázků hákového kříže, kterými ozvláštňuje své vysílání; kromě toho zaplatil dva indické muže, aby pro něho drželi ceduli s nápisem „Smrt všem Židům“, a pouštěl se do úvah, zda nejlepším přirovnáním Leslie Jonesové (herečky, kterou Milo Yiannopoulos a jeho followeři brutálním způsobem uráželi za to, že má černou pleť a vystupuje ve veřejném prostoru) je gorila Harambe.
Řada lidí mi vysvětlovala, že to všechno byla jen legrace; že prý to tak nemyslel. Což je podle mého názoru právě ten problém. Jakmile se holokaust, nacismus a rasismus oddělí od reality a stanou se pouhým abstraktním výrazovým prostředkem ironického odstupu, jakmile se morální normy scvrknou do potměšilého chechtání, naše obrana proti hrůzám offline světa se začne rozpadat. Prolamování hranic přijatelnosti prostřednictvím humoru se nyní stalo záměrnou taktikou ultrapravice. PewDiePie může svoje „vtipy“ pokládat za neškodné a legrační; jenže přesahují do oblastí, které neškodné ani legrační nejsou. Nacistický web Daily Stormer poznamenal, že PewDiePie „možná tohle všechno dělá jen proto, aby vzbudil rozruch a udělal si zadarmo reklamu. V konečném důsledku je to ale jedno, protože efekt zůstává stejný: z nacismu dělá normální věc a nepřátele odsouvá na okraj.“
Slábnutí našeho kontaktu s reálným světem probíhá takovou rychlostí, že se nestíháme adaptovat, což přináší důsledky, které ještě neumíme zpracovat. Dětství strávené lítáním venku – ať už ve městě nebo na vsi – které ještě zažili lidé mého věku, už představuje pro naše vlastní děti totéž co vyhynulí mastodonti a veřejné popravy: cosi cizokrajného, děsivého a vzdáleného. Ti, kdo ještě vidí duhu klenoucí se nad městem, zatímco ostatní sedí přilepení ke svým telefonům, se v tom skutečném světě můžou cítit osaměle.
Co znamená být člověkem?
Mám dojem, že všechno teprve začíná. Virtuální realita je ještě v plenkách. Jakmile se lidé vydají do krajů za headsetem, v nichž už nejsou schopni vidět ani slyšet to, co je skutečně obklopuje, jejich spojení s reálným světem pravděpodobně ještě víc ochabne. Facebook se pokouší vytvořit z brýlí pro virtuální realitu nepostradatelný nástroj pro výuku, sledování sportovních události nebo dokonce konzultace u lékaře, jak nedávno vysvětlil profesor Adam Alter, a to je se vší upřímností děsivé. Hrozí nám, že se z téměř všech uživatelů stane to, co Japonci nazývají hikikomori – lidé, kteří se natolik vnořili do virtuálního světa, že se k nim už žádná realita nedostane.
S ohledem na pokroky v oblastech neuromarketingu a kognitivní lingvistiky, které nyní bez skrupulí využívá ultrapravice, se stáváme extrémně náchylnými k politické manipulaci. V tomto zapeklitě složitém světě máme jen jedinou šanci, jak vyhodnocovat a rozpoznávat pravdu, a tou jsou naše vlastní zkušenosti. Bez nich jsme ztraceni. Ano, je to skutečně ještě důležitější než personalizované vyhledávání na webu. Jde tu o to, co vlastně znamená být člověkem a co obnáší ztráta zásadního pilíře naší existence: kontaktu s reálným světem. Důsledky v politice, společnosti a životním prostředí jsou pro nás v tuto chvíli nedozírné.
Autor je novinář.
Z anglického originálu Our greatest peril? Screening ourselves off from reality, publikovaného v deníku The Guardian,přeložila Linda Fořtová. Redakčně upraveno.