Šok! Bulvár informoval o tom, že se finalistky České miss musely pořadatelské firmě zavázat k tomu, že přibližně po dobu tří let od uplynutí soutěže nebudou mít děti a zůstanou svobodné. Ponechme stranou samu obskurní a perverzní „soutěž krásy“, tento relikt rozjuchaných devadesátek, který se v Česku dodnes těší těžce pochopitelné popularitě. Podobné požadavky pořadatelů jsou daleko za hranicí vkusu a zasahují do tělesné integrity žen. Svobodné rozhodování o jejich budoucnosti nahrazují smlouvou, ve které de facto deklarují, že mateřství je něco, co se ani ve světě třetiřadého pseudomodelingu nenosí. Jenže problémem není jen jedna zbytečná soutěž. Problematický je fakt, že pořídit si dítě znamená pro ženu dostat se do spirály platové i společenské nerovnosti a – až na výjimky – se odsoudit k životu rámovanému nejdříve závislostí na partnerovi, potom k nižšímu platu a v důsledku k důchodu, ze kterého se nedá důstojně vyžít. V tomto kontextu požadavek pořadatelů Miss vlastně až tak šokující není – v systému, který ženy za rozhodnutí mít děti trestá, je naopak logický. Což ale neznamená, že by to systém těm bezdětným nějak ulehčoval.
Nesvobodné mateřství
Už dávno neplatí, že děti máme, když zrovna chceme. „Nejdřív dostuduj, potom si najdi dobře placenou práci a pak teprve začni uvažovat o rodině,“ zněly univerzální rady našich matek, které měly pocit, že si brzkým rodičovstvím tak trochu zkazily život – a nebyl to pocit úplně neoprávněný.
Nikdo se nechce koukat na modelku s vytahaným břichem. Málokdo chce zaměstnat třicetiletou ženu, která ještě neměla děti, protože hrozí, že je mít bude. A je jen velmi málo možností, jak zaměstnat ženu na rodičovské dovolené. Tak si, milé ženy, vyberte.
Ani dnes ale příspěvek na rodičovskou dovolenou rodině nezaručuje možnost kvalitního života a de facto pokaždé znamená pro jednoho z páru výrazné snížení příjmů. Je proto logické, že tuto dobrodružnou výpravu směrem k sociálnímu dnu u nás dnes podnikají především ženy, jelikož právě jejich platy jsou povětšinou nižší, a tak rozdíl mezi almužnou za práci a almužnou za péči není až tak velký. To v důsledku vytváří pochopitelnou závislost na druhé osobě nebo nutnost si nějak přivydělávat bokem a v neposlední řadě to v rodině nerovnoměrně rozděluje starost o děti. Pokud se navíc jeden z rodičů, a zpravidla to opět bývá žena, ocitne s dětmi sám, stává se nejzranitelnější jednotkou naší společnosti.
Přes to všechno u nás pořád panuje iluze, že rozhodnutí o péči je vždy svobodné. Jenže mluvit o svobodě bez kontextu, který ji podmiňuje, znamená mluvit o ní jen jako o teorii a nehledat její praktický rozměr, natož uplatnění. Je statisticky dokázáno, že právě léta strávená na rodičovské ženy nejvíce znevýhodňují v pracovním životě. Zatímco muži mají v ideálním případě možnost postupovat ve své kariéře, budovat si lepší pracovní postavení či získat v zaměstnání větší jistotu, ženy se na několik let ztrácejí z dohledu a uzavírají ve svém soukromí. Domněnka, že to z devadesáti osmi procent (která z hlediska čerpání rodičovského příspěvku ženy představují) dělají úplně dobrovolně, je iluzorní. Navíc po uplynutí prvních let v domácnosti slouží mateřství často jako bič a prostředek k disciplinaci případných uchazeček o práci.
Dítě jako hrozba
Ztráta kontaktu s prací na několik let, všudypřítomné otázky případných zaměstnavatelů, kdo ženám dítě pohlídá, až onemocní nebo bude mít prázdniny, a kdo jim ho vlastně hlídá už teď při pohovoru, nebo starost, jestli s dětmi žena práci na plný úvazek vůbec zvládne – to jsou běžné situace, které ženy po rodičovské dovolené zažívají. Neznamená to ale, že když se rozhodnou děti nemít, budou to mít o tolik jednodušší – platová nerovnost se totiž týká i žen bezdětných, a navíc každá taková začne minimálně po třicítce pociťovat společenský tlak. Být vystavena otázkám příbuzných, přátel i kolegů o tom, kdy se chystá mít dítě či zda si náhodou nemyslí, že jí ujel vlak, není rozhodně nic příjemného. A také při pohovoru do zaměstnání je nakonec svobodná žena často brána jako méně vhodný kandidát než stejně kvalifikovaný muž, protože zkrátka hrozí, že změní názor a odejde nakonec na mateřskou (naopak u mužů se vůbec nepředpokládá, že by je napadlo zůstat s dítětem doma).
Připočíst je potřeba k tomu i ony neslavně známé „biologické hodiny“ – většina žen od určitého věku začne o dětech přemýšlet a těm, které rozhodnutí je mít z výše uvedených důvodů odloží, se může stát, že se pak ocitnou v nezáviděníhodné situaci, kdy sice (možná) budou dostatečně zabezpečené, ale nebude se jim dařit počít přirozenou cestou. Ty, které zkrátka děti z různých důvodů mít nechtějí, pak čeká označení „bezcitná kariéristka“ a není vůbec neobvyklé setkat se třeba s názorem, že „bezdětná žena prostě není úplná žena“ či že „není úplně normální“, nehledě ani na staré známé argumenty o povinnosti zachovávat rod nebo národ a jeho demografickou křivku plozením potomků, což je přece hlavním úkolem ženy ve společnosti.
Mladé matky i jejich bezdětné kamarádky se tak ocitají v absurdní situaci – žádná volba prostě není dobrá. Mateřství je strašákem, ať už ho žena prožívá nebo odkládá, protože v obou případech jí společnost dává najevo, že se měla či mohla rozhodnout jinak. Do toho pak stupidní požadavek ještě stupidnější soutěže na to, aby modelky neměly děti, vlastně docela dobře zapadá – tělo ženy přece není něčím, o čem si rozhodne sama, svobodně a bez vnějších tlaků. Nikdo se nechce koukat na modelku s vytahaným břichem. Málokdo chce zaměstnat třicetiletou ženu, která ještě neměla děti, protože hrozí, že je mít bude. A je jen velmi málo možností, jak zaměstnat ženu na rodičovské dovolené, protože flexibilní pracovní doba se špatně hlídá a není přece ničí povinností se přizpůsobovat. Tak si, milé ženy, vyberte. Nebo se přihlaste do soutěže Miss, tam to vyřeší za vás.
Marie Heřmanová je bezdětná sociální antropoložka.
Apolena Rychlíková je redaktorka Alarmu a matka dvou dětí.