Silné autorky a silné příběhy


Rozhlasová tvorba nabízí, co současným českým filmům, jimž je věnováno daleko více pozornosti, mnohdy chybí: kvalitní scénáře se silnými příběhy a dobrou produkci.

Rádio je intimní médium, které s sebou můžeme vzít prakticky kamkoli. Zároveň poskytuje prostor pro naši představivost. Rozhlasová tvorba je v současnosti daleko přístupnější běžnému posluchači, v každém mobilu nebo tabletu. Lidé už nejsou při jejím poslechu vázáni na konkrétní čas a místo, a to s sebou nese i tlak na proměnu rozhlasové tvorby. Rozhlasový dokument nebo drama už dávno nejsou pouze artové formáty pro náročné posluchače, což však nutně neznamená, že by ztrácely hloubku či kvalitu.

Chodíme na filmy a dokumenty do kina, jezdíme za nimi na festivaly, vyhledáváme veřejná promítání, protože nám přináší potěšení společně zhlédnout film a pak o něm hodiny diskutovat, ale u rozhlasové tvorby tomu tak stále není.

Tento trend jsme mohli pozorovat na 33. ročníku festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio v Olomouci. Festival, pohybující se na okraji zájmu veřejnosti i médií, popularizuje veřejnoprávní tvorbu zemí střední Evropy, zejména visegrádské čtyřky. Zároveň má představit veřejnoprávní média jako instituce, které vytvářejí a šíří kulturní hodnoty. Mezinárodní ambice byla letos oficiálně podpořena zařazením zahraničních příspěvků do kategorie reportáž. Ve zbylých dvou kategoriích – dokument a drama – soutěžila (už ze zadání) pouze díla české produkce.

Chodit do kina na rozhlasový dokument

V divadelním sále, v nejvyšším patře Uměleckého centra Univerzity Palackého v Olomouci, sedí na židlích v improvizovaném hledišti asi padesát lidí. Další se tísní na schodech a mlčí, pozorně poslouchají. Na pódiu stojí reproduktor a z něj se ozývá dokonalý zvuk, díky kterému lidé v sále slyší perfektně každý nádech, každé vrznutí nebo pohyb, jenž zanechal ve zvukovém záznamu charakteristickou stopu. Na prázdném jevišti najednou ožívají postavy, ulice, domy, pracovní stoly, na kterých se píše dopis, nebo šatní skříně, do nichž kdosi vkládá čerstvě vyprané oblečení. Diváci sedí a poslouchají, ale každý zároveň tvoří svou vlastní verzi příběhu, který se odehrává na pomyslném jevišti, kdesi v reproduktoru.

Zatímco jsme zvyklí chodit na filmy a dokumenty do kina, jezdit za nimi na festivaly, vyhledáváme veřejná promítání, protože nám přináší potěšení společně zhlédnout film a pak o něm hodiny diskutovat, u rozhlasové tvorby tomu tak stále není. Přitom v současné české veřejnoprávní produkci vznikají kvalitní rozhlasové dokumenty a dramata, které se těm filmovým vyrovnají. Ukazují to minimálně dva nejúspěšnější dokumenty přehlídky i jejich autorky. Vítězka z kategorie dokument a absolventka rozhlasové tvorby JAMU Tereza Reková i v Česku působící dánská rozhlasová dokumentaristka Brit Jensen patří mezi významné a výrazné tvůrkyně, které si zaslouží naši pozornost.

Touha staré ženy po lásce a svět autisty

Brit Jensen skončila ve festivalové soutěži druhá s dokumentem Velký plán. Na počátku stojí vůle dokumentaristky vyřešit osamělou situaci hlavní hrdinky, sedmaosmdesátileté Claire, která hledá lásku. Problém osamělosti a touhu po lásce řeší mnoho žen staršího věku, ale málo se o tom mluví. Proč by ale měly být ženy osamělé jen proto, že žijí déle? Příběh se odvíjí překvapivým směrem: režisérka navrhne Claire, zda by nechtěla zkusit chodit se ženou, ta ale  takové řešení odmítne. Najednou jsme svědky generačního střetu. Co může být pro Brit řešení, je absolutně nepředstavitelné pro Claire. Nejde o předsudky, ale o diametrálně rozdílný přístup dvou žen, které dělí několik generací. Rozcházejí se ve vnímání lásky, osamělosti, sexuální přitažlivosti i genderových rolí.

Rozhlasový dokument Dobrá vůle – Matěj od Terezy Rekové zvítězil jak u studentské poroty soutěžní kategorie dokument, tak u poroty hlavní. Vypráví příběh mladého muže s poruchou autistického spektra. Není to ale příběh nemocného člověka nebo vyprávění o složité situaci, v níž se v důsledku Matějovy poruchy ocitla jeho rozvětvená rodina, i když obojí tušíme.

Matěje sledujeme při řešení každodenních situací a díky tomu pomalu chápeme, v čem jeho odlišnost spočívá. Stojí před námi osobnost, kterou nezpochybňuje nálepka postižení; Matěj nás sám provází tím, jak vnímá svět člověk s poruchou autistického spektra. Dokumentaristka se nevyhýbá situacím, které vedou Matěje k vyhroceným reakcím. Prožíváme je s ním a máme tak možnost slyšet i to, čemu se zpravidla vyhýbáme. Tereza Reková s Matějem a jeho rodinou odkrývá společenské tabu a mění pohled na to, co znamená být matkou, sestrou nebo bratrem autisty.

Uši jsou oči, které nejde zavřít

Oba oceněné dokumenty pochází od silných autorských osobností. Ty zaujímají vůči tématu konstruktivistický postoj, nebojí se angažovat. Chvílemi máme pocit, že posloucháme rozhlasovou inscenaci, chvílemi zase reportáž. Ale stále jde o dokumenty, kterými nás provádějí sebevědomé vypravěčky. Nejsou to nezúčastněné pozorovatelky, které předstírají, že nemají na vývoj příběhu vliv. Naopak, jsou to spoluhrdinky příběhu, a tím dosahují autentičnosti, která hraničí s pravdivostí.

Oba dokumenty nám také otevřeně a bez ostychu ukazují společenské situace, před kterými máme tendenci zavírat oči. Pohled na ně je nám nepříjemný, a proto se jimi nechceme zabývat. Jensen i Reková svým asertivním přístupem k tématu i problému ohledávají hranice naší normality a posouvají je dál. Je to žena v pokročilém věku s romantickými a sexuálními tužbami, je to mladý muž s poruchou autistického spektra, proti kterým stojí naše obavy z osamění a strach z neporozumění, a selhávají.

V neposlední řadě je třeba zmínit sofistikované zacházení se zvukovým detailem a propracovanou dramaturgii, díky nimž je posluchačova pozornost doslova připoutána ke zvukové stopě. Takové dokumenty podle mého názoru uspějí i v současné rychlé době.

Rozhlasová tvorba musí přilákat více pozornosti

Už na uvedených příkladech je vidět, že festival má potenciál zaujmout širší veřejnost. A tady narážíme na největší paradox. Zatímco o Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě nebo Filmové škole v Uherském Hradišti ví každý, Prix Bohemia Radio v Olomouci stále bojuje o přízeň návštěvníků. K plnému rozvinutí potenciálu a k ocenění práce autorů by stálo za to zamyslet se nad tím, jak udělat z Prix Bohemia Radio jednu z událostí, kterou musíte navštívit, pokud se považujete za skutečného diváka – tedy vlastně posluchače.

Autorka je historička a politožka, pracuje v Českém rozhlase.

 

A2LARM