O víkendu uspořádal právník a opoziční aktivista Alexej Navalnyj demonstrace v mnoha ruských městech. Jejich hlavní linií byl protest proti korupčnímu prostředí v Rusku a také proti prezidentu Putinovi. Několik set lidí bylo zadrženo, včetně samotného Navalného. Pro spoustu západních médií se tak Navalnyj stal hrdinou protiputinovského odboje, ve skutečnosti však pochází z vod, ve kterých by se málokdo chtěl i jen namočit.
Například podle oslavného článku v týdeníku Respekt jsou jakékoli kroky úřadů či soudů vůči Navalnému vedeny snahou umlčet celé opoziční hnutí. Jenže údajný hrdina protestů proti stávajícím poměrům v Rusku je velmi kontroverzní postavou a netají se extremistickými názory na Kavkazce, anexi Krymu nebo vůči LGBTQA komunitám.
Ruský disent má v oblibě kritizovat politiku Vladimira Putina, a současně glorifikuje jeho kroky, například anexi Krymu.
Než se pustíme do krátkého představení Navalného excesů, krátce jen k mé osobě, abych nebyl nařčen z proputinovských postojů:
V roce 2014 jsem publikoval článek, který mi znemožnil jakýkoli další vstup do Ruské Federace.
Vladimira Putina a jeho politiku hrdého Ruska, které porazí imperialistickou Ameriku, z duše nenávidím.
Hybridní válka, kterou Rusko vede proti Evropské unii, odsuzuji a lži-média považuji za nejhorší možné rozdělování společnosti, které je navíc placeno z pochybných zdrojů.
Ano, jsem z poloviny Rus, ale hnusí se mi celá pofidérní Putinova politika – zejména přístup k LGBTQA komunitám, schválení zákona o domácím násilí, anexe Krymu a válka na Ukrajině, vracení Ruska o tři sta let zpátky, odporné vyřizování účtů s opozicí a obecně s kýmkoli, kdo má jiný názor, nebo zbídačení Ruska kvůli zcela zbytečné olympiádě v Soči.
Znáte Alexandra Dugina?
V roce 2011 vystoupil Alexej Navalnyj na akci nazvané Pochod pro Rusko, během níž se procházel s Alexandrem Duginem, nebo Dmitrijem Děmuškinem. Dugin společně s Eduardem Limonovem a Igorem Letovem založil Nacionálně bolševickou stranu Ruska. Tato strana remixuje prvky anarchismu, komunismu, nacionalismu, environmentalismu do jednoho velkého WTF. Punková provokace nakopnutá nacionálně socialistickou poetikou. Cílem této strany je vytvoření impéria od Vladivostoku ke Gibraltaru, vznik nové Svaté Rusi, protiváhy dekadentního Západu. Vizi hierarchicky uspořádané, tradicionalistické společnosti, popsané Vladimirem Sorokinem (který se s Duginem mimochodem zná ještě z dob pozdního sovětského disentu) v dystopické novele Den opričnika, by ostatně národněbolševičtí fešáci rádi naordinovali i současné Evropě. Podobně jako tradiční nacisté chtějí Starý kontinent zachránit před pádem do liberálního, degenerovaného bahna angloamerického civilizačního okruhu. Duginovi to ale bylo málo a založil si svoji Nacionálně bolševickou frontu. Neofašistickou a nacionálně bolševickou politickou organizaci, která velmi tvrdě a přímo, i přes ruský sentiment vůči hrdinům druhé světové války, vzývá ideologii Adolfa Hitlera a NSDAP.
Ještě větším neonacistickým hlavounem je Dmitrij Děmuškin. Už v roce 1995 založil první skupinu nacistických skinheads v Moskvě. V roce 1998 se stal komandantem ultrapravicové organizace Ruská národní jednota (RNE), kterou založil Alexandr Barkašov. V roce 1999 Děmuškin založil Slovanský Svaz a v roce 2015 se nechal slyšet, že Rusko by mělo patřit Rusům a dalším původním národům žijícím na jeho území. Tyto národy spojuje to, že žijí na území Ruské federace, účastní se obrany země, pomáhají ji budovat a upevňovat a nemají za žádné cizí kořeny. Děmuškin považuje Bělorusy, Rusy a Ukrajince za jeden národ a prostřednictvím své organizace finančně pomáhá neonacistickým ruským skupinám s polovojenským bojovým výcvikem.
V ruském disentu ostatně není neobvyklé kritizovat politiku Vladimira Putina, a současně glorifikovat některé jeho kroky, například anexi Krymu. Eduard Limonov například ostře odsoudil původně opozičního politika Garryho Kasparova poté, co přešel pod tlakem na putinovskou stranu, ale anexi Krymu označil za správnou a velmi proruskou věc.
Co na to Kadyrov?
Příští rok se v Rusku budou konat prezidentské volby. Vladimir Putin se jich podle Ústavy Ruské federace může znovu účastnit, ale očekávat tentokrát lze více kandidátů. Jedním z nich je Ramzan Kadyrov, současný prezident Čečenské republiky Ičkerie. Ten na svém Instagramu mezi posty o tom, jak cvičí v prestižních moskevských tělocvičnách, tvrdě odsuzuje veškeré kontraputinovské hnutí. Netřeba připomínat, že Ramzan Kadyrov převlékl po první čečenské válce kabát a z tvrdého protivníka ruských intervencí se stal Putinovým oblíbencem, prezidentem Čečny a protekčním spratkem s neomezenou pravomocí.
Pokud má vzniknout opravdová protiputinovská opozice, musí nutně stavět na jiných základech než na panslavistické ideji velkého slovanského bratrství. Musí se vymanit z rámců, kterými v tuto chvíli trpí celá výše zmíněná skupina, a musí upustit od pravidel, která byla platná naposledy v 18. století.
Rozhodně není nejvhodnějším opozičním kandidátem podílník firmy na proutěný nábytek, který se nestydí za své konexe s tzv. věrchuškoj – tedy prominentním neonacistickým ideologem velmi putinovského směřování, který by měl být obhájcem „evropských“ hodnot. Obhajování Navalného připomíná svým způsobem proces normalizace, posvěcený navíc občany Ruské federace a jejich dlouze upevňovaným pohledem na „tradiční svět“, který zatím Ruskám a Rusům nedokázal nikdo vyvrátit. Ruská politika totiž proti sobě staví osoby, které jednají veřejně (Putin), proti osobám, které si myslí to samé, ale říkají, že jsou lepší než ti druzí. Ruský občan tak stojí v uličce o dvou slepých koncích.
Tradicionalismus totiž – aplikován na lokální podmínky – proces přijímání společenských změn spíše zabíjí a hrubě odporuje vnímání Ruska jako moderního otevřeného státu. Tedy pokud si takový stát nepředstavujete zhruba podobně jako fanoušci kapely Ortel. Jinými slovy: vláda Navalného by se od té Putinovy příliš nelišila. A možná by byla ještě vyhroceněji ultrapravicová.
Autor je Rusák.