„Nesnáším to slovo,“ říká Laura Jane Grace v rozhovoru se Sethem Meyersem o názvu své knihy Tranny: Confessions of Punk Rock’s Most Infamous Anarchist Sellout, „duševně mě vyčerpává se na něj jen podívat, ale to slovo zachycuje, o čem kniha je – o zvnitřněné transfobii a sebenenávisti.“ Grace použila slovo „transka“ v titulu záměrně, aby poukázala na sílu společenské transfobie, kterou je tak snadné si osvojit.
Tranny začíná vzpomínkou na rok 1985, kdy pětiletý Thomas James Gabel sledoval v televizi klip Material Girl od Madonny a poprvé si jasně uvědomil, že křestní jméno, které sdílel se všemi muži v rodině, neodráží to, kým se ve skutečnosti cítí být. Přál si být jako ona, jenže „Madonna byla dívka, sebejistý symbol ženskosti, který zpívá a tancuje v minisukni a na vysokých podpatcích po jevišti. Zatímco já byl malý chlapec, žijící na ranči vojenské základny v texaském Fort Hoodu,“ píše Grace, a přibližuje tak kořeny genderové dysforie, s níž se bude potýkat dalších třicet let svého života.
Mlčet o svém skutečném já
Intenzita i symptomy nesouladu mezi genderovou identitou a fyzickým pohlavím se různí. U mladého Toma se projevovaly depresemi a zmateností, protože vůbec netušil, co vlastně prožívá. „Myslel jsem si, že jsem schizofrenní, že mé tělo posedly dvě válčící duše: jedna mužská, jedna ženská, obě toužící po kontrole.“ K dispozici nebyla žádná videa, lékařské materiály nebo nějaký reálný předobraz, pouze odcizující touha oblékat se do dívčích šatů, a stávat se tak nedefinovatelnou „jí“. Tyto epizody občasného uvolnění od ustavičné psychické tenze byly ale společenským tabu, a v mladém Tomovi se tak hromadily pocity outsiderství a nepatřičnosti, které zpočátku ventiloval užíváním drog. S pomocí psychedelik utíkal do fantazijních světů a alkoholem otupoval úzkostné stavy.
Grace cituje radu rockerky Joan Jett: „Gender je spektrum. Kašli na to, jestli nezapadneš do škatulky, kterou pro tebe někdo připravil.“
Největší únik objevil ale v punk rocku. Zpočátku ho lákal jeho sebedestruktivní étos „live fast, die young“, ale poté, co se stal obětí policejní brutality, se začal zajímat také o jeho politickou stránku. „Pocítil jsem, jak systém funguje, a nechtěl jsem s ním mít nic společného. Čím víc jsem se díval kolem sebe, tím víc útlaku a nerovností jsem viděl,“ odůvodňuje, proč se začal zajímat o DIY a anarchismus. Dalším logickým krokem naštvaného teenagera bylo založit na Floridě, kam se po rozvodu rodičů s matkou přestěhoval, vlastní kapelu. Tak vznikli Against Me! – folkpunkový subverzivní instrument Tomova hněvu a frustrace, který si vzápětí získával řady fanoušků svou syrovostí, naléhavostí, ale i melodičností a inteligentními texty. Tom se navíc zapojil do místního aktivismu (založil například pobočku iniciativy Food Not Bombs). Against Me! se stali jakýmsi dlouhotrvajícím tripem a několikatýdenní turné umořňovala Tomovi zapomenout na úzkosti a deprese. Ale jakmile se vrátili domů, musel Tom vše „dohánět“ dny, které trávil o samotě v paruce a ženských šatech.
Vzhledem k tomu, že se ze skupiny Against Me! poměrně brzy stala jedna z nejúspěšnějších moderních punkových kapel, věnuje Grace, jíž se psaním pomáhal hudební publicista Dan Ozzi, většinu knihy právě její historii. Kapitoly nesou názvy podle písní a Grace podrobně mapuje vznik každé desky a přidává nespočet anekdot a často i velice intimních osobních vzpomínek. Čtenář se dozvídá o domácím potratu, který podstoupila Tomova první žena, o fyzickém rozpadu jeho těla v důsledku nadměrného užívání drog nebo o pokusu o sebevraždu. Svou otevřeností Tranny připomíná loňskou autobiografii NOFX: The Hepatitis Bathtub and Other Stories, v níž členové NOFX odhalili svá nejniternější tajemství včetně záliby baskytaristy a frontmana Fat Mikea v crossdressingu, kterou tajil přes třicet let. Právě Fat Mike, zakladatel punkrockového labelu Fat Wreck Chords, uviděl v mladé kapele potenciál a dal jim v roce 2003 po nadšeném přijetí první nahrávky lukrativní nabídku na jejich druhou desku As the Eternal Cowboy.
Fat Wreck Chords patřil už tehdy k úspěšným punkovým labelům, takže ho spousta punkerů považovala za příliš komerční, čímž začala pro Against Me! dlouhá kapitola bojů s ortodoxními punkery, kteří je považovali za zaprodance. V Tomově oblíbeném zinu Maximum Rock’n’roll redaktoři nabádali, aby punkeři bojkotovali jejich koncerty. Občas jim na koncertech prořezali pneumatiky u dodávky nebo je přímo fyzicky napadali. Tomova představa o punku a anarchismu jako prostředcích vedoucích k pozitivní společenské změně vzala za své, když byl svědkem toho, jak lidi na scéně zneužívají idealismu kapel a obírají je o peníze. „Revoluce byla lež,“ zpívá v pozdějším rádiovém singlu I Was a Teenage Anarchist z roku 2010, který mnozí pankáči nesnášeli a často při jeho živém hraní kapele ukazovali vztyčené prostředníčky.
Zabít Toma Gabela
Tranny je na Amazonu nejprodávanějším titulem v kategorii „Transgender“, Grace se ale tranzici plně věnuje až v poslední čtvrtině knihy, a to především v podobě dobových deníkových zápisků, které nejlépe osvětlují, proč se rozhodla dát do názvu knihy ono nenáviděné slovo „transka“. „Nejsem nenormální. Necítím se jako úchyl. Nejsem gay. Nejsem buzna. Nejsem transka. Nejsem transsexuál. Nejsem transgender. Jsem prostě ona, dcera, sestra, něčí přítelkyně, jako všechny ostatní hezké dívky na univerzitě,“ píše v roce 2000, a odhaluje tak své tehdejší přesvědčení, že transgender žena není žena. V zápisku z roku 2004 píše o turné v Itálii, kde s kapelou potkali tři transgender ženy, o kterých začali nahlas vtipkovat. Tom přiznává, že se smál s ostatními a dodává: „Nadávali mi tolikrát do zaprodanců za rozhodnutí, která jsem udělal ve své hudební kariéře. Ale právě v tenhle moment jsem se skutečně zaprodal.“
Grace objasňuje, že její potlačovaná identita se v některých písních objevila aspoň v náznacích, například vynikající The Disco Before the Breakdown je metaforou Tomova vztahu s „ní“. Ale teprve v písni Ocean z debutu New Wave na major labelu Sire Records zazní slova: „Kdybych si mohl vybrat, narodil bych se jako žena. Matka mi jednou řekla, že by mi dala jméno Laura.“
V letech 2005 až 2009 se přestal Tom převlékat, měl úspěch s kapelou, oženil se a koncem roku 2009 se mu narodila dcera Evelyn, ale pocity úzkosti se vrátily v mnohem intenzivnější formě. „Potřebuji transformaci. Cítit se naživu. Zapomenout na minulost a mířit jen dopředu. Potřebuji zabít Toma Gabela. Zničit jeho ego.“ Grace píše, že coming out byl nutný, dokud byla Evelyn ještě malá, ale ambivalentní myšlenky oscilující mezi duševním klidem a destruktivní sebenenávistí Toma cele pohlcovaly. Zápisek z května 2010, kdy se Tom poprvé vydal ven jako Laura, začíná slovy: „Šla jsem na pláž, posadila se a psala. Jen taková maličkost jako psaní na veřejnosti byla vzrušující. Cítit slunce na své kůži bylo, jako bych něčeho dosáhla.“ O pár řádků dál ale pokračuje: „Ty kozy nejsou opravdové. Tohle je jen paruka. Jsem jen buzík v šatičkách s pérem zastrčeným mezi nohama.“ Největší překážkou v tranzici byly obavy, jak to přijme rodina, přátelé a veřejnost, ale i to, jaký bude výsledek: „Nechci si projít veškerou bolestí coming outu a skončit jako položenská, které padají vlasy.“ Jedinou alternativou však byl nenaplněný život v sebezapření.
Transgender Dysphoria Blues
Na koncertě v Atlantě ke konci roku 2011 zahrála Laura Jane Grace novou píseň Black Me Out, kterou dala symbolicky sbohem Gabelovi. Zpívá v ní: „Už se nechci cítit tak slabá a nejistá,“ ale právě tyto pocity převládaly v prvních měsících tranzice. Grace líčí momenty trapnosti a domáhání se jakéhosi svolení nebo dokonce odpuštění, když se poprvé svěřovala svým blízkým. Ponížení u psychoterapeuta, od něhož potřebovala doporučení na endokrinologii a který potřeboval „důkaz“, že to myslí vážně. Přišla tedy se silným make-upem, v šatech a na podpatcích, aby dostála jeho představě ženskosti. Největší obavy měla Grace z toho, jak bude celý proces vnímat Evelyn, „jakou bolestí bude procházet, až se jí ostatní děti budou smát“. Ukazuje se ale, že Evelyn je inteligentní a vnímavá dívka a Grace s ní má krásný vztah.
Grace dává najevo, že jde o dlouhý a komplikovaný proces: „To, že jsem přijala transgenderovou identitu, ještě neznamená, že vím, jak správně projít tranzicí a kam mě má cesta zavede.“ I po coming outu byla její mysl stále paralyzovaná pochybnostmi a její stav se ještě zhoršil, když vysadila hormony. V tu chvíli se na ni v zrcadle dívala „nechutná transka“: „Jak ve mně může někdo vidět ženu, když ji nevidím ani já?“ Nakonec jí pomohla terapeutka specializující se na gender, díky níž začala znovu hormony brát a pomalu se se svou identitou ztotožňovat. Grace cituje i radu rockerky Joan Jett: „Gender je spektrum. Kašli na to, jestli nezapadneš do škatulky, kterou pro tebe někdo připravil.“ Svůj triumf doprovodila výbornou deskou z roku 2014 Transgender Dysphoria Blues, jejíž písně pohání agresivní přímočarost, a nikoli metafory, za které se dosud schovávala.
Tyto řádky poněkud neobratně rozlišují mezi Tomem a Laurou, jako by zde existoval nějaký dělící bod, v němž člověk přestane být jedním a stane se druhým. Svádí k tomu i forma vyprávění, na jehož konci Grace pálí deníky Toma Gabela, „sráče, kterého už snad nikdy nepotkám“, a dělá tak tlustou čáru za svou minulostí v rámci určité formy terapie. Není to ale samozřejmě takto jednoduché a její kniha nám pomáhá pochopit vnitřní boj uvnitř odcizeného těla. Zásadní problém spočívá v nedostatku osvěty a společenské „nepřipravenosti“, která ovlivňuje individuální sebepojetí člověka a může vést až k transfobii vůči sobě samému, s níž se potýkala Grace. Pokud člověk například nevidí v médiích dostatečnou reprezentaci svého genderu, může se vnímat jako nedostatečný, nehodný zájmu a uznání. Přitom ve Spojených státech se podle posledních analýz identifikuje jako transgender 0,6 procenta dospělých obyvatel. Díky pozitivním vzorům, jako je Laura Jane Grace, získávají nyní mnozí z nich odvahu žít své skutečné já.
Autor je spolupracovník redakce.